čtvrtek, 27. říjen 2016

Heřmanovsky jiné vize

Napsal(a) 

Jiří Heřman, foto Ivan Pinkava Jiří Heřmanfoto: Ivan Pinkava

Je-li něčím režisér a umělecký šéf brněnské opery Jiří Heřman typický, rozhodně to nejsou inscenace pro rodiny s dětmi nebo zpracování politických témat. Ejhle, první inscenací, kterou Heřman uvede v této sezoně, bude Dvořákův Čert a Káča, druhou Láska na dálku, dílo současné finské skladatelky Kaiji Saariaho, které po své premiéře na Salzburger Festspiele v roce 2000 vzbudilo vášnivé politické diskuze.

Je zřejmé, že brněnská opera prochází obdobím změn co se týče dramaturgie, propagace, přechodu na blokové hraní... To by ale nemělo být nic výjimečného. Pokud divadlo nemá kontinuální vývoj, tak se může hned zavřít...

Jistě, ale musíte uznat, že se teď děje víc změn, než na jaké je brněnská scéna zvyklá. To ano. Nedávno jsem si uvědomil, že v prosinci budu v Brně už dva roky a že to strašně letí. A mám zatím vnitřní pocit, že to, co se v Brně snažíme dělat, je vnímáno pozitivně. Samozřejmě jsem v napětí, jaký bude mít nová dramaturgie úspěch, jak ustojíme přechod na blokové hraní, nicméně všechno jde ruku v ruce. Velice si cením spolupráce s Martinem Glaserem. Myslím, že novou kampaň vymyslel s obchodním oddělením naprosto geniálně. Divadlo patří lidem, hrajeme o nich a pro ně a mám pocit, že jsme i díky téhle poslední kampani hodně uvolnili a otevřeli komunikaci s diváky, což jsem na začátku vnímal jako jednu ze slabin brněnské opery. Divadlo začíná ožívat a lidi se sem nebojí chodit. A na blokové hraní přecházíme ze stejných důvodů jako kdekoli jinde ve světě. Pokud chcete uvádět náročné produkce, jako je například Carsenova Káťa Kabanová nebo Modrovousův hrad, umělce nasmlouváte na kratší dobu a není myslitelné, aby se vraceli třikrát v průběhu sezony a zpívali reprízu s odstupem tří měsíců. Takhle je to víc kompaktní. Také to souvisí se vzrůstajícími nároky scénografů a režisérů na jevištní provoz. Všechny složky se musí soustředit, aby v daný moment fungovaly dokonale. Pokud se odehrají v bloku, divák si odnáší maximální zážitek a nestane se, že během sezony se po třech měsících všichni rozpomínají na detaily a nastávají zbytečné chyby...

Zdá se, že po těch dvou letech přechodu z Prahy do Brna nelitujete. Rozhodně ne. Všude říkám, že jak jsem do toho divadla vstoupil, byl jsem chycen. Jednak mě ten prostor fascinuje, ale hlavně jsem se v životě nesetkal s tak zainteresovanými lidmi do umění, do divadla, záleží jim velice na tom, co dávají divákům. Má na tom obří zásluhu i Marko Ivanović. Jednak je zdrojem dobré nálady, ale především umělecké kvality a umí s lidmi geniálně navazovat kontakt, což se ukazuje například během Kroků za oponu, jak jsme nazvali naše edukativní programy, na kterých Marko rozebírá jednotlivé části opery. To jsou pro mě nezapomenutelné chvíle, například před Eposem o Gilgamešovi na konci minulé sezony. Celé publikum nacvičovalo s Markem část nazvanou Zaříkávání. To byla magie! A chvíli potom Václav Luks, který dirigoval v druhé půli večera Dido a Aeneas, vysvětloval, na čem je založené basso continuo. Ptá se, zda je v sále někdo, kdo umí aspoň trochu hrát na klavír. Zvedne ruku malý človíček v první řadě, asi šestiletý kluk, sedne si za cembalo, Vašek mu ukáže melodii, kterou má hrát a on spustí. V tu chvíli se k němu začnou přidávat další členové continua a najednou vidíte, jak jsou všichni v sále propojení hudbou a je vám jasné, že si ten zážitek odnesou domů.

Jak ovlivní další chod opery plánovaná rekonstrukce interiérů divadla? Bude se týkat zázemí, zkušeben, orchestrálního sálu... Pod hledištěm donedávna fungovala restaurace Bohéma, kde by mělo vzniknout nové zákaznické centrum a nová restaurace Já mám to divadlo velice rád a myslím, že nechce zas až tak moc, spíš repasy a eventuelně včlenění něčeho, co do interiéru přirozeně zapadne jako například nové bufety, tak, aby se divák mohl pohodlně občerstvit a užít si krásného vzdušného prostoru foyer divadla. První fáze nastane v dubnu 2017, kdy se přestěhujeme do Mahenova divadla, kde budeme hrát do října 2017. Od listopadu do března 2018 budeme opět hrát v Janáčkově divadle a od dubna do října 2018 nastane druhá fáze rekonstrukce. Pokud všechno půjde dobře, zrekonstruované divadlo otevřeme Mezinárodním divadelním a hudebním festivalem Janáček Brno 2018. Vlastně se docela těším, že budeme hrát v Mahenově divadle, kde začínáme Čertem a Káčou a pokračujeme Rossiniho Hrabětem Orym. Na květen a červen potom plánujeme open air akce, opery na Špilberku, nahrávání a zájezdy.

Jak bude fungovat akusticky Mahenovo divadlo? Jako prubířský kámen pěvecké tech­niky? Akusticky není pro operu ideální, bohužel jako každé divadlo po rekonstrukci. To divadlo má přesto svoje kouzlo. Barokní opera, kterou budeme premiérovat v sezoně 2018/2019, se do tohoto prostoru ideálně hodí.

Předpokládám, že mi neprozradíte, o jakou operu půjde, tak pojďme na tuto sezonu. Hraběte Oryho bude režírovat Lenka Flory, což není pro operního diváka známé jméno... Lenku jsem poznal přes taneční divadlo, je to skvělá choreografka a scénografka, velice akční dáma. Když jsem působil v Plzni, spolupracovala s J. A. Pitínským na Purcellově Dido a Aeneas a od té doby jsme se potkali u několika projektů. V pražském Národním divadle připravovala scénografii a choreografii k Nápoji lásky, což dopadlo skvěle a já se rozhodl ji tentokrát oslovit i jako režisérku.

Poměrně dost těžkou titulní roli Oryho bude zpívat Tomáš Kořínek. Tomáš je pravidelný a úspěšný host Janáčkovy opery. Původně jsme Hraběte Oryho naplánovali kvůli Petru Nekorancovi, se kterým jsme už téměř měli připravenou smlouvu k podepsání, ale ve stejný čas vyhrál konkurz do MET, což nám trochu zhatilo plány. Doufám, že se nám podaří domluvit s panem Nekorancem na některou z repríz, má roli nastudovanou z Mnichova a bylo by škoda toho nevyužít. Nicméně kromě Tomáše Kořínka se nám ještě podařilo sehnat špičkového mladého tenoristu z Maďarska György Hanczára a celé obsazení stojí za poslech, Jana Šrejma Kačírková, Roman Hoza, Václava Krejčí Housková, Markéta Cukrová, Katka Kněžíková... To je taky jeden z důvodů, proč jsem v Brně. Chci tu vybudovat ansámbl, který bude svůj, brněnský. To, co uvidíte v Brně, neuvidíte v Praze, Bratislavě...

Nějakou konkrétnější charakteristiku pro „svůj“ byste nenašel? Vychází z interpretů, kteří sem patří. Zkrátka nechci, aby se sem jezdilo na hostující velká jména, ale na náš soubor, jehož interpretace je nezaměnitelná.

Jedna z premiér ve vaší režii bude Čert a Káča. Před premiérou Jakobína v Praze se vás v rozhovoru kdosi ptal, jak bude ta látka sedět vaší estetice, jak s ní bude konvenovat, a vy jste se ohradil, že na každé dílo se díváte novýma očima. Nicméně váš režisérský rukopis přece nezapřete. Musíte uznat, že jste určitý typ režiséra. To jsem, ale s Čertem a Káčou to půjde úplně stejně hladce jako při Jakobínovi. Neměl jsem zatím moc příležitostí věnovat se látkám typu Jakobína, ale Dvořák byl odjakživa můj milovaný autor a myslím, že jsem smysl pro humor vždycky měl, takže nevidím problém. Samozřejmě, mnozí to nazvou heřmanovsky jiné, ale budu se držet základu, i když... Pro mě je vždycky důležité spojit operu s příběhem, který může vzejít ať už z mých vzpomínek, nebo ze vzpo­mínek jiných lidí, a mně se při práci na Čertovi a Káče vybavily školní výlety, takže se to celé bude odehrávat na školním vý­letě do zámku v Mokré Lhotě (smích). Vždycky je otázka, jak inscenovat třetí jednání, aby to nespadlo, protože tam se najednou otevře jiný svět, jako kdyby začínala úplně jiná opera. Najít klíč k tomu místu je zapeklité.

Takže lyrická árie kněžny u vás bude na vážno, nebo ne? Nebude (úsměv). Před­stavte si školní výlet na zámku, to přece nemůže být vážné. Zatím tu inscenaci vnímám jako velkou školu, jak pojmout představení pro rodiny s dětmi, to je pro mě něco nového. Chodím na Kroky za oponu a učím se, jak děti vnímají, kdy se nudí, kdy zapnou, vybudí se jim fantazie a otevřou se jim oči.

Co jste si na Krocích za oponou uvědomil? Že jsem často příliš složitý. Hodně o věcech přemýšlím a snažím se do svých konceptů vtělit všechno, protože vím, že to tam prostě patří! (smích). To je pro mě typické. Ale pak se ukáže, že divák za tu krátkou dobu ne všechno dokáže vstřebat. Na druhou stranu jsem rád, že se diváci vrací a objevují stále něco nového, čeho si při prvním představení nevšimli.

Je mi jasné, že musíte být diplomatický, ale vy jste původně studoval zpěv a mě by zajímalo, jestli se z vašeho pohledu během posledních dvaceti let nějak změnila česká pěvecká scéna. Máte pravdu, původně jsem studoval zpěv, odmala jsem zpíval, měl jsem vysoký soprán a nedokázal jsem si představit, že bych dělal něco jiného. Pak přišla mutace, můj učitel mě nutil během ní zpívat a já jsem ztratil hlas, volnost vokálu. Najednou pro mě bylo hrozně fyzicky náročné vydat ze sebe tón. I když jsem měl potom dobré učitele, už nikdy jsem nenabyl toho volného pocitu jako předtím. Pak jsem se začal věnovat režii, dostal jsem se na akademii a byl jsem hodně citlivý na ty nešvary, které dělají operu nepřístupnou lidem, na nesrozumitelné zpívání, na „houkání“… Je to citlivé téma, ale já jsem optimista, jsem rád, že se otevřely hranice a člověk se může jet podívat, jak se studuje v Itálii, Německu. Sbírám plody té generace, která už měla možnost jít ven. Myslím, že zásadní problém nastane, když kantor implementuje sama sebe na svého žáka, místo aby rozvinul jeho jedinečnost a přirozenost. Já jsem prošel na akademii obdobím, kdy jsem kolem sebe viděl spoustu pěvců, kteří trpěli právě díky téhle kantorské zarputilosti a po letech končili v naprostém zoufalství, protože nenašli uplatnění, nenašli sami sebe. Nicméně zase se podle mého vrací éra zpěváků, kteří přitáhnou lidi zpátky do opery, místo aby z ní odcházeli, protože se to nedá poslouchat.

Stalo se to i vám? Mnohokrát. I jako šéf opery jsem musel často skousnout komentáře diváků za mnou… A v takové chvíli je samozřejmě lidsky těžké zachovat se jako šéf a případně probrat s daným zpěvákem, jestli není vhodné změnit obor, nebo začít dělat něco jiného. Ale v tomhle jsem asi člověk z jiné generace, protože profesní výtky neberu osobně a myslím, že každý má být připraven kdykoliv odejít. To je život. Kdybych nerežíroval, najdu si jiný motiv života. Nemám rád urputnost ve stylu „já jsem tady navždy a nikdo mě odtud nemá právo vyhodit“.

Co byste dělal, kdyby to nebyla režie? Já bych strašně rád lítal! Ale na to už je asi pozdě. (smích) Ne, že bych toužil po reinkarnaci, ale pokud bych se měl v příštím životě rozhodovat nad povoláním, určitě by vyhrál pilot. Miluju velká dopravní letadla.

Vaší další premiérou v téhle sezoně bude Láska na dálku, obrovsky úspěšná opera současné finské skladatelky Kaiji Saariaho. To je sen, který jsem si chtěl splnit už v Praze, ale nestihl jsem to. Přesně si pamatuji den, kdy měla světovou premiéru, to byl rok 2000. Vypravil jsem se s kamarádkou Táňou Langáškovou na Salzburger Festspiele, kde se v jeden večer hráli zároveň Berliozovi Trojané a právě Láska na dálku. Já jsem strávil večer s Berliozem, který mě nijak extra nezaujal, zatímco kamarádka se vrátila nadšená z premiéry Saariaho. Když jsem si pak tu operu poslechl, úplně jsem jí propadl a vlastně jsem díky ní začal znovu věřit soudobé opeře. Láska na dálku je hodně intimní, je o milostném vyznání, o vnímání vztahu dvou lidí, naplněné touze, která vyplní celé bytí, a mám pocit, že v některých momentech přesahuje až do transcendentna. Zjistil jsem nedávno, že Láska na dálku bude i jednou z premiér v MET, tak doufám, že se nepotkáme v konceptu. Podívat se nepůjdu, snažím se nevnímat zpracování ostatních režisérů u titulu na kterém zrovna pracuji. Krása a jedinečnost opery tkví podle mě v tom, že ji každý vidí a slyší jinak.

Námět Lásky na dálku je sice intimní, ale i přesto se o ní po premiéře hodně diskutovalo v sociálním a politickém kontextu, mluvilo se nejen o neschopnosti komunikace mezi dvěma lidmi, ale i mezi státy, kontinenty… Ano, někteří si to dílo vykládali i v tomhle smyslu, obsahuje třeba nádhernou pasáž, kdy hraběnka promlouvá k poutníkovi: „Ale ta zem si nezaslouží, abyste ji opustil. Ta zem patří vám, ona vás miluje.“ Nechci teď prozrazovat víc, rád bych, aby se vaši čtenáři přišli podívat a sami zjistili, co v sobě Láska na dálku nese. Každopádně já netíhnu k politickým výkladům, jsem někde jinde. Vnímám hudbu v obrazech, což je vlastně můj úplně první kontakt s operou. Jakmile tu hudbu slyším, vidím. Nechci ani na začátku číst libreto a nastudování materiálů přijde na řadu vždycky až později. První impuls je hudba. To je pro mě takový zrod vize.

Mottem letošního ročníku festivalu Janáček Brno bylo Očekávání. Jste člověk, který očekává, nebo spíš jedná? Myslím, že je to vždycky kombinace toho, co chcete, a zároveň bdělé intuice. Spousta věcí přijde v okamžiku, kdy je nečekáte, potkáte se s lidmi, kteří vás inspirují, dají vám podnět. A je důležité tu šanci chytit za pačesy a využít ji jako třeba během příprav festivalu. Potkáváte se se zajímavými tvůrci, otevře se vám nový svět a říkáte si, s tímhle člověkem má smysl něco dělat, protože to dělá nejlíp.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.