Znáte tu pohádku… Vždyť král je nahý, vykřiklo dítě; jinak se nikdo neodvážil. Na premiéře opery Nagano žádné dítě bohužel nebylo, a tak se ozýval jen potlesk. Projekt je však nevyrovnaný, v účinku slabý, je to spíše ochotnické představení. Libreto je tu a tam vtipné, jinde naivní, hudby zde moc není, režie je vesměs bezradná, scénografie vlastně žádná. Děj, tvar, stavba, smysl a poselství? Jen postmoderní guláš, kdy už je vše možné a kde je všechno úplně jedno. Vzhledem k tomu, že byl docela vážný velikonoční den, Zelený čtvrtek, nebo vzhledem k tomu, že Česká filharmonie dávala moc pěkný program, bylo tohoto premiérového večera stráveného (8. 4.) ve Stavovském divadle škoda.
Ano, místy se na Naganu lze pobavit nebo alespoň pousmát. Je tu pár hravých veršů s vtipnými narážkami, několik neotřelých jazykových nápadů, komicky je připomenuta záliba předsedy olympijského výboru Samaranche v dobrém jídle a proslulé „ehm“ a slovíčko „smysluplný“ Václava Havla. Ale celková východiska jsou zvláštní. Operu jako žánr (k němuž se jakkoli vymezit je samozřejmě legitimní) tvůrci zřejmě podvědomě vidí jako něco až směšně moc stylizovaného. Vede je to potom k přestylizování a přehrávání jimi navozených situací, které se tak i nechtěně stávají parodií. Humor libretisty Jaroslava Duška je charakteristický a fajn. Je to jakoby trochu „cimrmanovské“, tedy mystifikační, hodně české. Je to ovšem sled scének, pásmo. Nic víc. To je na „operu“ málo.
Po prvním dějství, které je sestaveno z rituálů v šatně hokejistů a je nejslabší, statické, nenápadité, příšerně nudné, se chce jít domů. Druhé jednání – stylizované hokejové zápasy – je naopak nejlepší. Moc se v něm nezpívá, zato kompars pořvává opravdu jako na hokeji a mává vlajkami a „na ledě“ se tančí: útoky na bránu, puky, góly, tyčky, to vše je převedeno do pohybu lidských těl; zde je dílo asi nejpodařenější, nejzábavnější, nejneotřelejší a dokonce i trochu dramatické. Breakdance vyjadřující Haškovo vykrývání střel byl dobrý nápad. Až na výkon tohoto sólového tanečníka to nicméně svou nedotažeností má ke světovým choreografiím ještě dost daleko.
Martin Smolka sice na některých místech projevil obratnost při zvukových efektech, nevládne však hudbou, která by mohla hlouběji a trvaleji předat vtip či náladu; a při svém věcném odstupu nemá hudbu ani pro patos, který údajně tvůrce právě na hokejovém olympijském vítězství (1998) a na reakci veřejnosti zaujal. Ondřej Havelka v operním režijním debutu nepřinesl nic, Jágr a spol. jen pobíhají nebo postávají. A výtvarník Bořek Šípek toho evidentně neměl moc na práci – scéna je až na mantinely v podstatě prázdná.
Třetí dějství nabízí dějově neústrojnou, i když docela pěknou „ukolébavku“ s „božským“ Haškem v peřince, výstup dvou Japonců a tří Japonek, předávání medailí (náhradní brankář Hnilička, antihrdina opery, ji omylem nedostane a omdlí), pak spor mezi Dominikem Haškem a Jaroslavem Haškem o to, kdo z nich má jít z vůle lidu „na Hrad“, pak Havlovo usmiřování obou a Švejkovo blbounské extempore, dále hudebně rozdrobenou hymnu a odlet opilých hokejistů do vlasti za zpěvu ženského sboru a svitu měsíce. Finále se nekoná.
Hodnotit výkon orchestru, sboru a sólistů i dirigenta Jana Chalupeckého nemá smysl, není příliš co. Pár zpěvů či meziher a doprovodů nedává žádné plochy; o výraz, souhru, napětí či jiné klasické interpretační hodnoty nejde.
Podobné téma asi v opeře ještě nebylo. Samozřejmě, že to samo o sobě nikomu neublíží a Mozartovo divadlo to jistě neznesvětí. Zda se tam právě tohle hodí, je jiná věc. Při vaření zmíněných gulášů se jaksi už dávno ztratil cit pro to, co je velké divadlo, co alternativa, co Národní, co „ypsilonka“ a co Opera Mozart. Ještě větším problémem však je míra zábavnosti tohoto kusu. Jiné parametry – lyriku a podobně – nemá. K vydařené profesionální legraci má však daleko.
Nic proti tomu, když si velcí pánové hrají jako kluci. Pokud tuší, že si jen hrají, a o tom zde snad netřeba pochybovat, pak ovšem označovat takovou recesi za opravdové divadlo a tvrdit se smrtelně důvěryhodným výrazem ve tváři, že to myslím vážně, je nečestné a nesportovní. Opera? „Pr….s!“, chce se použít – jasně, i když smířlivě – jedno kontroverzní slovo „táty Hniličky“ fandícího v pozadí u televize…
