Pět otázek pro Kristjana Järviho

Kristjan Järvi, druhý syn dirigenta Neeme Järviho a o deset let mladší než jeho bratr Paavo, dirigoval v Praze poprvé na konci ledna letošního roku, kdy zde řídil orchestr Tonkünstler Niederöstereich ve skladbách Carla Nielsena a Antona Brucknera. Poslední květnový večer bude v Rudolfinu v rámci festivalu Pražské jaro dirigovat Kammerorchester Basel.

Co ovlivnilo vaše rozhodnutí stát se dirigentem, není tak obvyklé, že se oba synové věnují stejné profesi jako jejich otec. Vždycky jsem se zajímal o dirigování a byl do něj trochu zasvěcen právě proto, že můj otec i bratr jsou dobří a světově známí dirigenti. Ale opravdu vážně jsem začal velmi pozdě, když už mi bylo skoro třicet. A to rozhodnutí jsem tolik neovlivnil já, ale moje učitelka klavíru. Té vděčím opravdu za mnoho, jednoho dne mi řekla, že když hraju na klavír, je to jako kdybych měl před sebou celý orchestr. A opravdu mě naučila mnoho věcí, které potřebuje a musí znát dirigent, čeho jak dosáhnout, které hlasy jsou důležité, které barvy, rytmus. A pak jsem to jednou otestoval na skutečném ansámblu hudebníků a začal sám dirigovat.

Vnímáte svého otce jako vzor, anebo raději hledáte jiné? Samozřejmě mám mnoho vzorů, ale můj otec je jedním z největších. Považuji ho za jednoho z neskvělejších dirigentů a určitě také jednoho z nejskvělejších otců. Vzhlížel jsem k němu od dětských let a je tomu tak dodnes.

Vaše rodina emigrovala do USA už v roce 1980, vám bylo osm let, cítíte se být více Estoncem a nebo Američanem? Mé kořeny jsou estonské, doma se mluvilo estonsky a rodina je s touto kulturou silně propojena. Zrovna tak mám ale mnoho z Ameriky – nebyl bych tím člověkem, kterým jsem, kdybych nestudoval americké školy a nevyrůstal v New Yorku. Jedna z nejzajímavějších věcí na Americe je, že je univerzální a dává možnost existovat vedle sebe všem kulturám a způsobům myšlení. Jenom tato země mohla stvořit osobnosti, jako byl Leonard Bernstein, který dělal všechno – jazz i klasiku, byl velkým dirigentem i velkým skladatelem. A Bernstein je pravděpodobně můj největší idol.

Věnovali jste se v rodinném kruhu třeba také komorní hudbě? S otcem, bratrem i sestrou jsme hráli často, ale dnes žijeme každý na jiném kontinentě a máme velmi málo času si společně zahrát. Když se ale občas sejdeme, tak se spolu skvěle bavíme také díky hudbě. Myslím, že jedna z nejdůležitějších věcí, u každého druhu hudby, je mít z ní radost, užívat si jí v každém okamžiku – i když je vážná nebo přímo smutná. Vždycky se musíte radovat, že ji děláte.

A jak jste volil program pro své pražské lednové vystoupení? Bruckner je určitě pro Vídeň opravdu jako voda a chléb, každý tou hudbou žije. Ale myslím, že můj přístup k Brucknerovi je trochu jiný. Takže jsem chtěl ukázat něco opravdu vídeňského a zároveň svůj přístup. Ovšem Nielsen to je opravdu moje hudba.

Sdílet článek: