Dvořákův houslový koncert
Nejhezčí dárek k Roku české hudby 2004 dal veřejnosti András Schiff, když financoval faksimile vydání Koncertu pro klavír a orchestr g moll op. 33 B 63 Antonína Dvořáka. Budou hudebníci spjatí s jeho dalšími dvěma koncerty následovat příklad maďarského pianisty? Josef Suk jako sponzor faksimilového houslového a Mstislav L. Rostropovič violoncellového koncertu?
V mé sbírce asi 120 nahrávek Dvořákova Koncertu a moll pro housle a orchestr, op. 53 B 106 – toho času jedné z největších na světě s časovým rozpětím od roku 1936 (Yehudi Menuhin v Paříži) po loňské live nahrávky Václava Hudečka a Pavla Šporcla z Prahy – zabírá prominentní místo natáčení Berlín. Hned po Praze a Londýně bylo nejvíce nahrávek jediného houslového koncertu české provenience, který se „prosadil“ v zahraničí (Ivan Štraus), pořízeno v hlavním městě Německa. Pikantní na tom je, že větší část z osmi berlínských produkcí byla pořízena za 2. světové války! Váša Příhoda, Georg Kulenkampff, Gerhard Taschner… jako by závodili, kdo častěji provede a natočí opus 53 v době a ve městě, kde řádili Hitlerovi zločinci atd. atd. V Německu – v zemi, kde muzikologické bádání kolem Dvořáka je rudimentární a na míle vzdálené úrovni amerických a anglických badatelů – překvapuje, jakou roli hrál a hraje Dvořák v koncertním životě. 
Houslový koncert hráli a hrají všichni významní exponenti německé houslové školy, od Adolfa Busche přes Christine Raphael a Edith Peinemann, o které nadšeně píše v Českém snáři Luděk Vaculík, až po dnešní trojhvězdí: Anne Sophie Mutter, Christian Tetzlaff a hlavně Frank Peter Zimmermann. Toho doprovází Dvořák od raných začátků, kdy s Janáčkovou filharmonií ve 14 letech zázračným způsobem koncert uvedl v Bratislavě, až po nesmírně cennou londýnskou produkci z roku 1993, kterou s úctou věnoval Nathanu Milsteinovi. To byl další interpret, který se znovu a znovu vracel k opusu 53, aby tam objevoval stále nové hladiny, plochy a hloubky.
I přestřelka mezi dvořákovskými odborníky z Londýna a z Prahy – tam úžas, s jakým stylem a despektem je schopen mladý český houslista na Concertinu Praga zahrát Dvořákův koncert, zde div ne xenofobická replika s okamžitou připomínkou Mnichova, fair playe – ukázala, jak málo suverénní je v českých zemích nadále povědomí o hodnotě Dvořákova díla. Také příklad klavírního koncertu, který téměř všichni zahraniční pianisté hrají v originální verzi, zatímco čeští často preferují Kurzovu adaptaci, hodně vypovídá o respektu k originálnímu textu ve skladatelově vlasti. Nebo jak dlouho trvalo, než byl v Praze natočen komplet Dvořákových symfonií, zatímco Kertesz, Rowicki a Kubelík v Londýně a v Berlíně již dávno předložili své interpretace. Zajímavé je též sledovat, jaký význam měly kolem houslového koncertu politické souvislosti: 1953 plánují americké úřady v Berlíně zrušit orchestr rozhlasu v americkém sektoru (RIAS). Díky soukromé iniciativě se tomu podařilo zabránit a vznikla v této pro všechny účastníky napjaté situaci nahrávka z nejhezčích: s maďarskou houslistkou Johannou von Martzy, diriguje Férenc Fricsay. Kvůli vymyšlené spolupráci s nacisty směla Johanna von Martzy s Českou filharmonií koncertovat pouze mimo republiku, zato s Karlem Ančerlem. Přesně o půl století později se situace opakovala: tentokrát je to vláda Nelsona Mandely, která „bílé“ = „západní“ kultuře příliš nepřeje, členové a přátelé symfonického orchestru v Johannesburgu se však vzbouří, obhájí svou existenci a jako první CD natočí houslový koncert se sólistou Philippem Graffinem a dirigentem Michaelem Hankinsonem. 1989: jistě ne náhodou k první volbě Václava Havla prezidentem republiky vybírá dramaturg Československé televize nahrávku Josefa Suka s Václavem Neumannem. Je až nápadné, kolik nahrávek vzniklo po roce 1989: v mojí sbírce je to téměř třetina. Že produkce desek, či dnes kompaktů, vždy byla a je politikum, obzvlášť v době studené války, lze vyčíst například z programů kvarteta Amadeus, které od svého založení soustavně veřejně hrálo Dvořáka a Smetanu, pro Deutsche Grammophon směli ovšem natočit pouze hity jako Z mého života a Americký kvartet.
Berlín je město, kam Antonín Dvořák jezdil s mimořádnou oblibou. Na rozdíl od Vídně, kde téměř výlučně navštěvoval Němce Brahmse a pražského Žida Hanslicka. Až po Berlínu následovaly Dvořákovy známé sympatie pro Budapešť. (Zatím jen výčtem budiž připomenuta řada geniálních maďarských interpretů Dvořáka, od Kertesze, Pauka a Fricsaye po Perenyiho, Fischery, Jandó, Schiffa atd. Na české straně se pak revanšují u Bartóka Iva Bittová, Josef Suk a Karel Ančerl). Role, kterou hrál Berlín při genezi houslového koncertu, není čtenářům HARMONIE třeba opakovat.
V případě Berlína zajisté neplatí diagnózy agorafobie a deprese , kterou Dvořákovi (patrně právem) atestovali Jarmil Burghauser či Michael Beckerman. Posledně jmenovaný si v minulých letech v českých zemích zažil své, když byl nevybíravým a vyloženě xenofobickým až antisemitským stylem v duchu soudruha Nejedlého atakován pseudoodborníky, nikoliv argumenty a prameny.
Pozoruhodné je pak i to, jak často se za války v Berlíně hrála Má vlast i Novosvětská: Existuje dokonce nahrávka Furtwänglera z roku 1941.
Tradiční omílání role Josepha Joachima – potíže s formální stavbou koncertu byly u tohoto konzervativce a tradicionalisty pochopitelné – kontrakarikuje skutečnost, že premiéru Smyčcového kvarteta E dur op. 80 B 57, provedlo roku 1890 v Berlíně právě Joachimovo kvarteto, kde u pultu 2. houslí seděl berlínský Čech Karel Halíř. Ten byl sólistou i při premiéře přepracované, dnes všeobecně hrané, druhé verze Sibeliova koncertu v roce 1903 s Berlínskými filharmoniky a dirigentem Richardem Straussem. Joachim by tehdy Dvořákův opus 53 technicky sotva zvládnul. Joachimova ulice v (západní) nóbl čtvrti Grunewald byla v Třetí říši přejmenována, avšak dodnes ji nebyl vrácen původní název. Totéž platí o ulici dalšího židovského hudebníka: Mahlerstrasse byla překřtěna roku 1935 na Regerovu. „Berlín, hlavní město NDR“, naopak měl (a má) Mahlerovu ulici poblíž Smetanovy v atraktivni čtvrti Weißensee.
Gerhard Taschner
Rok 1922 je rokem úmrtí (v Miláně) Františka Ondříčka, čelného propagátora Dvořákova koncertu: umírá v okamžiku, kdy na Stazione centrale na vedlejší kolej přijíždí vlak s italským králem. Snad proto zůstává jeho smrt známá jen nejbližším. Město Milán se dodnes nedokázalo nadchnout pro uctění památky velkého houslisty. Lev, který se jako žádný jiný současník bil za Dvořáka, například proti atakům Sarasateho. Ve stejném roce 25. května se v Krnově narodil dnes téměř zapomenutý houslista Gerhard Taschner, který je s Dvořákovým koncertem spojen a spjat i po smrti. Gerhard Taschner vystupuje jako zázračné dítě v sedmi letech v Praze a o rok později je poslán na studie do Budapešti k Jenö Hubayovi a po roce za Bronislawem Hubermanem do Vídně. Ten jej však spíš uvádí do sionismu, hotovým houslistou prý Taschner už je. Až v dalším židovském pedagogovi Adolfu Bakovi nachází konečně pravého učitele, s nímž podniká 1937 cestu do USA. Matka jej během mnichovské krize 1938 volá zpátky do Sudet, pozdeji se Taschner již nikdy do Ameriky nevrátil. 1. září 1939 – v den, kdy v ranních hodinách, ještě před oficiálním vyhlášením války, bombardují německé letouny velkopolské městečko Wielun a cíleně nemocnice, školy a kostely (kapitola dodnes v Německu zamlčovaná na rozdíl od únorového bombardovaní Drážďan v roce 1945), začíná působit jako koncertní mistr Městského divadla v Brně. 1941 tu provede Brahmsův koncert s Hermannem Abendrothem, někdejším učitelem Karla Ančerla a pozdeji šéfdirigentem lipského rozhlasového orchestru v NDR. Abendroth doporučí Taschnera Wilhelmu Furtwänglerovi jako koncertního mistra Berlínských filharmoniků. Ten jásá nadšením, když slyší v Taschnerově podání Bachovu Ciaconnu.
Toto místo zastává Gerhard Taschner po celou dobu války: z té doby existují mimořádné filmové dokumenty, například provedení Beethovenovy 9. symfonie k Hitlerovým narozeninám v roce 1942. Tedy v době, kdy fenomenální Egon Ledeč, koncertní mistr České filharmonie, je již v koncentračním táboře. (Karel Ančerl později vzpomíná, s jakým nadšením mu hobbypilot Karajan vyprávěl o létání za války v době, kdy on sám byl vězněn v Terezíně. O morálním marasmu na české straně pak svědčí Ančerlovy dopisy Ježkovi; je načase předložit je veřejnosti!).
Taschner nezanedbává ani svou sólistickou kariéru, vystupuje jako sólový a komorní hráč v protektorátu: v Liberci, v Krnově, v Brně a také v Portugalsku, Finsku, Rumunsku, Bulharsku a v dalších okupovaných či neutrálních zemích, ovšem aniž by si před nacisty bral servítky. Všude, kde koncertuje, se distancuje od režimu v Berlíně, zesměšňuje nacistické předáky, což se donese do hlavního města „tisícileté říše“. A je třeba zdůraznit, že téměř všude, i v Berlíně, propaguje Dvořákův koncert, s oblibou provádí jiným houslistům zakázaného Brucha (existuje nahrávka s Berlínskými filharmoniky, která vznikla půl roku po heydrichiádě!) a rád hraje u Beethovena kadence (Žida) Fritze Kreislera, „protože jsou nejlepší!“.
Za války Karajan láká Taschnera do finančně lépe dotované Státní opery Unter den Linden, která podléhá přímo Göringovi. Furtwänglerovi filharmonici spadají pod ministra Goebbelse. Taschner nabídku hlásí svému mentorovi, ten Goebbelsovi a mezi oběma nacistickými předáky dojde ke konfliktu o Taschnera a v další řadě o kompetence. 1942 roztrhá v přítomnosti oficíra povolávací rozkaz na frontu; anděl strážný nad ním drží nadále ochrannou ruku.
Karajan, který v pozdějších letech pravidelně diriguje Dvořákovu 8. a 9. symfonii a Violoncellový koncert , uvádí Houslový koncert pouze za války na dvou programech: v prosinci 1939 s Vášou Příhodou v Cáchách, a v listopadu 1940 s Georgem Kulenkampffem a se svým orchestrem Státní opery. Taschner sám říkaval, jak jednou měl provézt koncert s Karajanem, ten jej chtěl při zkoušce opravit, že takto určité místo nelze hrát, načež Taschner odvětil: Kdo z nás dvou tady je Čechem?, zabalil housle a odešel.
Po válce končí v Berlínské filharmonii a platí v zahraničí, obzvlášť v USA, za dvorního houslistu nacistů, to mimo jiné z těch důvodů, že byl veden na listině reprezentativních německých umělců říšského ministerstva kultury, podobně jako například Mephisto Gustaf Gründgens. 1948, pár let po pražském debutu, se ve Vídni představil mladý Leonard Bernstein. Diriguje Schumannovu 2. symfonii , sám hraje klavírní part v Ravelově koncertu a s Taschnerem Dvořáka. Prý díky jemu teprve objevil cenu a hodnotu díla. Taschnerovi tenkrát naznačuje, že jej nemůže ještě prezentovat v Americe, že čas není dosud „zralý“, že by hudební kruhy sotva tolerovaly vystoupení houslisty, který hrál za války prim. Stojí za zmínku, že Bernstein později natočil s Justusem Frantzem v New Yorku Klavírní koncert a s Mishou Maiskym 1989 v Tel Avivu Violoncellový, Houslový nikdy. První německé turné Bamberských symfoniků – orchestru složeného z členů někdejších orchestrů liberecké opery a z pražského německého divadla pod šéfdirigentem Josephem Keilberthem – absolvuje Taschner opět s Dvořákem. I tady se nabízí analogie k Příhodovi, který stejné dílo se stejným orchestrem a stejným dirigentem hraje na turné o pár let později. Podobně jako stejnou afinitu k Dvořákovu koncertu a k Sonatině op. 100 a i poválečný osud mají Taschner a Příhoda společného pianistu: Otto A. Graefa z Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1951 se stává profesorem na berlínské Vysoké hudební škole. Tedy na místě tak důležitém pro vznik opusu 53. Dnes tam má bustu jak Taschner, tak Joachim. Začátkem 60. let se ze zdravotních důvodů (dvořákovská neurastenie, ale i neukázněný život) stahuje z koncertního života; je ovšem žádaným členem porot mezinárodních soutěží.
Z dosud nevyjasněných důvodů byly Taschnerovy nahrávky pro rozhlasové stanice v Německu a v Rakousku v 60. letech zničeny, marně dnes hledáme „jeho“ Dvořáka. Těch málo zachovaných gramofonových nahrávek připomíná velký tón a la Misha Elman a závratnou rychlost Jashy Heifetze. Dostupné jsou jeho interpretace koncertů Beethovena, Brucha, Čajkovského, Fortnera a v roce 2005 i Sibelia (kterého za války hrál v Helsinkách s dirigujícím skladatelem). Dále pak Bachova Ciacconna, Franckova Sonáta , Händel, Paganini a další menší kusy. Dvořákův Taschner či Taschnerův Dvořák – snad vyjma Váši Příhody a Josefa Suka není koncert spjat v německých zemích dnes téměř synonymně s žádným jiným houslistou jako s Taschnerem. Aspoň, že existují tři nahrávky Sonatiny op. 100!
Gerhard Taschner umřel v Berlíně 21. července 1976. Pohřbu se nezúčastnil nikdo z filharmoniků a nikdo za českou stranu. Čestný hřbitov města Berlína poblíž Südwestkorso ve čtvrti Friedenau je dnes téměř celý zarostlý. Na náhrobním kameni je v kovu téma druhé věty Dvořákova Houslového koncertu. Křídlo dnes 98leté Taschnerovy exmanželky a pianistky objevují pracovníci firmy Steinway v 90. letech v Rudolfinu. Při zahájení bombardování Berlína dopravili Taschnerovy všechny privátní předměty k jeho matce do Krnova. Další odysea nástroje, na který hráli například Richter a Gilels, není zatím známa. Proti vůli českého velvyslance v Bonnu vrací česká vláda nástroj své majitelce.
