Občas mají novináři potřebu srovnávat největší český festival Pražské jaro s nejslavnějším evropským festivalem – Salzburger Festspiele (25. 7. – 30. 8.). Je to však stejné jako poměřovat rozpočty Česka a Německa. Záplava hvězd je nesmírná – Kissin, Argerich, Pollini, Pogorelich, Sokolov, Zimerman, Hahn, Kremer, Stemme, Mattila ad. V Salcburku se na rozdíl od Prahy nebojí pěveckých večerů: Goerne bude mít tři schubertovské koncerty, recitály pak Kaufmann, Jaroussky, Kirchslager, Bostridge, Harteros. Velké očekávání vzbuzují řady z děl Johannesa Brahmse a Wolfganga Riehma. Plejáda sedmi oper sice není tak zásadní jako v leckterých minulých ročnících, ale přesto vzbuzuje obdiv; mimochodem Riccardo Muti se popere s Gluckovým Orfeem, Belliniho Norma bude mít doslova památné obsazení – Gruberová, DiDonato, Giordani, Furlanetto, v Gounodově opeře Roméo et Juliette by si měl tenorista Piotr Beczala zazpívat jak s Annou Netrebko, tak i s Ninou Machaidze. Přes nedosažitelnost úrovně Salcburku je pár věcí inspirativních. Například matiné pro děti by mohlo v příhodném prostoru osvěžit i Pražské jaro. Lze si také všimnout větší snahy pořádat svébytné tematické cykly – a přes všechnu různorodost držet jednotnější dramaturgickou linii. Salcburk také vysílá důležitý signál směrem ke společenským a politickým elitám – kdo chce něco znamenat a být v obraze, měl by navštívit tuto prestižní kulturní akci. Škoda, že se naše elity scházejí raději na fotbale, ti kultivovanější možná na golfu.
