Hostem květnového mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha byl legendární dvaaosmdesátiletý izraelský houslista s ruskými kořeny IVRY GITLIS, o němž někteří odborníci dokonce tvrdí, že to byl jeden z nejlepších houslistů 20. století. Součástí festivalového programu byla premiéra televizního dokumentu, který o něm natočil Tony Palmer. Na housle hraje tento hudebník, jehož matka byla zpěvačka a dědeček kantor, od pěti či šesti let. První koncert měl v deseti, jinde se můžete dočíst, že v osmi nebo ve dvanácti. Když ho slyšel houslista Bronislav Huberman, poslal ho studovat do Francie. O rok později už měl jako třináctiletý první cenu na pařížské konzervatoři. Po absolvování školy se zdokonaloval ještě u Carla Flesche, Georga Eneska, Jacquese Thibauda a Théodora Pashkuse. Válku strávil Gitlis v Anglii. Našel práci jen v muniční továrně, ale později zakotvil v oddíle britské armády zajišťujícím zábavu. Po válce a po debutu v Paříži začala jeho šedesátiletá umělecká kariéra, která ho postupně zavedla do celého světa. Gitlis hrál se všemi význačnými orchestry od New Yorku přes Berlín a Vídeň po Izrael, setkává se s dirigenty zvučných jmen, často hraje s pianistkou Marthou Argerich. Jeho první nahrávka, Bergův Houslový koncert „Na paměť anděla“, získala Grand Prix du Disque. V roce 1988 se stal vyslancem dobré vůle UNESCO a vystupoval při různých příležitostech ve prospěch získávání financí pro uskutečnění výchovných a kulturních projektů. Podporoval izraelsko-palestinský mírový proces, hrál proto před lety v Oslu na galavečeru k prvnímu výročí dosažené dohody. Založil několik festivalů, mimo jiné v Pont St Esprit nebo v Cassis, rád podporuje mladé talenty. Gitlis, žijící v Paříži, také komponuje a píše a objevil se v několika filmech. Říká se o něm, že je nenapodobitelným vypravěčem historek. Když začne vzpomínat na mnohé neuvěřitelné příhody, které se jemu či jiným staly při provozování hudby, není k zastavení. Své umění a hudbu miluje.
Proč byl vaší první nahrávkou Houslový koncert Albana Berga? Ředitel společnosti Vox Records George Mendelssohn byl velmi prozíravý. Nechal mě udělat mou první nahrávku z hudby dvacátého století. Bylo to někdy na začátku padesátých let. Poprvé jsem tehdy Berga hrál veřejně ve Vídni a bezprostředně poté jsem ho natočil. Bylo to od ředitele šikovné. Pak mě nechal natočit Bartóka, Stravinského koncert… Ano, určitou dobu si lidé říkali, Ivry Gitlis, to je ten mladý houslista, co hraje současnou hudbu. Pak, o něco později, jsem ale natočil Mendelssohna, Čajkovského. Pak se říkalo, to je ten romantický houslista. Lidé mají rádi, když je někdo znám v určité oblasti.
A vaše poslední nahrávky? Točil jsem Kreislera, Brahmse, Bartóka… A taky desku s Marthou Argerich s Franckem, Debussym, se sonátami, ta vyšla nedávno.
Byl jste po léta vyslancem dobré vůle organizace UNESCO. Jak jste se k tomu dostal? Požádali mě, přijal jsem. Hrál jsem pro ně nějaké koncerty, byl jsem v Jugoslávii, kde se válčilo. Víte co, vždyť jsem to ale vlastně dělal celý život, ať jsem byl oficiálně vyslanec, nebo nebyl.
Co rodná Haifa vašeho dětství a nynější město? Je to samozřejmě rozdíl. Ale je to ještě pořád krásné místo. Byl jste tam někdy? Je to dělnické město, lidé jsou přímí…
Je tam velká ruská komunita. Cítíte tam své kořeny? Ano, pochopitelně, po obou svých rodičích.
A mluvíte rusky? Ano, ale číst a psát rusky neumím. To je samozřejmě handicap. Mám hodně blízko k celé slovanské části Evropy. A když si vezmu Dvořáka, to je jeden ze skladatelů, při nichž opravdu pláču. Jedna z nejkrásnějších skladeb, které znám, je jeho Violoncellový koncert. Ne houslový, ten je taky krásný, ale violoncellový.
A houslový jste hrál? Přijde vám to možná trochu zvláštní, ale vlastně nikdy. Takových děl je ovšem mnoho. Nemá to žádný důvod, ale prostě to tak přišlo. Je řada skladeb, které mám opravdu rád, ale nedostal jsem se k nim. Ale třeba Dumky jsem hrál mnohokrát. Nádherná věc.
Takže máte rád českou hudbu? Jistě. Vezměte si Dvořáka, to není jen hudba, ale také člověk. Příběh za tou hudbou. – Vůbec historie Československa je pro lidi mé generace příkladem všech těch hrůz, které bohužel také patří k lidskému životu.
Je pro vás důležité vést mistrovské kursy, pracovat s mladými? To je velice důležitá část mého života. Zažívám s nimi nové zkušenosti. Přiznám se, že považuji za velké privilegium svého života, že jsem mohl pracovat s takovými fantastickými muzikanty, jako byl třeba i Enescu. To nebyl jen učitel, ale velký umělec. To nebylo jen učení, jak dělat něco takhle a takhle, ale to bylo prožívání zkušeností. Riskantních zkušeností, protože to nikdy nebylo stejné, ale v životě je to pak jednodušší.
Máte nějaká místa blízká srdci, kde jste hrál? Ano, říkám tomu geografie duše. Ale jsou taky místa, kde jsem ještě nebyl a kam bych se rád podíval. Podílel jsem se například na festivalu ve Francii ve vesnici mezi Cannes a Nice, v horách. Přijíždělo sedm, osm tisíc lidí, bývali tam vynikající umělci, i někteří tehdy ještě ne tak známí. Dělali jsme to pár let a byla to legenda.
Jaké to je být součástí legend? Součástí legendy? Možná já sám jsem legenda! – Ale teď vážně. Mě se to moc netýká, takhle vůbec neuvažuji. Legenda, to je něco jako vítr, vzduch. Foukne to okolo… Víte, co myslím. Podívejte, jestli jsem legenda, to se netýká mě, ale okolních lidí. Pokud to tak cítí…
A jaké to je být součástí tradice? Patřit k ruské houslové škole? Víte co, něco vám povím. Se slovem tradice se spojuje mnohé nedorozumění. Někdo v té souvislosti mluví o současném umění, jiný zase o něčem jiném… Narodil jsem se v Izraeli, v zemi proroků. Když někdo mluví o ruské škole, o německé nebo francouzské škole… Co to vlastně opravdu znamená? V ruské škole byl jeden velký pedagog, Leopold Auer. Byl to učitel Heifetze, Elmana, Milsteina… Byl to maďarský Žid. Nebo Joachim a Flesch v německé škole. Ale oba byli také maďarští Židé! A vezměte francouzsko-belgickou školu: YsaÓe, žák Vieuxtempse a Wieniawského, polského Žida. Enescu, mezi jehož žáky jsem byl, také studoval v Paříži a patřil k této škole. Takže škola, škola… – ať je to ruská krev, nebo nějaká jiná, třeba česká, jugoslávská nebo já nevím jaká… je to červená krev, která má pořád stejnou barvu!
Jak se cítíte v rozšiřované Evropě? Pokud je Evropská unie způsobem, jak spolu žít v míru a lásce, je to O.K. Ale kdyby měla být cestou k tomu, že se všichni stanou stejnými, pak by to bylo špatně, protože by se zničilo něco velice pozoruhodného. Bůh ví, co všechno se dělo před první světovou válkou v této části Evropy, s Prahou uprostřed, i s Jugoslávií, Rumunskem, prostě v rakousko-uherské monarchii. Ještě předtím tu byli Mozartové, Schubertové, Beethovenové, Dvořákové, Brahmsové, Kafkové, byli tu Poláci, Židé, Maďaři, Slované… Byla to neuvěřitelná směs. A říkat teď, tady můžu být jen já, ty ne? Víte, co myslím, ne? Nechci proti ničemu brojit, ale myslím, že je třeba tu mimořádnou identitu uchovat, spíše než budovat jednotu. Jen multiplicita, kulturní mnohotvárnost, vytváří možnou jednotu. Naopak je to smrt. Takže, když jste se ptal na tu školu a na tradice… Je také česká škola. Jedny z mých houslí patřívaly na začátku dvacátého století Kubelíkovi.
To zní úžasně… Přiznám se, že si nemyslím, že jsou to moje housle. Když už, tak spíše já jsem jejich houslista. Žily přede mnou, budou žít po mně. Já jsem jen pasažérem v jejich životě. Možná jsme všichni pasažéři v tom, co se nazývá tradice.
