Lukáš Vasilek vede již pět let Foerstrovo komorní pěvecké sdružení (FKPS) a dovedl je k jeho loňskému 30. jubileu. Připravili k němu na podzim na Žofín koncert ze Zelenkovy, Janáčkovy, Lukášovy a Sukovy hudby. Pětadvacetiletý sbormistr pražského ženského tělesa pochází z Hradce Králové, kde zpíval v chlapeckém sboru Boni pueri. V osmnácti pak odešel studovat do Prahy, kde se loni stal druhým sbormistrem v Národním divadle, asistentem Pavla Vaňka. „Je to nádherná zkušenost – učím se dál řemeslo, doplňuji si repertoár,“ říká.
Našly si členky FKPS vás, nebo jste našel vy je?
V roce 1998 jsem začal studovat na pedagogické fakultě. Ke sboru mě přivedla profesorka na intonaci Jana Veverková, která byla jeho sbormistryní a vybrala si mě jako asistenta. V roce 2000 jsem sbor převzal a vedu ho dosud. Máme ovšem také hlasovou poradkyni. Po nedávné smrti paní profesorky Součkové je to Helena Janečková, sólistka plzeňské opery, její někdejší žákyně.
Co vám dali Boni pueri?
Praxe ze sboru je veliká, zažil jsem Jiřího Skopala, který byl pro mě lidsky i muzikantsky inspirativní osobností. Povolání sbormistra mě v pubertě díky jeho charismatu strhlo, byl to můj sen. Měl jsem štěstí také na svou učitelku klavíru Růženu Hanušovou, je to hradecká muzikantská duše. Dala mi tak perfektní základy, že z toho těžím doposud. Vůbec jsem měl štěstí na lidi, kteří mě formovali. V Praze jsem začal studovat hudební vědu, kterou jsem dokončil předloni. Zároveň jsem studoval dva roky na pedagogické fakultě sbormistrovství u Jiřího Koláře. Pak jsem přešel na AMU.
Obor dirigování sboru?
V Praze – na rozdíl od Brna – takový obor není. Tady se studuje dirigování sboru a orchestru zároveň. Oba systémy mají své výhody i nevýhody. Ten pražský například umožňuje komplexnější dirigentské vzdělání.
Pracoval jste dříve také s profesionály a se smíšeným sborem?
Příležitostně, také v rámci studia. Veškerou svou praxí směřuji ke sboru, ale studium mě přivádí i do orchestrální sféry. Mám za sebou ročníkový koncert s profesionálním orchestrem, postoupil jsem do třetího ročníku. Mým hlavním pedagogem je Tomáš Koutník.
Stihl jste toho už docela dost…
Moje cesta je tím velkým rozpětím studijních aktivit asi trochu zvláštní. Řekl bych, že konzervatoristé mají výhodu, že si toho víc v praxi jako by osahali. Já z gymnázia a z hudební vědy těžím zase v jiných směrech.
Svět ženského sboru a jeho repertoáru je specifický. Je to přínosné prostředí?
Když jsem šel na první zkoušku, bylo to s obavami, co bude, jak budou reagovat, když jsem tak mladý. Ale bylo to úplně v pohodě, přijaly mě pěkně a od začátku to klapalo. Repertoár se částečně překrývá s repertoárem sboru dětského, určitý přehled jsem tedy i na začátku měl…
Je to sbor ambiciózní?
Je, ovšem v tom nejlepším slova smyslu. Ani by nás to netěšilo, než to dělat nejlépe, jak umíme.
Chodí si tam slečny a paní zazpívat, je to pro ně společenská záležitost, nebo je tam hodně přítomen i umělecký nárok profesionálního zpívání?
Není to profesionální sbor, ale zpívání – s uměleckými nároky – je na prvním místě. Úžasné na nich je, že všechny chtějí, aniž bych je musel přemlouvat. I když přijdou temnější chvilky, když se třeba něco na zkoušce nedaří. Je to tak vypěstované už z dob mých předchůdců.
Jaké má takové těleso limity? Kam až si můžete troufnout?
Překonat hranice, to, co bylo, se snažíme neustále. Výběrem složitějších skladeb, prubířských kamenů. Snažíme se obnovovat repertoár. Některé sbory zpívají neustále svůj kmenový repertoár, který mění jen výjimečně a k němuž jen občas přidají koncert z něčeho jiného. U nás to tak není. Také máme kmenový repertoár, který se občas vrací, ale snažíme se každý rok udělat několik programů, které nejsou s předcházející sezonou totožné.
Jak hledáte další hudbu?
Byl Rok české hudby, loni výročí Josefa Suka. Vyplývá to z příležitostí – když jedeme na festival či soutěž do zahraničí… Zpíváme skladby od renesance dál. Snažíme se uzpívat všechno, i když těžiště je v původní tvorbě pro ženské sbory, která spadá do doby od druhé poloviny devatenáctého století do současnosti. Asi největší část repertoáru tvoří hudba dvacátého století.
Máte s někým z jejích tvůrců nadstandardní kontakty?
V úzkém kontaktu býval se sborem Zdeněk Lukáš. Velmi úzký vztah byl také s Vladimírem Sommerem, dva ze svých cyklů sboru věnoval. Blízký vztah máme třeba i s Vadimem Petrovem.
Jak jste oslavili výročí?
Velkým koncertem na Žofíně. Dali jsme si záležet s výběrem a přípravou programu postaveném na skladbách, které se na pódiích příliš často nevyskytují. Například v případě jednoho z málo známých Zelenkových tříhlasých motet se s největší pravděpodobností jednalo o českou premiéru. Noty jsme získali od King's Consort, kteří mají jeho čerstvou nahrávku ve světové premiéře. Také Hradčanské písničky Leoše Janáčka nepatří mezi příliš frekventované opusy. Je to technicky i výrazově velmi náročný cyklus.
Jaká je teď situace ve sborovém zpívání? Je velká konkurence?
Sborů je docela dost. V případě mužských sborů je to ale u nás tragédie, bývaly naší doménou, teď už je to jen pár výjimek. Ženských sborů je víc.
Uvažoval jste, proč ženy do sboru chodí?
V prvním plánu jde o muzikantskou seberealizaci – koncerty, zájezdy, soutěže, natáčení… Ale velkou motivací je i to, že se sešla úžasná skupina lidí, kteří jsou spolu rádi, těší se na setkání a na společnou práci. Ale také si vzájemně pomohou a podrží i mimo sbor, jsou tam přátelství na celý život. Je to dobrá parta – a to velice moc pomáhá v práci.
Jsou ve FKPS zpěvačky, které pamatují jeho začátky?
Pár ano. Začínaly třeba v šestnácti.
A je problém najít nové členky?
V podstatě se sbor obměňuje velmi přirozeně sám. Máme dlouhodobě stabilní obsazení a nemusíme ani vypisovat konkurzy nebo pořádat nábory. Nové zpěvačky přicházejí většinou samy. Nejsou potřeba žádné radikální změny.
Máte před sebou nějaké zajímavé plány a úkoly?
Dodržovat směr, kterým jdeme – to znamená dělat muziku tak dobře a poctivě, jak jen to půjde. Skladby někdy studujeme několik týdnů i měsíců, takže je prostor muzikantsky a technicky je opravdu dotáhnout a užít si je. Leckdy neprofesionální sbor dokáže svou srdečností dosáhnout hodně. Vydá ze sebe i takové výkony, jaké některým profesionálním sborům chybí. Práce s dobrým neprofesionálním tělesem je velice radostná. To není fráze. Fakt mě to baví.
Foerstrovo komorní pěvecké sdružení bylo založeno v roce 1975 sbormistry Rudolfem Zemanem a Libuší Krejčovou a hlasovou poradkyní Dagmar Součkovou. Pod jejich uměleckým vedením se velmi brzy zařadilo mezi nejlepší ženské sbory u nás. V 90. letech byli dirigenty Zdeněk Šulc a Jana Veverková. Sbor přivezl řadu vysokých ocenění z evropských sborových soutěží – z Arezza v Itálii, z Corku v Irsku, z Debrecenu v Maďarsku a z Klajpedy v Litvě. Natočil čtyři CD.
Diskografie:
1988 Suk – Deset zpěvů, Martinů – Otvírání studánek
1994 Pergolesi – Stabat mater
2000 Kodály – Quattro madrigali, Hanuš – Magnificat, Mácha – Hymnus „Cedant arma togae“, Sommer – Tři ženské sbory, Martinů – Česká říkadla, Tučapský – Letěla bílá hus, Lukáš – Čepení, Uherek – lidové písně ze Slovácka, Petrov – Javorové husle
2003 Petrov – Vánoční zpívání, Veverková – Pět jihočeských koled, Zámečník – Koledy evropských národů, Kvěch – Slyšte, slyšte, pastuškové
