Oslava 110 let od prvního koncertu České filharmonie se nesla 4. 1. v Rudolfinu ve střízlivém duchu a pozornost se rozumně rozdělila i na Akademii věd, která orchestr kdysi – ještě za Rakouska-Uherska – podporovala a nyní obnovuje spolupráci. Poté, co zazněly fanfáry pro hlavu státu, a poté, co šéfdirigent Zdeněk Mácal převzal od ctihodné vědecké instituce vyznamenání za zvláštní zásluhy v oblasti humanitních idejí (DE SCIENTIA ET HUMANITATE OPTIME MERITIS), mohl už koncert začít.
Měl jako by tři části. V první zněla hudba z Prodané nevěsty : předehra ještě ne v takovém nadhledu, který by umožnil i ve virtuózně rychlém tempu úplně vše stoprocentně přesně vyhrát, a polka, furiant a skočná v až moc fortissimovém a okázalém hávu.
Druhou částí večera byla premiéra nové skladby objednané filharmonií (spolu s dalšími čtyřmi) k tomuto výročí: Evžen Zámečník napsal Concerto giocoso pokud ne přímo a jen jako hravé a radostné, tak jako výrazně tradicionalistické, vcelku tonální, posluchačsky příjemné, řemeslně dokonalé, svižné a velkolepě instrumentované. V první části stavěl na výrazně zpěvných motivcích a virtuózních úryvcích. Druhá věta, burlesknější, staccatovější, ve výrazné dynamice opět exponuje žestě, ale končí odlehčeným dovětkem. Volnější třetí část přináší zamyšlenou hudbu s opakovaným trubkovým sólem (které se nepodařilo úplně ideálně) a s výrazem posléze až pastorálním. Finále je pak ostřejší, útočnější, v kontrastu brutálněji instrumentované. Z pozic masivněji znějícího neoklasicismu jednoznačně nakonec směřuje k symfonismu až hymnické šíře. Více než dvacetiminutová efektní skladba, v proporcích přesná, končí stručnou oslavnou gradací. Stylově lze v Zámečníkově osobním a konzistentním slohu tušit i vzdálené přetavené pocity z Janáčka, Stravinského a Martinů, aniž by ovšem tyto odkazy dráždily přílišným polopatismem.
Třetí polohou večera byla interpretace Dvořákovy Páté symfonie . Teprve zde filharmonie ukázala ve větší míře také nižší dynamické hladiny. Od prvních tónů modeloval Mácal témata, výraz a zvukové poměry velice pozorně, do nejmenších detailů a záměrně nerutinně. Symfonie proto vyzněla kouzelně plasticky, vzácně uspokojivě, v muzicírování téměř komorním až rozkošně.
