Kaspar Zehnder – Cesta ze Švýcarska do světa – a ze světa do Švýcarska

Kaspar Zehnder se v roce 2005 objevil jako nástupce Jiřího Bělohlávka v čele Pražské komorní filharmonie. Jeho angažmá bylo kratší, než mnozí očekávali, jen do roku 2008, ale i tak se stihl zapsat nápaditou dramaturgií a osobitou dirigentskou noblesou. Dnes je uměleckým ředitelem letního festivalu Murten Classics a od této sezony také šéf Biel Symphony Orchestra, ale rád hostuje také v menších českých i evropských městech. V blízké budoucnosti bude ovšem jeho hlavní metou opera a velká symfonická hudba. Natáčeli jsme v polovině listopadu, v hotelu nedaleko Národního muzea, krátce po zkoušce na další koncert s Pražskou komorní filharmonií. A jak říká Kaspar Zehnder hned na začátku, k tomuto orchestru se pravidelně a rád vrací.

Kdy jste vlastně naposledy dirigoval Pražskou komorní filharmonii? Víc jak před rokem, na letním festivalu v Murtenu, ale jinak jsem s nimi koncertoval v zahraničí každý půlrok. Tahle pauza byla vlastně nejdelší.

A jaké bylo teď vaše setkání s tímto orchestrem, jak vnímáte návrat na stejná místa? Teď to bylo opravdu specifické. Přišel jsem ráno po koncertě, který dirigoval Jiří Bělohlávek a bylo to opravdu jako dřív. Tehdy jsem přišel a Bělohlávek byl šéfem, orchestr měl ten svůj nezaměnitelný nosný zvuk, který vychází ze smyčců. Je ideální hlavně pro Beethovena a pro hostujícího dirigenta to byla opravdu skvělá půda. Jako když najednou nasednete do mercedesu a nemusíte dlouho nic opravovat. A teď to bylo úplně stejné. Opravdu jsem měl pocit, že se vracím domů. Jiné je to, že jsme s orchestrem přátelé a že se na sebe těšíme. Oba zkouškové dny byly bez jediné komplikace. Čistá radost, prostě jsme mohli rovnou dělat dobrou hudbu.

A jaký projekt teď připravujete? Jedno malé turné, při kterém budeme vystupovat v mnichovském Gasteigu a hlavně jeden projekt, který mi velmi leží na srdci. Benefiční galakoncert v Casinu v Bernu, Casino je podobně jako v Basileji koncertní sál. Pro mě je to velmi důležitý sál, protože jsem tam poprvé hrál jako sólista. A pro ten překrásný sál připravujeme benefici pro chirurgickou nadaci, která se zaměřuje na dětskou neurochirurgii. Nadace pomáhá financovat náročné a drahé operace dětí ještě před narozením i pro ty, kteří si je nemohou dovolit. Považuji za důležité podporovat podobné akce s humanistickým posláním. Hrát budeme Beethovenovu Sedmou a Dvořákův Klavírní koncert s Francescem Piemontesim – a během moderované druhé části vystoupí i některé děti, které operaci prodělaly, a jejich rodiče – celé je to propojeno s projekcí rentgenových snímků – to jsou velmi emotivní a silné momenty.

Jaké máte další projekty s českými orchestry? Č eká mě několik koncertů v rámci projektu Švýcarské jaro v České republice, které iniciovalo Švýcarské velvyslanectví. Mám tam koncerty s Filharmonií Brno a Filharmonií Hradec Králové, jinak tam vystoupí i Guarneri trio, které také ztělesňuje vazbu mezi Českem a Švýcarskem, ale samozřejmě to není jen festival klasické hudby. Do Švýcarského jara jinak patří mnoho jiných akcí, partnerské projekty měst Lucern a Olomouc, nebo Libereckého kraje a kantonu St. Gallen, zkrátka taková prezentace Švýcarska v České republice. Sám budu dirigovat zahajovací koncert, právě s Brněnskou filharmonií. Hrát budeme předehru Vilém Tell, což je takové švýcarské klišé, pak kompozici skladatelů Jeana Luca Darbellaye a Jeana-Gasparda Páleníčka Suita pro alpský roh, lesní roh a orchestr, ve které spoluúčinkuje Radek Baborák. Radek tam bude mít samostatnou kadenci a právě pro ten účel se učí hrát na Alp-Horn. A v druhé části koncertu zazní Straussova Alpská symfonie. Takže to bude na konci února v Brně a 5. března v Praze.

A v rámci stejného projektu Švýcarského jara uvedu ještě s Hradeckou filharmonií méně známé oratorium Artura Honnegera Nicolas de Flue, velmi dramatická skladba o pozoruhodné postavě středověku. A potom mě ještě čeká abonentní koncert s Pražskou komorní filharmonií, takový česko-francouzský program.

Kaspar Zehnder - Cesta ze Švýcarska do světa – a ze světa do Švýcarska, foto Guy Perrenoud, Zdeněk Chrapek

Kde jste vlastně teď doma, v uměleckém smyslu? Ex istuje několik orchestrů, které diriguji pravidelně a rád se k nim vracím – je mezi nimi Slovenská filharmonie, pak také opera a filharmonie v Litvě, i orchestry v Polsku. Úzce spolupracuji s Orchestre National d’Île de France a pak s orchestry v Lille, Montpellier, Rouenu – větší i menší. Francii mám rád, protože to je velmi kultivovaná země. Zaskakoval jsem také u Orchestru francouzského rozhlasu za Myung-Wung Chunga, což mě potěšilo. Mám pocit, že se svými spíše německými kořeny dovedu dát těm orchestrům právě to, co hledají. Mým kmenovým repertoárem je opravdu Schumann, Brahms, Schubert, Beethoven – a jsem také vnímán jako specialista na českou hudbu. Uvádím pravidelně Dvořákovy symfonie, Mou vlast, velmi často Martinů, teď začínám i s Janáčkem. Český repertoár si nějakým způsobem nesu s sebou, i když jsem ho s PKF vlastně dělal spíš méně. Typický český repertoár je totiž pro velké orchestry. Život hostujícího dirigenta jsem vedl několik let, ale když se mi narodil syn, tři týdny před mým posledním koncertem v Praze v roli šéfa PKF, přišel zlom. Najednou jsem si uvědomil, že musím najít místo, kde budu doma. A teď jsem už rok uměleckým ředitelem orchestru a opery v Bielu. Obě instituce tam patří dohromady, takže jsem se dostal zároveň k opeře. Biel není velké město, i když tam sídlí mnoho důležitých firem, a není to vůbec špatný orchestr.

A máte dojem, že se vám zkušenost s PKF hodí? Čá stečně. Tohle je víc symfonický orchestr než je PKF a musí obsáhnout velký repertoár včetně opery. Teď se tam uvádí Oněgin, budu tam studovat Rusalku, uvažujeme o Řeckých pašijích. Uvedeme tam v příštím roce i velký cyklus Bohuslava Martinů, i když ne všechno diriguji sám. V operním programu začneme Wagnerem a končíme Zemlinským, ale to budou jen koncertní provedení. Místní divadlo je na to příliš malé. Co mě baví je spolupráce s naším intendantem Dieterem Kaegim, který má velké mezinárodní zkušenosti, šéfoval třeba v Dublinu a je to velký znalec kultury. A to je Biel sotva stotisícové město, druhé největší město v Bernském kantonu.

Pro nás jste dirigent klasicismu a dvacátého století – co pro vás znamená velký klasicko-romantický repertoár? To je pro mě teď cíl. Tři roky jsem nebyl nikde šéfem, ale v nejbližších třech letech se zaměřím právě na tento repertoár. Objevil jsem řadu skladeb rané moderny, třeba Symfonii George Enesca, samozřejmě Mahlera a Brucknera, všechny Brahmsovy symfonie, také Dvořáka. Zabývat se velkým orchestrem je vlastně jednodušší, než pracovat s menším. Na druhou stranu, pokud dlouho pracujete s malým orchestrem, hledáte u toho velkého stejnou transparentnost ve zvuku. A totéž vyžadují také Brahmsovy symfonie, nemají být jenom o síle a zatěžkanosti, potřebují více transparentnosti, barev, polyfonního čtení. Právě proto je komorní orchestr velká škola. Když jsem hostoval u Stuttgartského komorního orchestru, dostalo se mi dokonce skvělého komplimentu. Když jsme hráli Dvořákovu Smyčcovou serenádu, přišli po koncertě dva hráči a říkali, hráli jsme to mnohokrát a vy jste přišel s úplně novým pojetím, mnohem čistším a jasnějším. To mě opravdu potěšilo. Dvořák se nesmí hrát ani kýčovitě romanticky, ani jen akademicky. Všechno má v jeho partiturách své místo a vše do sebe zapadá. Ale zkoušel jsem v posledních letech i jiné věci – třeba se smyčcovým orchestrem bez dirigenta jako sólista a v druhé polovině jsem dirigoval nějaké dílo, které už dirigenta potřebuje. Co mě tolik neláká je třeba Malá noční hudba, to umějí houslisté udělat lépe a musíte ten nástroj mít opravdu zažitý.

Kaspar Zehnder - Cesta ze Švýcarska do světa – a ze světa do Švýcarska, foto Guy Perrenoud, Zdeněk Chrapek

Hrajete také na flétnu – čemu se tedy chcete věnovat, má to nějaký vývoj? Ře kl jste správně: hrajete také na flétnu. Jsem dirigent, příležitostně hraji také na klavír, i když samozřejmě ne sólové party a recitály. A na flétnu hraji lépe a mohu si zahrát se skvělými hráči. Je pro mě důležité, abych jako hudebník byl v něčem na stejné úrovni jako moji kolegové. V komorní hudbě se cítím naprosto svobodně, nikoho nediriguji, nikdo neřídí mne a tvoříme něco společně. Samozřejmě jsem dirigent, ale v první řadě hudebník. Je dobré poznat zrození hudby od počátku, ne kvůli hráčům v orchestru, ale sám kvůli sobě. Je vždycky dobré zažít, jak se tvoří fráze, třeba zrovna v Beethovenově Sedmé. Jsem sám na sebe přísný, teď budu hrát Chačaturjanův koncert, Carla Philippa Emanuela Bacha a možná i koncert Jindřicha Felda. Nic se neztrácí.

Plánujete nějaký projekt s Magdalenou Koženou? Úč inkuji v jednom menším projektu v Praze, budu spoluúčinkovat v písňovém recitálu v Chansons madécasses Maurice Ravela. Ale hlavním projektem bude deska s lidovými písněmi, Janáčkova Říkadla, a dále Berio, Ravel, francouzská hudba – krásné CD s ansámblem asi patnácti muzikantů, bicí, klavír, flétny, klarinety, fagot, smyčcový kvartet – hraji v něm na flétnu, ale mám odpovědnost i za celý ansámbl. Myslím, že to bude opravdu velký a zároveň komorní projekt.

Mluvil jste o hostování v Polsku a Litvě – myslíte, že je ještě dnes nějaká hranice mezi západem a východem v kulturním slova smyslu? Kd yž diriguji ve východní Evropě ve velkých městech jako Praha, Vilnijus a Varšava – je všechno na vysoké úrovni a podobné jako na západě. V menších městech jako Brno, Hradec, Plzeň, Ostrava, Wroclav, Košice máte někdy štěstí a někdy smůlu. Někdy je to skvělá a otevřená spolupráce, jindy najdete orchestr, který je sice solidní, ale nechce se mu nic dělat a jinde přímo špatný. Je pak těžké ho o něčem přesvědčit. Také na západě jsou řekněme provinční města – ale třeba můj orchestr je ve městě velkém jako Teplice nebo České Budějovice – a přesto si můžeme na každém koncertě dovolit skvělé sólisty a dobré dirigenty. Samozřejmě se nemáme tak dobře, jako Tonhalle, ale existují tam vzájemné vazby. Je problém, že ve východní Evropě jsou všechny peníze na kulturu centralizovány a když přijedete kamkoli mimo metropole, mají peněz opravdu o mnoho méně, ten rozdíl je obrovský. Ale mám stejný zájem něco dělat i v menších městech, bývá to skvělá práce. Někdy přijedete do menšího města a publikum se zajímá, všude visí plakáty a v tom momentě je to vlastně cennější, než když jste stopadesátý dirigent v nějakém hudebním centru. Hrál jsem třeba v Teplicích krásný koncert, mimo jiné Čarodějova učně Paula Dukase, a je tam sál s krásnou akustikou a tak dále. To se mi moc líbilo.

Kaspar Zehnder - Cesta ze Švýcarska do světa – a ze světa do Švýcarska, foto Guy Perrenoud, Zdeněk Chrapek

Říkal jste, že Vilém Tell je švýcarské kulturní klišé – ale co je tedy podle vás švýcarská kulturní identita, tedy kromě bank, čokolády, hodinek… Jak to prožíváte? To je zajímavá otázka. Dřív jsem vždycky říkal, že Švýcarsko vlastně kulturu nemá a kupuje si ji v zahraničí. Pro nás je kultura historicky vzato něčím, co je hezké, za co se platí, ale zároveň nic životně důležitého. Jak první, tak druhá světová válka se Švýcarsku vyhnuly, takže třeba s Německem se vůbec nemůžeme srovnávat. Tam zažili jak mezi válkami, tak po válce opravdový kulturní boom. Švýcarsko má také operní domy či městská divadla – a ani za to nemusíme bojovat. Ale to je vlastně ten základní problém. A tak, když nejsou peníze, shodne se veřejné mínění na tom, že všechno jde i bez kultury. Ale přesto nějakou máme. Mám asi štěstí, že pocházím z Bernského kantonu. Odtud pocházejí nejzajímavější umělci, nebo tam pobývali – Friedrich Dürrenmat, Jeremias Gotthelf, takový švýcarský Tolstoj nebo Dickens a mnoho skvělých spisovatelů, také Paul Klee. Problém Švýcarska byl, že ne všichni nadprůměrní umělci tam našli své místo. Mnoho těch obyčejných se uplatnilo, ale umění není demokratická záležitost. My hledáme jen to normální. Já jsem chodil do vesnické školy, ve druhé třídě jsem uměl zpaměti Mozartovu Kouzelnou flétnu – to nebylo nic normálního a nakonec jsem musel ze Švýcarska pryč. Svou cestu jsem našel v zahraničí a po létech na wikipedii našel své jméno mezi významnými rodáky mojí rodné vesnice. Dokonce mi pak telefonovali, jestli bych jim nepomohl udělat koncertní řadu nebo festival. Říkám, samozřejmě ano! Ale byl to první kontakt po třiceti letech. Jinak Bern je překrásné město, ale kdysi se mi zdálo, že vůbec nejlepší na něm je přímý vlak do Paříže. Takže zpátky k vaší otázce – máme samozřejmě hodně zajímavou situaci čtyř různých jazykových skupin. A myslím si, že německy mluvící Švýcar je stejně víc Švýcar, než Němec, dovedeme dát tu kulturní různost nějak originálně a pozoruhodně dohromady. Biel je napůl francouzské, napůl německé město – a je to opravdu „multi kulti“ orchestr, se kterým děláme mnoho zajímavých projektů. Ale jsem tam první původem švýcarský dirigent, který stojí v čele švýcarského orchestru a nemá ještě bílé vlasy. První po Charlesu Dutoitovi, který byl před padesáti lety šéfem v Bernu. Jsem tady po dlouhé době první mladý rodilý Švýcar – a je to taková moje mise.

V té souvislosti se musím zeptat, jaká tedy byla vaše osobní cesta k hudbě? Mů j otec byl lékař a nadšený houslista. A spolu s dalšími dvěma nebo třemi lékaři doma hráli komorní hudbu. Obracel jsem jim noty. Mám čtyři sourozence a všichni hráli dobře na hudební nástroje, matka byla původně profesionální zpěvačka. Nejprve jsem chtěl být kapitán lodi, ale pak jsem zjistil, že to je moc těžké. Ale dirigent, to je vlastně stejný úkol. Byl jsem tou profesí fascinován, tím, jak dovede všechno koordinovat. Vyhrál jsem jako dítě několik soutěží, ale pak přišel na gymnázium – a všichni mi říkali, že jsem začal s hudbou pozdě. Ale pak jsem jednou vystupoval právě v Casinu v Bernu, to mi bylo těch patnáct, a celá ta událost mě neuvěřitelně fascinovala. Pak už jsem začal vážně studovat. Pracoval jsem opravdu tvrdě a ve dvaadvaceti jsem absolvoval v oboru klavír, flétna i dirigování. A pak jsem odešel do Paříže. Tam byla slavná flétnistka Auréle Nicolet, a jeden bývalý flétnista Berlínské filharmonie, který hrál ještě pod Furtwänglerem. A ten mi jednou řekl: „Jsi skvělý flétnista, ale takových je mnoho – ale žádní dobří dirigenti nejsou, musíš se stát dirigentem.“ Ale chce to čas. Je mnoho mladých dirigentů, kteří rychle udělali velkou kariéru, ale to je jen vnějšková záležitost. Dirigent musí na sto procent sloužit hudbě, musí opravdu vědět, proč chce hudbu dělat. Je důležité jít krok za krokem a ne jenom dirigovat slavné orchestry. Proto chci být vždycky naplno tam, kde jsem.

Sdílet článek: