Ruský klavírista a dirigent Ignat Solženicyn se narodil v roce 1972 jako prostřední ze tří synů slavného spisovatele, pedagoga a disidenta Alexandra Solženicyna. S otcem měli synové velmi úzký vztah. „Prakticky každý den nás učil. A to nejen běžné otcovské rady do života, ale fakticky – fyziku, matematiku, astronomii, chemii, historii, všechno. Moc jsme si ho vážili a obdivovali ho,“ uvádí Ignat, kterému slavné jméno otce pomáhalo v začátcích kariéry. Znají ho na celém světě, a tak i v USA, kam s rodinou odešel, měl v tomto smyslu lehčí úlohu. Hudební talent ovšem už rozvíjel sám a dnes je šéfem Moskevského symfonického orchestru a hlavním dirigentem Filadelfského komorního orchestru. Jeho jméno najdeme coby hostujícího dirigenta u řady amerických i evropských těles, úspěšně působí také jako klavírista a hráč komorních souborů. Klavír vyučuje také na filadelfském Curtisově Institutu, který sám před lety na základě stipendia z newyorského prestižního Avery Fischer Career Grant absolvoval v oboru dirigent. Ignat Solženicyn žije v New Yorku se svou manželkou a třemi dětmi. Český národní symfonický orchestr povede v programu nazvaném Ruská noc v rámci festivalu Prague Proms, 25. června 2011 v 19:00 v Obecním domě v Praze. Na programu bude předehra k opeře Ruslan a Ludmila Michaila Ivanoviče Glinky a Symfonie č. 6 – Patetická a Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35, od Petra Iljiče Čajkovského. Houslový part ztvární výborná mladá houslistka Alena Baeva.
Koncert, který budete v Praze řídit, má název Ruská noc. Je vážně podstatná národnost skladatele, nebo je to prostě osobnost bez ohledu na to, zda jde o Rusa, Němce, Čecha nebo Francouze? Národnost skladatele je v jeho hudbě často patrná. Zejména u skladatelů druhé poloviny 19. století, Čajkovského například.
A bylo to vaše rozhodnutí, uvést Čajkovského a Glinku? Byl jsem požádán o ruskou hudbu a rád jsem vyhověl. A vybral tyto dva skladatele.
Ve vaší profesní biografii vidíme jména řady amerických těles. Je zřejmé, že každé větší město ve Spojených státech má svůj orchestr. Znamená to, že situace v USA je pro klasiku příznivá? Přestože i v USA byly poslední tři roky ekonomicky nesmírně obtížné, situace v amerických orchestrech se prakticky nemění. Jsou na tom dobře. I v menších městech mají své orchestry a velmi často hodně kvalitní.
Říká se, že New York je velmi dynamický a má pozitivní vliv na umělcovu energii, inspirace a produktivitu. Souhlasíte? Jednoznačně. Energii podobnou té newyorské můžete najít málokde. Snad jen podobně „globální“ Londýn ji má srovnatelnou.
Bylo vám třináct, když začala perestrojka, byl jste prakticky plnoletý, když přišly změny roku 1989. Pamatujete si tehdejší náladu v rodině, v Sovětském svazu? Nálada mé rodiny po zahájení perestrojky byla opatrně optimistická i napjatá. Ovšem pak přišla naprostá euforie, kterou přinesl v onen annus mirabilis, zázračný rok 1989.
Jezdíte často do dnešního Ruska. Co si myslí obyčejní lidé, užívají si relativní svobody současnosti? Dnešní Rusko je země, která hledá své místo v proměněném světě. Ale hodně Rusů – stejně jako lidí v dalších zemích – hledí především na svou životní úroveň. Stát je zajímá především tehdy, když zasahuje do byznysu. Nedostatek svobody myslím nijak neřeší.
Jaký je hlavní rozdíl mezi orchestrem v USA a v Rusku, jaký je rozdíl mezi Filadelfií a Moskvou? Ten největší je v síle muzikantských odborů. Ty v USA důsledně trvají na nepružných a striktních podmínkách, například při zkouškách.
Váš otec byl vynikající spisovatel, vy jste mimořádný klavírista a dirigent. Píší nebo hrají víc vaše děti? Obojí se stejnou radostí. Ale pro co se později rozhodnou, kam nasměrují svůj život, to nechávám na nich.
V Praze jste ještě nebyl, nevystoupil tady. Máte představu, co vás čeká? Podle všeho je to nádherné město, jedno z nejkrásnějších v Evropě. Těším se. Ostatně mí dva bratři tam už byli a byli nadšeni.
Být klavíristou a dirigentem je poměrně častá kombinace. Zdá se některým klavíristům nudné být jen ukrytý za pianem? U každého je to jiné, nechci generalizovat. Já jsem se prostě o velký symfonický repertoár zajímal už v raném dětství, vedli mě k tomu.
Jaké máte plány, touhy, cíle? Klasická muzika se zdá být klidnou, nevzrušivou vodní hladinou. Nebo ne? Určitě ne! Klasika zůstává jedním z nejpodstatnějších způsobů vyjádření lidských pocitů, hnutí. Ačkoliv bych si jistě přál, aby všichni lidé světa poslouchali Beethovena nebo Brahmse, je mi jasné, že – jak se říká – je mnoho povolaných a málo vyvolených. Jinými slovy, je v pořádku, že ne všichni lidé jsou vždy připravení přijmout tento velký dar. Ale dokud budeme chodit po této planetě, pokud bude život v této formě pokračovat, vždycky bude prostor pro touhu po hudbě, která obohacuje duši a bystří mysl.
Žít v New Yorku znamená být uprostřed mimořádné nabídky. Chodíte občas do jazzklubů, na rockové koncerty nebo muzikály na Broadwayi? Zkouším to opačně – nedávno jsem například vystoupil v „hip“, velmi módním klubu Le Poisson Rouge (takové jsou jen v New Yorku!) a hráli jsme tam čistě klasickou vážnou hudbu. Ale úplně nejradši, když jsem doma, vrátím se z turné a mám volný večer, zajdu do bezkonkurenční Metropolitní opery. Protože tam prostě každý den najdete něco nového, skvělého a nenapodobitelného.
Jste synem slavného a statečného otce. Je jeho jméno pro vás výhodou nebo nevýhodou? Je výhodou nosit jméno tak proslulé a respektované, nevýhodou pak být s ním porovnáván.
