Fotografovat nebo poslouchat?

Toto dilema v podstatě řeším celý život a leckdy mě přineslo a stále přináší mnoho problémů. Díky uměnímilovnému rodinnému prostředí jsem se ještě jako malé dítě a pasivní posluchač dostal k hudbě, abych se později, ale stále za dětských let, stal aktivním a vášnivým návštěvníkem operních, ale i jiných divadelních a hudebních produkcí. Někdy na začátku gymnaziálních let se ve mně probudil zájem o fotografii a přirozená touha svůj emocionální zážitek z krásného představení si zachovat ve hmatatelné vizuální formě. Tou byla samozřejmě fotografie. Jako student jsem byl v divadle několikrát týdně a povzbuzen „úspěchy“ dvorního fotografa divadelního kroužku na gymnáziu v Hellichově ulici jsem někdy začal nosit fotoaparát schovaný pod sakem i do Zlaté kapličky. A protože, jak je známo, zakázané ovoce nejlépe chutná, tak momenty nebezpečí být dopaden a nemožnost kvalitně se věnovat poslechu byly vyváženy radostí, když se snímek povedl. Musím ale přiznat, že možnosti pro takovouto fotografickou činnost v prostředí mladými lidmi zaplněného prostoru míst k stání v přízemí Národního divadla byly docela dobré. Jiné podmínky byly ovšem v pozdější době, kdy jsem tuto bohulibou činnost provozoval profesionálně, vybaven patřičnými pravomocemi.

Fotografovat nebo poslouchat?

Snímek vznešené Marty Krásové v roli kněžny Isabely z Fibichovy Nevěsty Messinské se v takovém detailu podařilo ukořistit proto, že se mi po přestávce podařilo přemístit na uvolněné místo na kraji v první řadě parteru. O pár let pozdější záběr mladičké Marty Drottnerové v úloze Odetty z Čajkovského Labutího jezera jsem pořizoval z místa k stání v přízemí. Je to moje první fotka s touto milou umělkyní, kterou jsem pak fotografoval dlouhou řadu let. K fotografii legendárního Lovro von Matačiče z koncertu na Pražském jaru jsem již měl naprosto ideální podmínky a sehrála zde roli nádherná mimika a pohybový projev tohoto slavného dirigenta. Zdánlivě lehké podmínky k zdokumentování vynikajícího výkonu tehdejšího mladičkého, dnes slavného maďarského klavíristy a dirigenta Zoltána Kocsise při koncertě na festivalu Talentinum ve Zlíně byly skutečně jen zdánlivé. Na malém pódiu koncertního Domu umění jsem byl od klavíristy sice velmi blízko, ale zároveň bezprostředně na očích všech účinkujících i diváků. Hlavně čím jste blíže, tím více je závěrka aparátu slyšet. Je ale pravdou, že moje přítomnost byla s umělcem domluvena. Snad se ale ucházejícím způsobem vše podařilo. Posuďte sami. Fotografovat nebo poslouchat?

Sdílet článek: