Když mi Charlotte nenabídla ani Státní opera, ani Národní, ráda ji udělám pro Ostravu

Přední česká altistka Jana Sýkorová (* 9. června 1973 v Karlových Varech) nebyla na českých operních pódiích v posledních letech příliš vidět. Zato se dokázala uplatnit v západní Evropě – z největších úspěchů stojí zcela určitě za zmínku hostování ve dvou inscenacích londýnské Královské opery Covent Garden, jako Magdalena ve Verdiho opeře Rigoletto a jako Mercédes v Bizetově Carmen. V letošním roce si však nadělila více tuzemských úkolů, a to především na scéně Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde ztvárnila Carmen a kde ji nyní v listopadu čeká debut v jedné z jejích vysněných rolí – Charlotte v Massenetově opeře Werther. Pražské publikum naopak mohlo její sytý, barevný hlas slyšet například v Brahmsově Rapsodii pro alt, mužský sbor a orchestr na dvou koncertech České filharmonie, které řídil dirigent Ingo Metzmacher. Více nabídek v České republice Jana Sýkorová vítá také proto, že má doma pětiletou dceru Kačenku.

Na pěvecké scéně působíte přes deset let, jak je možné, že vás posluchači po republice až tak často neslyšeli? Jsem sólistkou Státní opery Praha od roku 1999, zatím dosud, a od roku 2002 jsem provedla jako host řadu rolí počínaje Carmen v pražském Národním divadle díky Jiřímu Nekvasilovi. To ale pouze do roku 2008. Ačkoli jsem své první angažmá prožila a své první role, včetně těch velkých jako jmenovanou Carmen, nastudovala v Liberci, na českých operních pódiích – v množném čísle – jsem se bohužel zase až tak příliš neobjevovala. Za deset let své pěvecké dráhy po odchodu z Liberce jsem jedenkrát nastudovala roli mimo Prahu – Olgu v Evženu Oněginovi v Ústí nad Labem ještě v roce 2002, a k tomu jsem jedenkrát hostovala v Ostravě, coby Káča jako záskok v Dvořákově Čertovi a Káče, a jedenkrát jako Carmen v Plzni. Snad jen o jediném z minulých období se dá říci, že jsem se objevovala na domácích pódiích, to když jsem se vedle svých závazků na obou pražských scénách sice sporadicky, ale zato po dvě sezony vracela jako Carmen do Národního divadla v Brně. Ale zatímco jsem získávala pozvání do evropských operních domů, moje mateřská scéna Státní opera Praha – kde stále zpívám Carmen a několik dalších rolí – pro mě nenašla novou roli už řadu let a současné vedení Národního, kde jsem svou poslední Carmen zpívala v červnu 2008, nemá zájem vůbec. Situace doma se však s novým rokem změnila: od odcházejícího šéfa opery v Ostravě Olivera Dohnányiho jsem přijala pozvání do nového nastudování Carmen – nakonec jsem do ní vstoupila na jaře a je to moje sedmá inscenace této opery, když nepočítám Londýn, a vzápětí jsem se dohodla s tamním novým šéfem Robertem Jindrou, že spolu na podzim provedeme Massenetova Werthera.

Patří Charlotte mezi role, o kterých jste snila? Charlotte určitě patří mezi moje vysněné role a rozhodně patří do repertoáru mého hlasového oboru. Proto příležitost ztvárnit tuto roli vřele vítám, byť to bude za cenu jistého nepohodlí, které dojíždění do Ostravy pro mne a pro mou rodinu představuje. Vždyť na mé mateřské scéně Státní opery Praha byla mojí poslední premiérou Troškova Carmen v roce 2004 – když nepočítám koncertní provedení Griegova Peera Gynta a Saint-Saënsovy Heleny s Perskou nocí za Guillauma Tourniera, zatímco v zahraničí jsem od svého návratu z mateřské dovolené v roce 2006 měla operní premiéry čtyři.

A co stěžejního vás čeká v zahraničí? Letos jsem si svůj „příděl“ zahraničních operních inscenací už odbyla: nastudovala jsem a v lednu čtyřikrát provedla roli Maddaleny ve Verdiho Rigolettovi ve francouzském Dijonu, ve velice příjemné, zábavné a „koukatelné“ inscenaci režiséra Yvesa Beaunesne a v hudebním nastudování dirigenta Roberta Rizziho Brignoliho. Účast v takové operní inscenaci je nejen vyčerpávající, ale také časově náročná – tato zmíněná produkce si mě vyžádala „jen“ na čtyři týdny, ale většinou stagiona trvá týdnů šest nebo i více. Vzhledem k tomu, že mám pětiletou holčičku, zařekla jsem se, že vícekrát než jednou ročně ji nebudu dlouhým pobytem v zahraničí zatěžovat a nebudu se o více než o jednu inscenaci ročně ucházet. Do konce roku mě v zahraničí čekají už jen koncertní projekty, které jsou méně náročné: koncem srpna jsme s Českým filharmonickým sborem Brno a v česko-slovenském vokálním kvartetu provedli Massenetovo oratorium Marie-Magdeleine na Festivalu Rheingau, nyní se vracím z trojího provedení Dvořákových Biblických písní se Stuttgarter Philharmoniker. Závěrem roku mám před sebou Janáčkovu Glagolskou mši v Tokiu s Tokio Metropolitan Orchestra a Jakubem Hrůšou.

Které role byste si chtěla v budoucnu zazpívat? Z rolí, které jsem ještě na scéně neprovedla, bych ráda zpívala třeba Azucenu ve Verdiho Trubadúrovi, myslím, že například u této role a podobných verdiovských jako Preziosilla v Síle osudu přichází můj čas; někdy později bych se určitě chtěla ucházet o Saint-Saënsovu Dalilu. Na nic ale nespěchám – všechno má svůj čas. Z rolí, které jsem už v minulosti nastudovala a dlouho jsem je nezpívala, bych se ráda vrátila k Ulrice ve Verdiho Maškarním plesu a k Ježibabě v Rusalce.

Berete dcerku s sebou do zahraničí? Je to jiné, když někde v zahraničí měsíc až dva studuji operní inscenaci a mám před sebou sérii následných představení. Ne vždy se poštěstí získat angažmá zrovna na Riviéře – když jsem studovala Rigoletta v Nice a trápila se tři neděle v divadle na zkouškách, utěšovalo mě, že manžel si zatím 100 metrů ode mne na druhé straně promenády hraje s Kačenkou v mořských vlnách. Když se nepoštěstí – což bylo v ostatních případech – řešili jsme to tak, že po vypjatou dobu studia inscenace jsme Kačenku svěřili babičce, a ihned po premiéře pro ni manžel zaletěl a přivezl za mnou. Tak spolu strávíme alespoň druhou polovinu mého zahraničního pobytu, tak tomu bylo podvakrát v Londýně. Je prima, že Kačenka má operu ráda a „moje“ tituly jako Carmen nebo Rigoletto navštěvuje s naprostou samozřejmostí. V Covent Garden hráli v Carmen na scéně i kůň, oslík a slepičky, to hned návštěva opery nabývá na zajímavosti, a co teprve v zákulisí.

Prozradíte, jak nejraději společně odpočíváte? Doma nejraději skládáme puzzle, hrajeme pexeso, člověče nezlob se, a potom taky na koníky, na miminko, na ježibabu, na holčičku… V tom už se pěvkyně od žádné jiné maminky neliší.

Sdílet článek: