Období Velikonoc bylo letos v Berlíně ve znamení velkorysého mahlerovského cyklu. Staatskapelle Berlin provedla od 1. do 12. dubna postupně všechny Mahlerovy symfonie a na dirigentském stupínku se střídal její šéfdirigent Daniel Barenboim a jeho starší přítel a neméně slavný umělec Pierre Boulez. Ty symfonie, které nevyplní celý večer, byly doplněny některým z písňových cyklů, které přednesl basbarytonista Thomas Quasthoff. Předposledním večerem byla Píseň o zemi a mezi interprety všech vokálních partů bychom našli další vynikající sólisty. Na Velikonoční pondělí přišla na pořad Osmá symfonie, která se z pochopitelných důvodů hraje nejméně často, protože vyžaduje osm sólistů, dva smíšené sbory a jeden dětský. A je potěšující, že vedle sboru Berlínské státní opery pod vedením Eberharda Fridricha se na provedení podílel také Pražský filharmonický sbor, tentokrát pod vedením sbormistra Miroslava Košlera. Celé provedení řídil Pierre Boulez, tenorový part zpíval Johan Botha, mezi sopranistkami nechyběla Soile Isokoski, mezi altistkami Michelle DeYoung. Dvaaosmdesátiletý dirigent a žijící legenda evropské skladatelské avantgardy tím zároveň dělá tečku za svým mahlerovským kompletem, který postupně nahrává pro Deutsche Grammophon. Po velmi úspěšném provedení – děkovat se chodili zvlášť sólisté, sbormistři, dirigent a všichni dohromady a takto třikrát za sebou, ovace vstoje tak trvaly dobře dvacet minut – dojde i na nahrávku. Na té se už český sbor z organizačních důvodů podílet nemůže, v každém případě se tím uzavře další zajímavá kapitola Boulezovy činnosti, která je až nečekaně úspěšná. Dirigentův racionalistický a programově neromantický přístup, který ovšem akcentuje vnitřní logiku a stavbu dlouhých symfonických vět, nabízí zcela jiný pohled na tohoto skladatele. Během zkoušek byla příležitost zeptat se na berlínský cyklus i na chystanou poslední nahrávku přímo Pierra Bouleze. Dodejme, že jeho nejbližším dalším projektem je provedení opery Z mrtvého domu Leoše Janáčka v Theater an der Wien ve Vídni, které režíruje Patrice Chéraeu. Má premiéru 12. května, následují jen tři reprízy.
Jak vznikla myšlenka provádět v Berlíně cyklus prakticky všech Mahlerových děl?
S tou myšlenkou přišel Daniel Barenboim, který tu před dvěma nebo třema lety prováděl velký wagnerovský cyklus, všechny jeho opery s Bludným Holanďanem na začátku a s Parsifalem na závěr. Když slyšíte tato díla v krátké době tak, jak jdou za sebou, vznikne mnohem pregnantnější obraz skladatele, než když slyšíte Bludného Holanďana, pak za tři měsíce Parsifala a o rok později Tristana a Isoldu. Je pravda, že Mahler se hraje velmi často, ale symfonie se sbory daleko méně, protože to stojí víc peněz, zejména pak Osmá. A tak jsme se s Danielem shodli na tom, že díla musíme uvést chronologicky – aby bylo vidět, jakým vývojem Mahler prošel, jak s prakticky stejným hudebním materiálem nakládá na začátku a na konci. Je pozoruhodné sledovat to v chronologickém pořadí.
Jak jste si s Danielem Barenboimem symfonie rozdělili?
To bylo obtížné, nechtěli jsme, aby to pro nás byl maraton. Nejprve jsme to chtěli rozdělit tak, aby on dělal všechny liché a já všechny sudé. Pak se nám zdálo logičtější, abych udělal všechny, ve kterých účinkuje sbor nebo ve kterých se zpívá. Takže já dělám vedle všech sudých nakonec i třetí, protože druhá a třetí nejsou sice přímo dvojčata, ale mají k sobě hodně blízko.
Je pro vás Mahlerova Osmá symfonie spíše kantátou, anebo zůstává symfonií?
Osmá symfonie je divadelní kus, abstraktní divadelní kus – obzvlášť druhá část na text z Goethova Fausta. Mahler nikdy nekomponoval pro operu, považoval to asi za příliš obtížné, a jediná skladba, která se blíží opeře, je právě druhá část jeho Osmé symfonie. Je pozoruhodné, že do první části použil křesťanský latinský text a chtěl ukázat, že některá témata jsou v obou částech. Jak v té úvodní Veni creator Spiritus, tak ve Faustovi – v obojím jde o jakési zjevení ducha – jednou v křesťanském smyslu, podruhé v podobě jakési imaginativní fikce. Je to také nejtěžší symfonie z hlediska dirigenta, prováděl jsem ji několikrát už během svého působení v Londýně a New Yorku, ale jen jednou v Berlíně a nebylo jisté, jestli se nám ji podaří natočit. Teď se mi podaří cyklus Mahlerových symfonií po patnácti letech dokončit.
Nahrál jste už prakticky všechna Mahlerova díla, co považujete za svůj příspěvek k tradici mahlerovské interpretace?
Pojmem tradice se moc nezabývám. To co mě zajímá, je osobní vztah k partituře. A tradice? Co je tradice? Je to jednoduše určitá manýra, ne vždy v špatném smyslu, ale zkrátka každý do toho vnáší svou osobnost – Mengelberg, Bruno Walter, Mitropulos, Bernstein, dobře, ale to si nemohu brát jako příklad. Jediným skutečným vzorem je partitura. Různé interpretace je zajímavé poznávat, ale důležité je, co si myslíte o partituře. To je ten objekt, se kterým se zápasí.
V souvislosti s chystaným janáčkovským projektem bych se rád zeptal, co je vám blízké z české hudby?
Myslím, že zejména česká hudba 19. století je důležitá. A musím říci zcela otevřeně, že všechno, co skutečně znám, končí Janáčkem. Budu teď ve Vídni dirigovat jeho operu Z mrtvého domu, protože mě tento divadelní kus velmi zajímá. Už jsem dirigoval nějaká Janáčkova díla – ne často, ale pravidelně, například Glagolskou mši, Concertino a Capriccio pro klavír a malý orchestr. Dirigoval jsem také Sinfoniettu, tohle mě zajímá. Ale pokud jde o českou hudbu, kontakty byly na dlouhou dobu přerušeny a je zvláštní, že toto rozdělení mezi západem a východem tu pořád nějak zůstává, a skoro po dvaceti letech přetrvává. Bylo by zajímavé, kdyby existovalo více kontaktů, a doufám, že jednou bude vzájemná výměna fungovat lépe než teď.
