Po svém koncertu v Plzni pobývala Ida Haendel, legendární houslistka, která vloni oslavila osmdesátiny, krátce v Praze. Shodou okolností řídil ten den Českou filharmonii její vrstevník Herbert Blomstedt, což jenom oživovalo její vzpomínky na jména a příhody, které jí spojují s českou hudbou a hudebníky. Ve všech životopisech najdeme příběh o tom, kterak jako tříletá bezchybně přehrála na housle židovskou píseň, kterou si maminka doma zpívala. Už v raném mládí se setkala s Jashou Heifetzem, Joszephem Szigetim, Bronislawem Hubermanem. Obdivovala tenoristu Benjamina Gigliho a on obdivoval ji. Je známá vtipnými výroky typu „Nevím, kam bych to dotáhla, kdybych opravdu tvrdě cvičila“. A o jménech legendárních hudebníků vypráví stejně ráda, jako třeba o tom, že má ráda psy. Ten její se jmenuje Decca – podle gramofonové společnosti, pro kterou nahrávala už v roce 1940.
Které vzpomínky máte nejvíce spojeny s Prahou? Do této země jsem vždycky ráda jezdila. Mám ráda zvuk českých orchestrů, protože je přirozený, měkký a má v sobě mnoho života. Z českých hudebníků ráda vzpomínám také na Alfréda Holečka, se kterým se vždycky skvěle hrálo. Pražské publikum mě vždycky tak srdečně přivítalo! A teď také, vždycky ráda přijedu, pokud mě pozvou.
Ale českou hudbu jste určitě znala dříve, než jste poprvé hrála v Praze… Samozřejmě. Dvořákův houslový koncert je pro housle skvěle napsaná skladba. Vzpomínám na jeden koncert za války v Londýně, tam jsem hrála Dvořákův koncert na jednom večeru pro prezidenta Beneše a jeho choť. Byl tam také Jan Masaryk, ten na mě udělal velký dojem a byl také velmi muzikální. S ním jsem se setkala ještě několikrát.
Z českých dirigentů ale určitě nejraději vzpomínáte na Rafaela Kubelíka… Ano, byl to jeden z mých nejoblíbenějších dirigentů. Byl to neobyčejně jemný a noblesní člověk, bylo vždycky velmi příjemné s ním pracovat. A měla jsem štěstí, že mou první nahrávku pro His Masters Voice dirigoval právě on (Bruchův a Beethovenův houslový koncert – pozn aut.) Hrála jsem s ním kdykoli to bylo možné, také v Chicagu, když tam byl šéfdirigentem. Bylo poznat, že místní kritikové ho v Chicagu moc rádi neměli, ale ke mně se vždycky choval jako pravý aristokrat.
Ale čeští posluchači vás asi znají více z nahrávek s Karlem Ančerlem… Ano, nahrála jsem s ním Lalovu Španělskou symfonii, to je moje velmi oblíbená skladba, hodně živá, temperamentní. Vzpomínám, že s Ančerlem jsem se později setkala v Torontu. Vlastně odešel do Kanady stejně jako já.
Kolika jazyky vlastně hovoříte? Francouzsky, italsky, španělsky, německy, anglicky a polsky – takže nejspíš šesti. Ale rozumím všemu, co mi lidé říkají rusky. Jako rodný jazyk cítím pořád polštinu, francouzsky jsem se začala učit už jako malé děcko a můj učitel Carl Flesh zase vyučoval německy. V Anglii jsem žila od války a ostatní jazyky přišly tak nějak postupně jak šel život.
Jaký učitel byl Carl Flesh? Byl velmi přísný, ale také důmyslný. Když měli jeho žáci nějaký technický problém, dokázal pokaždé najít nějakou taktiku, jak ho nejprve obejít a pak postupně odstranit. Dbal na hudební cítění, při hodinách si nechával přehrát skladbu vcelku a teprve potom došlo na nějaké detaily. Já měla velký přirozený talent a skoro žádné technické problémy. Ale byla jsem zvyklá hrát všechno hned po svém a podle sluchu – takže když poprvé došlo na Kreutzerovu sonátu, byla jsem zoufalá. Zastavil mě po několika taktech a řekl, že vůbec neposlouchám klavíristu a nenechám mu žádný prostor.
Jako učitele jste ovšem zažila i George Enesca… Ten byl úplně jiný. Nikdy mi nepřehrával nic na houslích. Působil už tím, jak doprovázel na klavír, měl v sobě něco nevyslovitelně tajemného, a člověk v jeho přítomnosti cítil skladbu okamžitě jinak. Když jsem potom měla znovu studovat něco sama, připadala jsem si najednou bezradná. Ale rozhodla jsem se nastudovat jeho 3. houslovou sonátu a zahrát mu ji. Řekl mi, že málo houslistů hraje tuto skladbu dobře. Má zvláštní vztah k jeho rodné zemi, je v ní hluboká melancholie i typické cikánské rytmy. To pro mě byla výzva.
Za co jste nejvíc vděčná svým rodičům? Úplně za všechno. Nikdy jsem vlastně nezažila žádnou jinou školu. Můj otec dovedl vždycky přesně vycítit, co je pro mě dobré. A nejen v hudbě. Když mi bylo sedm let, zúčastnila jsem se Wieniawského soutěže ve Varšavě. Tehdy vyhrála Ginette Neveu, druhý byl David Oistrach a já byla třetí. Mnoho rodičů trpce neslo, že se jejich děti neumístily lépe, ale můj otec se tak nikdy nechoval. Udělal pro mě všechno, ale nikdy bych neřekla, že by mě do něčeho nutil. Vždycky chtěl, abych hrála ráda, sláva ho vlastně nezajímala. Vždycky mi dokázal dobře poradit.
Lidé by si mohli myslet, že jste svůj život musela trávit cvičením na housle, je to tak? To bych vůbec neřekla. V dětství to někdy tak bylo, vůbec jsem nevěděla, že existují třeba panenky – ale vlastně mi to nikdy nechybělo. Od začátku jsem prostě byla houslistka. Vždycky jsem cvičila „pět minut denně“. Ale jsem vděčná, že jsem poznala všechny stránky života a zkouším jen tolik, kolik potřebuju. Jinak jako každá žena hrozně ráda s někým povídám. Celý život se setkávám s lidmi, nejraději v zemích jako třeba Singapur, kde vím, že mě nikdo nezná. Hra na housle pro mě není věc techniky – je to výraz celého lidského bytí. Každá fráze musí mít svou duši.
Hrála jste s mnoha legendárními dirigenty, najde se mezi nimi někdo, kdo má ve vašich vzpomínkách zvláštní místo? Na počátku mé dráhy to byl určitě Sergiu Celibidache. Už když jsem ho poprvé viděla na fotografiích, jeho zjev mě učaroval. A když jsem ho poprvé slyšela na koncertě, to bylo krátce po válce, byla jsem naprosto unešena, kamkoli přišel, podmanil si hudbu, hráče i publikum. Jednou jsem si přehrávala Chačaturjanův houslový koncert a on mi řekl, že ho hraji opravdu jako cikán – přitom on sám pocházel z Rumunska a sám vypadal jako cikán, tak to mě velmi potěšilo. Naše přátelství trvalo mnoho let, Celibidache se zajímal o všechno, měl čtyři doktoráty, žil hudbou, ale ze všeho nejvíc se ke konci života zabýval buddhismem. Byl to možná trochu podivín, ale to o mě možná říkají také. Duch pro něj byl vždycky důležitější, než hudba.
Máte ale společně tuším jen jednu nahrávku… Ta nahrávka Brahmsova houslového koncertu byla opravdu milníkem v mém životě. Dovedl doprovázet tak, že jsem cítila orchestr pořád za sebou, přesně všechno vedl a přitom nikde nezakryl sólistu. Sám ale nerad nahrával, byl toho názoru, že nahrávání bere hudbě život a tohle udělal asi hlavně kvůli mně. Byla to zvláštní osobnost, dovedl pořád něčím překvapovat, měl úžasný smysl pro humor i pro ironii. A někdy nebylo lehké mu rozumět, mnoho hudebníků se ho obávalo – ale na setkání s ním nikdo nezapomněl.
Jak vzpomínáte na své koncerty v Izraeli? Velmi silně. Když jsem tam hrála poprvé, krátce po válce, bylo to s orchestrem složeným ze tří čtvrtin z hráčů Varšavské filharmonie, kteří si mě pamatovali z předválečné doby. Jezdila jsem tam často, ale nejen do Izraele, vždycky jsem hodně cestovala. A to i v dobách, kdy to nebylo zdaleka tak pohodlné jako dnes. Na některé cesty mám opravdu neuvěřitelné až dobrodružné vzpomínky.
Byla vám blízká soudobá hudba, kterou pro vás komponovali skladatelé? Houslový koncert pro mě napsal William Walton, hrála jsem ho ráda, ale ne příliš často. Je totiž velmi obtížný pro všechny, orchestry ho často odmítaly hrát. Z žijících skladatelů jsem nejčastěji hrála Elgarův houslový koncert. Ten po mně v Anglii chtěli nejčastěji. Až jednou jsem si řekla, že bych mohla nastudovat také koncert Benjamina Brittena. Potom jsem od něj dostala velmi milý dopis, ve kterém mi děkoval. Na to jsem byla vždycky hrdá.
Věnovala jste se někdy komorní hudbě? Dělala bych jí ráda, ale nikdo se mnou nechtěl hrát. Nikdy jsem si nemohla zahrát například Beethovenův Trojkoncert. Nevím, proč se mnou nikdo nechtěl hrát komorní hudbu, byla jsem proto vždycky jen sólistka. Hráli jsme ale s otcem, který trochu uměl na violoncello, a sestrou, která hrála na klavír.
Nechystáte se napsat paměti? Napsala jsem knihu Woman with violin, která vyšla už v roce 1970 a mám rozepsanou druhou. Ale nemám vůbec čas jí dokončit, pořád jsem na cestách. Po návštěvě Prahy mě čeká cesta do Japonska, pak do Spojených států a takhle pořád. Vůbec nevím, kdy to dopíšu.
