Jsme k dispozici!

Žijete-li v Severních Čechách a zajímáte se o hudební školství, pak víte, že jediná konzervatoř, která v této oblasti nabízí komplexní hudební vzdělání, sídlí v Teplicích. A nejbližší školy rozhodně nejsou, co by kamenem dohodil. Nabízí se pouze Plzeň, Praha nebo Pardubice. V devadesátých letech sice existovala soukromá konzervatoř ve Varnsdorfu, ale během pár let zanikla. Teplice však tento „hluchý“ prostor již 42 let více než úspěšně vyplňují.

Počátky konzervatoře byly velice skromné. Ačkoli bylo do prvního ročníku denního studia přijato třicet studentů a do dálkového dokonce 50, musela se škola potýkat s nedostatkem vhodných prostor. Organizačně a hospodářsky spadala pod teplické gymnázium a pedagogický sbor čítal jen několik vyučujících. V průběhu sedmdesátých let se však situace postupně měnila a po nástupu prvního ředitele Metoda Přikryla, dlouholetého náčelníka vojenské hudební školy Víta Nejedlého v Roudnici a skladatele dechové hudby, se začalo pracovat na stavebních úpravách budovy základní školy v Českobratrské ulici, dnes hlavní budovy konzervatoře. V osmdesátých letech se ale rozvoj školy nezastavil – roku 1981 se začal vyučovat obor sólový zpěv a o osm let později byla uvedena do provozu další zrekonstruovaná budova, která do dneška slouží hlavně k výuce zpěvu, hry na dřevěné nástroje a bicí. Léta devadesátá s sebou přinesla opět nové obory, mimo jiné skladbu a dirigování, a centrální budovu konzervatoře obohatil nový koncertní sál nebo také posilovna. Z náročné minulosti jsme se ale při rozhovoru s nynějším ředitelem Milanem Kubíkem dostali i k mnohem příjemnější současnosti.

Odkdy působíte na této škole? V roce 1972 jsem přišel na tuto školu jako student, čili byl jsem tu hned druhý ročník po založení, studoval jsem akordeon a klarinet a v roce 1986 jsem začal učit. Ředitelem jsem od roku 1990.

Koncertní sál Konzervatoře Teplice, foto Michaela Vostřelová

Jste jedna z mála konzervatoří, kde funguje dálkové studium. Je tomu tak už od založení školy? Ano, od začátku. Smyslem založení konzervatoře v tomto kraji bylo vychovávat žáky, kteří se jednak stanou členy orchestrů, ať už Severočeské filharmonie Teplice, nebo divadelních orchestrů v Liberci, Ústí, Karlových Varech. Ale z větší části byli absolventi směřováni k pedagogickému působení na základních uměleckých školách, kterých je v okolí kolem třiceti. Pouze u toho však k mé radosti nezůstalo a nyní vychováváme studenty, kteří se velmi dobře uplatňují na vysokých školách. Například v polovině devadesátých letech jsme měli období, kdy jsme vyloženě zaplavovali akademie našimi studenty.

Zaplavovali? To je hezký pojem… No ano! Tehdy opravdu asi polovinu ročníku na HAMU tvořili naši studenti. Dnes je samozřejmě situace jiná a spousta studentů odchází studovat příbuzné obory na jiné fakulty, ale zhruba třicet až padesát procent našich absolventů ve studiu pokračuje. Nejen v Praze, ale i v Drážďanech, Anglii, Švýcarsku nebo Belgii. Možnosti jsou obrovské.

Co pro školu dálkové studium znamená po organizační stránce? Je to znatelná zátěž? Já myslím, že ne. Vzhledem k tomu, že jsme jiný stav než denní a kombinované studium zároveň na této škole nezažili, jsme s tím srovnáni. Dnes už to není studium dálkové, ale kombinované a v praxi vypadá tak, že hromadné předměty se vyučují v pátek a na hlavní obory jezdí studenti v jiné dny.

Předpokládám tedy, že kombinované studium naplňují z větší části i dnes učitelé zušek, protože s jiným povoláním by se takové rozvržení studia dalo těžko skloubit. Většinu tvoří učitelé zušek, ale také studenti jiných škol, například pedagogické fakulty v Ústí. Nebo také studenti mikrobiologie a jaderné fyziky. Takovéhle kuriózní kombinace najdete všude.

Jaký je zhruba poměr studentů? Kapacita pro denní studium je 190 studentů a pro kombinované 50 studentů. Kombinované studium máme naplněno a na denním studiu je kolem 140 studentů.

Milan Kubík, foto Michaela Vostřelová

Také u vás vyučujete populární zpěv. Jak jste k tomu dospěli? Uvažovali jsme o zřízení oboru populární zpěv dlouhou dobu, a když se stal mým zástupcem Jan Doskočil, obuli jsme se do toho výrazněji. Nasbírali jsme nějaké zkušenosti na konzervatoři Jaroslava Ježka, určité záležitosti jsme zkonzultovali s ředitelem Pražské konzervatoře a vzhledem k tomu, že se začal zvyšovat zájem o otevření tohoto oboru, tento akademický rok jsme jej otevřeli. Získali jsme výborné kantory, a ačkoli máme zatím pouze menší oddělení, ukazuje se, že to byl dobrý tah a postupem času bychom jej určitě rádi rozšířili. V budoucnosti bych rád založil ještě hudebně dramatický obor se zaměřením na muzikál a ten potom s populárním zpěvem více propojil.

Podporujete studenty, aby získávali pedagogickou praxi na zuškách? Zaprvé jim nebráníme, to myslím stačí (smích). A za druhé teď vstoupily v platnost rámcové vzdělávací programy, ve kterých je dokonce tato praxe nařízena. Samozřejmě jim ve vyšších ročnících připravujeme takový rozvrh, aby měli alespoň jeden den týdně na nějaký částečný úvazek v základní umělecké škole volno.

Co významného se v posledních měsících na škole událo? Myslím, že školou hýbe stále něco, ale v poslední době to byla asi rekonstrukce a přístavba nové budovy. Přistavěli jsme zkušebnu orchestru, která je využívána i na různé přehrávky a koncerty, částečně i na vyučování, dále jsme vybudovali samostatné patro pro bubeníky. Budovy, které máme k dispozici, samozřejmě časem chátrají a je třeba neustále shánět nové finance na jejich opravu, ale musím říct, že zřizovatel Ústecký kraj je nám v tomto směru velmi nápomocen, skvěle s námi spolupracuje a letos se chystáme pro změnu na opravu střech. A kromě materiálních záležitostí jsme také rozšiřovali nabídku vyučovaných oborů o cembalo a saxofon.

Jaký je o tyto obory zájem? O saxofon velký, větší než třeba o lesní roh, což samozřejmě vychází z toho, co se učí na zuškách. Je ale třeba na poptávku reagovat a nebát se nabízet nové věci. Učíme tu například i skladbu a dirigování, o což je v současnosti velký zájem.

Ano, v únorovém čísle jsme psali o Jakubu Ratajovi, což je teplický absolvent, nemýlím-li se. Přesně tak, to je jeden z našich bývalých studentů, o kterých je v současnosti hodně slyšet. Jeho projekt Brány jsme tu s napětím sledovali.

Konzervatoř Teplice, foto Michaela Vostřelová

Musíte bojovat o studenty? Samozřejmě se snažíme zviditelňovat, spolupracovat se zuškami, pořádáme různé semináře. Asi největší projekt posledních let jsou Metodicko-konzultační soboty. Týkají se smyčcového, klavírního, cembalového, bicího oddělení a fléten. Jedná se o osm sobot za rok, kdy nabízíme zdarma pro uchazeče i pedagogy zušek a jejich žáky takové konzultace, workshopy, na kterých řešíme konkrétní problémy, techniku, motivaci a podobně. Kdokoli se může zúčastnit aktivně i pasivně. A v dubnu nás čekají Flautohry, třídenní soutěžní přehlídka pro flétnisty od pěti do dvaceti let, jejíž součástí jsou opět různé workshopy a zapojují se i naši studenti se svými projekty. Minulý rok se přihlásilo asi 110 soutěžících a letos se mohou poprvé zúčastnit i soubory, tudíž čekáme ještě větší počet.

Nemáte tedy o zájemce nouzi? Rád bych si představil, abychom měli více studentů než v současnosti. Momentálně nemáme naplněnou kapacitu, na druhé straně si myslím, že ti žáci, kteří u nás chtěli studovat a mají na to, byli přijati. Je těžko brát ve vodách, kde nic není.

Jaký je zájem o již zmiňované cembalo? Dá se říct, že jsme otevřením cembalové třídy navázali na už započatou tradici. V sedmdesátých letech tu jeden pedagog vyučoval cembalo jako nepovinný nástroj v rámci předmětu hra generálbasu. Dnes jsme s Brnem jediné dvě školy, kde se cembalo učí. Zájemců sice není mnoho, ale doufáme, že dnes, kdy je provozování staré hudby v rozkvětu, se situace zlepší. Teď tu máme spíš takovou třídičku, možnost. Stejně jako varhany.

Jaký máte nástroj? Myslím, že na tom nejsme nijak skvěle. Máme tři nástroje, jeden je elektronický, trojmanuál s rejstříkovou výbavou, to je pěkná věc, píšťalové mechaniky, které tady máme, to jsou dva nástroje jednomanuálový a dvojmanuálový, ty by potřebovaly, aby se do nich trošku zainvestovalo na intonování a opravu, ale žáků na varhany máme momentálně málo, takže to taky musí přijít. Ale k dispozici jsme!

Báječná léta pod psa…

Na první roky existence Konzervatoře Teplice, ovlivněné nejen tehdejší situací ve školství, ale především politickými praktikami, zavzpomínal i zakladatel školy, profesor Jaromír Brož: „Byly to pocity štěstí i úlevy, že se mi přece jen podařilo získat pro tehdejší Severočeský kraj tento typ školy. Vždyť jednání s ministerstvem školství a dalšími institucemi trvala tři roky a všechny opakované žádosti a úmorná jednání byly podloženy faktickým stavem hudebního školství v kraji a doloženy statistikami. Do té doby neměli naši talentovaní žáci naději studovat svůj oblíbený obor profesionálně. Dveře jsem otvíral s velkým přáním i cílem dosáhnout studijních výsledků od prvého ročníku na úrovni pražské konzervatoře. Pedagogický sbor jsem sestavil z nejlepších pedagogů hudebních škol v kraji a doplnil o výborné pedagogy z Pražské konzervatoře. Vybraní žáci byli výborní a vzájemná spolupráce byla skvělá, založená na osobní sebekázni, studijní svědomitosti a nesmírné píli. Vedl jsem školu do roku 1974 a toto údobí pokládám za nezapomenutelné. Veškerá práce spočívala v umělecko-pedagogické profesionalitě, oproštěné od politického rozptylu. Každý nový školní rok se mi také podařilo přijmout – v té době s velkým osobním rizikem – desítky mimořádně nadaných žáků, poznamenaných v posudcích „politickými hříchy rodičů“, kteří by v žádném případě nemohli studovat na žádné střední škole. V dalším údobí, nástupem nových ředitelů, překrývala umělecko-pedagogickou svobodu politická kariéra. Docházelo i k šikanování pedagogů, jejichž ponižování vedlo k nastolení určitého napětí a vzájemné nedůvěry. Osobní svoboda pedagogů se vrátila až roku 1990 a také přijímací zkoušky již probíhají bez politického ovlivňování.“

Sdílet článek: