Jak jste se dostal k dvořákovskému festivalu v České Kamenici? Pokud si dobře vzpomínám, u zrodu Dvořákových slavností jsem se ocitl vlastně jako náhradník. Tehdejší pořadatelé totiž nejprve oslovili ředitele děčínského divadla Rudolfa Felzmanna a teprve on (hbitě) přehrál uvádění koncertů na mne. S úsměvem dodnes pořadatele podezírám, že hlavním impulsem ke vzniku akce byla konkurence sousední Srbské Kamenice, kde se s úspěchem ujímaly koncerty v tamním opraveném kostele… Ale ať tak či tak, uvítal jsem českokamenickou iniciativu jako jeden z pěkných projevů občanské společnosti a krom jiného mi bylo sympatické i to, že nějaké severočeské město připomíná právě Dvořákův odkaz.
Jak je to s dramaturgií festivalu? Už při druhém ročníku sáhla Česká Kamenice hodně vysoko, když pozvala Scholu Gregorianu Pragensis. A dnes mají dvořákovské slavnosti profesionální špičkovou dramaturgii: program je nápaditý a vyvážený, nabízí poutavé hudební laskominy a zároveň je vkusný, hodí se do léta, a přitom má co nabídnout i hudebnímu znalci.
Festival pořádá malé městečko… Výjimečné je zejména to, že hudební slavnosti pořádá malé severočeské městečko. Jinde se s podobnou aktivitou člověk přece jen setkáváme víc. Sever Čech je trochu mrtvější. Tím víc si ovšem českokamenické iniciativy vážím. Je důležité si připomenout, že význam hudebních slavností je poněkud širší, než jak by se na první pohled zdálo. Je to akce, která zvláštními, neviditelnými nitkami upevňuje vztah k místu.
Býváte v kraji Českého Švýcarska docela často, líbí se vám Česká Kamenice? Moc – a čím dál tím víc. Jsem původem z Děčína, tedy z Labských pískovců, a krajinu „Českého Švýcarska“ budu navždy pokládat za svůj kraj. Tato Zadní země (jak ji krásně nazval liberecký spisovatel M. Nevrlý) je pro mne nejpřitažlivější přírodní končinou – a Česká Kamenice je její brána.
