Dají se nějak shrnout jakési vaše „dramaturgické“ priority pro příští rok? Když zůstaneme na poli hudby, dobíhá samozřejmě dvouleté výročí Bohuslava Martinů a stojí před námi opět velké dvouleté výročí Gustava Mahlera. A třetí velmi důležité výročí je to chopinovské, které je v únoru – a může se zajímavě propojit i s výročím narození Karla Hynka Máchy. Uvažujeme, jak využít tato výročí, aby podobně jako v případě Bohuslava Martinů vznikly i nějaké mimořádné projekty, akce nad rámec běžné činnosti příslušných institucí.
Od ministerstva ale chceme především vědět, jak se takové akce budou financovat… Nejsem dvakrát spokojen s grantovým systémem ministerstva. Už několik let se prosazuje trend stanovit jakési prioritní akce, ať už v oblasti filmu, divadla, hudby – a nějaký žebříček prioritních akcí a na něj vázané garance určitých finančních prostředků. Ty by měly existovat bez ohledu na to, který ministr je zrovna u moci. Zároveň to musí být systém otevřený – nechci přehlížet žádnou štiku v rybníce, ale ani nechávat někomu privilegia, která si takzvaně vysedí. Praha zatím jako jediná přišla se systémem víceletých grantů – to je pro ministerstvo neschůdné, my jsme zkrátka vázáni zákonem o státním rozpočtu, který je na rok. Takže stejně půjde o nějaký dlouhodobý žebříček prioritních akcí.
A pak je tu ještě jeden důležitý moment – podívat se na jakousi spravedlnost při podporování jednotlivých žánrů mezi sebou, ať už je to literatura, tanec, výtvarné umění… Je chyba, pokud by některý měl dlouhodobě být jen popelkou.
A jak se vám konkrétně jeví nejbližší státní rozpočet? Mám dojem, že kultura jako rezort nedopadla nijak tragicky, je tam snížení o necelých pět procent, což je malý zázrak. Oproti roku 2008 je to větší skok dolů, ale to byl mimořádně bohatý rok, takže jsme dnes zhruba na úrovni roku 2007. Hledali jsme nějakou rovnováhu. Nikdy nemůžete nechat být živé umění a starat se jen o památky nebo naopak. Ale abychom zachovali i jiné formy podpory, než je financování příspěvkových organizací, snažili jsme se krácení jednotlivých rozpočtů rozdělit pokud možno rovnoměrně. Ve výsledku bude muset šetřit úřad sám i příspěvkové organizace právě proto, aby nebyla zcela oškubána ona sféra veřejné podpory. V červnu jsem konečně jmenoval Radu pro umění, která by měla být klíčovým partnerem pro debaty, jak s těmito finančními prostředky nakládat. Vždycky to chci konzultovat s odborníky z daných oborů.
Hodně se mluví o statutu příspěvkových organizací? Jaký na to máte názor? Tohle téma je ve vzduchu už mnoho let, ale nikdo zatím nepřišel s opravdovým řešením. Příspěvkové organizace jsou svým způsobem reziduem, ale na druhou stranu dávají opravdovou garanci, že se může něco plánovat dlouhodobě. Pokusy, jako je obecně prospěšná společnost, mohou fungovat pro instituce určitého rozměru, ale pro velké organizace to není nejvhodnější forma. Debatuje se o eventuální změně, ale recept zatím nikdo nemá. Nemůžete také jen tak přesadit model instituce ze zahraničí, protože jsou na něj napojeny např. úplně jiné zákony o daních. Znamenalo by to totální legislativní změnu, a my v současné době nemáme nový typ instituce ani teoreticky vymodelován. A pak teprve může začít několik let trvající legislativní proces. Za půl roku se to dá postrčit dopředu, ale finále nevidím.
Jak vnímáte situaci Státní opery Praha a jaké kroky v tom můžete podniknout? Zahájil jsem jednání se zástupci města Prahy, abych získal nějaké jasné stanovisko – ale dokud ho nemám, držím se dosavadního statutu, který Statní opera má a hledám způsoby, jak jí prospět. Že je Státní opera dlouhodobě podfinancovaná, to víme všichni. Pokud se tam momentálně nedají přidat peníze, chci vypsat takové výběrové řízení na místo ředitele, aby bylo předem jasné, jaké podmínky jsou tam nastaveny a co se dá či nedá dělat. Sám jsem pár výběrových řízení zažil, ať už jako účastník a nebo jako člen komise – a vím, že samotná výroční zpráva nedá adekvátní obraz o chodu nějaké instituce…
Jak celkově vnímáte pozici kultury v posledních dvaceti letech? Nemáte pocit, že za minulého režimu na tom byla lépe? To bych neřekl, ale mnozí si dosud neuvědomují, že kultura není jen luxus, který se musí platit. Je to celková kultivace a humanizace, která zpětně přináší efekt i do ekonomiky. Každý festival má druhotně obrovský význam pro ekonomiku – bez hudebního festivalu by byl takový Salcburk jen hnízdo pod Alpami. A je spočítáno, že každé euro vložené do kulturních aktivit přináší šest sedm eur v následném efektu, a prostě to všichni vědí. A právě tohle se v našich hlavách musí změnit. A ještě vnímám jeden problém – za minulého režimu byla sice různá umělecká sdružení nástrojem politické moci, ale měla také určitou sílu. Dalo se občas prosadit něco, co bylo ve prospěch kultury obecně. Nevolám po žádném návratu masových organizací, ale dnešní atomizace do mnoha spolků a společků bohužel nevytváří dostatečný hlas, který by na celospolečenské úrovni někdo bral vážně. Nejsme schopni se na něčem shodnout a jako kulturní obec dlouhodobě za něčím jít – to myslím je určitá prohra posledních dvaceti let.
Nestala se pro vás tato kulturně úřední práce nakonec větším naplněním, než hudba a hlavně komponování? Každý jsme nějakého založení a mě už od studentských let bavilo dávat věci dohromady a něco organizovat. To je povaha. A vždycky jsem to byl schopen kombinovat. Přelom přišel až s povodněmi v roce 2002, které jsme v Rudolfinu chytli naplno – a já jsem se musel dva roky věnovat pouze obnově toho domu. A od té doby jsem jako kumštýř nenastartoval. Mám rozdělanou práci pět let, ale to se pak nedá za týden spravit. Umím lepit noty k sobě, ale to není kompozice. A člověk už trochu ztrácí odvahu. Vždycky odpovídám, že se mi stýská, ale to je všechno.
