Francouzský festival staré hudby v Sablé se letos koná po jednatřicáté. Už šestým rokem ovšem pravidelně spolupracuje se souborem Collegium Marianum, třetím rokem společně pořádali v Praze Akademii Sablé, tedy interpretační kursy. České soubory jsou pravidelně hosty festivalu v Sablé a řada francouzských naopak koncertuje u nás. Od počátku je ředitelem významného francouzského festivalu v Sablé Jean Bernard Meunier. Během letošní pražské akademie Sablé byla i příležitost k rozhovoru.
Byl nějaký zvláštní důvod, proč zakládat festival právě v Sablé? To byla náhoda. Přijel jsem tam na jedno setkání hudebníků už počátkem 70. let. Nebyl žádný zvláštní důvod, ale vznikla chuť se znovu společně setkávat. Teprve postupně jsme vybudovali celé organizační zázemí, už jsme nechtěli pořádat jen malá setkání, ale vytvořili vlastní kulturní koncepci.
S jakou ideou festival původně vznikal? Festival původně vznikl s ideou zaměřit se jen na italský renesanční a francouzský barokní tanec, který se tehdy nikde nevyučoval. Za mnoho vděčíme zejména Francine Lancelot, která s výukou tance začínala. Od toho se pak odvíjel další program, vedle festivalu vznikla i akademie, a Sablé se stalo jakýmsi střediskem pro studium barokního tance. K tomu se později v návaznosti na tanec přidala hra na dobové nástroje.
Scéna staré hudby je dnes mnohem bohatší, změnilo to nějak váš směr? Je jenom jediný festival starší než náš, a mezitím vznikly tři nebo čtyři další. Ale máme dnes už dvě generace absolventů, hudebníky, kteří byli touto školou vychováni. Snažíme se vstřebávat některé nové vlivy, ale s nikým nesoupeříme – a nadále klademe důraz na původní atmosféru, na osvětlení svíčkami, na výzkum původních pramenů… Je to trochu jako muzeum, které ovšem má neustálý vývoj.
Předpokládám, že ze zájmu o tanec se odvíjí také přístup k interpretaci hudby… Vždycky je obtížné zjistit, jak se to původně hrálo, nemůžete vše interpretovat podle partitury – zejména všechny akcenty či pauzy, které souvisely s dýcháním. Tanec nikdy neodvodíte jen z partitury a hudebníci musí znát i původní tanec. Mají potom k interpretaci méně literární vztah a spojitost mezi hudbou a tancem vnímají mnohem hlouběji. Původně byla hudba psaná s určitou stylistikou a hudba i tanec patřily mnohem více do divadla.
A jak daleko do minulosti sahá spolupráce s českými hudebníky? Vždycky tu byly nějaké kontakty, ale konkrétně se to začalo před šesti lety za podpory Francouzského institutu a vedlo nás společné vědomí, že hudba je evropská záležitost. V barokní době hudebníci projížděli celou Evropou – nezáleželo tolik na tom, jaké jsou národnosti, jestli Angličané, Francouzi nebo Němci. Měli prostě společný jazyk, kterým byl Vivaldi nebo Lully, a tito autoři se hráli všude a patřili Evropě. A stejným způsobem se chceme podílet dnes na budování současné kulturní Evropy. V principu platí, že pokud to nezačneme dělat my jako umělci, kulturní pracovníci ani administrativa to neudělá. Je třeba aby hlavní aktéři působili přímo v místě, jenom tak se z myšlenky postupně stane skutečnost. Organizujeme tedy i mezinárodní výměnu badatelů, kteří studují dobové prameny, spolupráce při výzkumu je jedna z nejdůležitějších věcí. A když se objeví něco v Čechách, má se to zde také nastudovat a provést. A rádi to pak představíme také u nás ve Francii.
Rádi se ptáme, jaký ohlas mají čeští hudebníci ve Francii, jak ho vnímáte vy? Kdyby se nám nelíbili, tak bychom je nezvali. S touto hudbou se u vás začalo o dvacet let později a časový posun je znát. Ale právě soubory jako Musica Florea, Collegium 1704 a Collegium Marianum, které přivážejí český repertoár, jsou velmi dobře přijímáni nejen v Sablé, ale na všech festivalech, kterých se účastní. Sleduji, jak tyto mladé soubory velice rychle vyrostly a najednou o nich zkrátka víme. Kvalitně dokáží interpretovat i francouzskou hudbu. I na pražské Akademii Sablé jsou mladí, kteří zkrátka pochopili, o čem to je. A to neříkám jenom já, ale všichni profesoři, kteří do Prahy jezdí.
Které projekty ve spolupráci s českými soubory jsou v programu festivalu letos? Jde o dva projekty. Collegium 1704 s Václavem Luksem provede oratorium Jana Dismase Zelenky Il Penitenti al Sepolcro del Redentore (Kajícníci u hrobu Vykupitelova), chystáme vydat také jejich novou nahrávku tohoto díla. A druhým projektem je vystoupení souboru Collegium Marianum, který bude prezentovat nově objevenou hudbu pražské katedrály. Bude s nimi vystupovat kontratenorista Damien Guillon, projekt se studuje a poprvé uvádí v Praze a až potom u nás.
Má letošní ročník nějaké jednotící téma? Letos nemá jedno téma, nemám rád témata a úzké koncepce – je tu zkrátka publikum, které přijíždí na koncerty, které jsou jako pokrm dotvářený až na místě. Stejně tak nemůžete jíst jedno jídlo celý týden. Kdyby byl festival zaměřen na jedno téma, byl by nudný, vždycky připravujeme nějaké překvapení. Také v Akademii střídáme kursy zpěvu, tance, komorní hudby i jednotlivých nástrojů.
Jak jste se k festivalu dostal vy osobně? Vzniklo to náhodným setkáním. Původně jsem studoval informatiku, ale to je hodně dávno, a protože mě zajímalo divadlo, začal jsem se mu věnovat. Organizoval jsem všechno možné, ale se starou hudbou jsem se setkal až v okamžiku vzniku festivalu. Pustil jsem se do toho jako do něčeho novátorského – nejsem ani hudebník ani muzikolog, ale myslím, že to nevadí. Je potřeba umět naslouchat a setkávat se s lidmi, kteří pracují v oboru. Snažím se působit jako katalyzátor. Když má badatel v úmyslu něco publikovat nebo hudebník chce něco natočit, já to jen zprostředkovávám, usnadňuji realizaci uměleckých i badatelských projektů. Moje role tím končí, sám nic nevynalézám.
Mohl byste zmínit nějaká setkání, která vás během let nejvíc ovlivnila? Je mnoho setkání, která ve vás zanechají otisk a dovolí vám vyrůst. Před třiceti lety, když jsem ještě o historickém tanci skoro nic nevěděl, to byla právě Francine Lancelot, která mě do tohoto světa uvedla. Sama se zabývala výzkumem francouzského barokního tance, studovala tanec vědecky a zároveň připravovala choreografie. Tak mi ukázala způsob, který umožňuje starou interpretaci přenést do dnešní doby. Dělala svou práci s úžasnou jednoduchostí, moudrostí a pokorou. A bylo to na choreografiích znát. Taková spolupráce vám dá chuť věcem pomáhat. Ale jinak je to ohromné množství setkání, zejména s mladými lidmi, kteří teprve začínají. Mají své vnitřní bohatství a mají tak co říci. Mnohé jsem na počátku doprovázel jako mladé začátečníky, a dnes už mají svoje křídla. Aniž bych toho litoval, vedu je jen do okamžiku, kdy sami vzlétnou. A pak už mi samozřejmě nepatří, jsou už někdy dokonce tak vysoko, že už je ani nemůžeme pozvat na festival, protože bychom je nezaplatili. Odešli, ale mám radost, že jsme se jako festival podíleli na tom, aby se rozvinuli a stali se velkými osobnostmi.
Může něco v budoucnu svět staré hudby ohrozit? Stará hudba byla vždycky velmi intimní a málo veřejná. Lidé se ptali, co to je ta barokní hudba, znali sice Bacha nebo Vivaldiho, nějak v ní žili, ale nevěděli o tom. Romantismus zničil tuto starou tradici a my jsme teď smazali tu romantickou. 
Každý typ hudby má dnes svůj systém, kterým se udržuje a kterým si vytváří své publikum. Naše publikum zůstává věrné a sleduje vývoj třeba posledních dvacet let. I Festival v Sablé tak má svoje publikum, kde je velké množství opravdových znalců. Jen takové publikum je schopné přijímat obtížnější programy – ale i nám toto publikum stárne. Máme obavu, jestli s odchodem zakladatelské generace festival vydrží. Celkově jsem ale spíš optimista. Stará hudba je podobný fenomén jako jazz – má úzkou skupinu zakladatelských osobností a pak se přidávají další, kteří pokračují a navazují. A jinak to jde podle známého řetězce: aby se popularita rozšířila, musí se vydat CD, aby se prodalo, musí se udělat koncert – je tedy mnoho běžných problémů, které je potřeba vyřešit. Ale stále kolem sebe vidím mnoho mladých, kteří se do této hudby pouští a jsou zárukou, že tento svět nezmizí.
S jakým předstihem plánujete program festivalu v Sablé? Přemýšlím o něm denně, pořád přicházejí nějaké nápady od hudebníků a já jenom rozvažuji, co se udělá za rok, co za dva roky… Snažím se ty podněty držet v paměti a zasazovat do kontextu – ale jinak plánujeme s předstihem asi dvou let. V prosinci 2008 jsem uzavřel program pro léto 2009. A teď až do léta si připravuji rok 2010, pak se musí nabídky zastavit a celý ročník dotáhnout. Mám už samozřejmě nabídky na rok 2011, ale nehledám hvězdy, takže nemusím plánovat na tři čtyři roky dopředu. Občas samozřejmě něco nevyjde, ale sbírám nápady předem a průběžně.
Vracíte se rád do Prahy? Ano a je to ohromná radost. Kromě historických památek je pro mě Praha velmi přitažlivým městem. Celá moje generace prožívala události v Praze tak, že se z nich stala doslova součást našeho citového světa. Pracovně sem jezdím během roku několikrát, ale sepětí je mnohem větší. Navíc společné projekty, které se udělaly s Francouzským institutem, jsou natolik nosné, že i v nich cítím závazek a motivaci. Chtěl bych dál přispívat ke kulturnímu vývoji tohoto města.
