Zdařilý průběh zájezdů by byl těžko myslitelný bez tajemníka orchestru Bohumila Antonyho. Co má vlastně na starosti tajemník orchestru?
Nevím, jestli název tajemník není zavádějící, ale z tradice je to tak nazváno. Tak z osmdesáti devadesáti procent jde o cestování – nejen zahraniční, ale samozřejmě i tuzemské.
Když říkáte z tradice – znáte svoje předchůdce?
Znal jsem dobře pana inženýra Miroslava Kláta, se kterým jsem dlouhá léta sdílel kancelář a který bohužel loni na podzim zemřel. Byl to sice vzděláním obchodník, ale celý život prožil v hudebním světě, kdysi se souborem písní a tanců, pak snad i s cirkusem, dokonce hrál v nějakém orchestru, tuším že v Tunisu, a potom celá léta pracoval v Pragokoncertu a pak ve Filharmonii…
Jak jste se k tomuto povolání dostal vy?
Náhodou, po skončení studií na Vysoké škole ekonomické jsem pracoval asi ve čtyřech podnicích zahraničního obchodu. Ale pak jsem si řekl, že bych potřeboval něco v životě změnit. A teď jsem nemohl najít cestu – takže jsem v roce 1993 tady vzal za kliku a zeptal se pana Kláta – a bylo.
Kolik cizích jazyků vlastně umíte?
Nikdy se neodvažuju říct, že je umím – ale člověk se domluví… rusky, anglicky, francouzsky, německy, španělsky – no pěti. Nepočítám-li češtinu a slovenštinu.
Co to vlastně obnáší, má-li Filharmonie někam vycestovat?
U tuzemských zájezdů je to jednodušší, protože se jedná – říkáme tomu výpad – o cestu, kdy se během jednoho dne vyjede a hned se vracíme. Když se domluví akce, podle obsazení se dojednává doprava, to bývají tři autobusy a technické podmínky – většinou si pošleme několik faxů s výkresem pódia a podobně. Jako první se pošlou bedny s hudebními nástroji. U tuzemských zájezdů pak ze všeho nejdřív vyrážejí technici, aby se mohlo začít zkoušet hned, jak hráči dojedou na místo. U zahraničních zájezdů je to samozřejmě složitější – tam se o všech podmínkách jedná s hostitelskou agenturou.
To jsou podmínky dojednané předem?
V obecných rysech je to zakotveno ve smlouvě a pak se domlouvají další podrobnosti. Třeba u zámořských zájezdů, to se nástroje do letadla nenakládají v Praze, ale jedou kamiónem na nějaké evropské letiště, třeba do Amsterdamu, odkud odlétají jako letecké cargo do země určení. V Evropě je to tak, že i když hráči letí letadlem, nástroje putují po zemi – jen se musí naplánovat doprava mezi poslední zkouškou, po které se naloží nástroje, a prvním koncertem zájezdu. V Evropě se to dá stihnout, ale plánovat se vždycky musí s ohledem na dopravu.
Jen pro představu – jak je to velký náklad?
Vždycky mám takovou připravenou odpověď po ruce – pětačtyřicet kubíků a čtyři a půl tuny. Ale to je takový velmi hrubý odhad objemu nebo váhy – podle toho, co je pro přepravce důležitější. Tato čísla se vždycky upravují podle konkrétních skladeb – někam se samozřejmě nevozí harfy, někdy se vozí více tympánů a podobně. Menší nástroje si někteří hráči vozí s sebou.
Jste tu něčím limitováni? Byl by problém, kdyby toho bylo moc?
Limitováni nejsme, ale musíme dát hodně dlouho dopředu seznam a rozměry všech nástrojových beden, aby se podle toho objednal prostor v letadle. Často to bývá tak, že orchestr letí jinou cestou a nástroje také jinou. Samozřejmě nestěhujeme klavír a občas se stane, že se objednává v místě zapůjčení velkých nástrojů, například zvonů nebo celesty, jsou-li potřeba jen na jeden z koncertů.
Už se stalo, že orchestr dorazil, kam měl, a nástroje ne?
Stalo, to byl dost nepříjemný moment. V Portoriku, v San Juanu, kdy se stalo, i když objednáváme přepravu klimatizovanými skříněmi, že po vyložení nástroje zůstaly v celním prostoru dlouho jen pod nějakým přístřeškem na letištní ploše. Pak to zástupkyně agentury dlouho vyřizovala a nástroje přišly těsně před koncertem. Začátek byl o nějakou dobu odložen a přímo v místě se musely zapůjčit další nástroje, protože se horkem začaly tavit laky a u několika se odlepil krk. V USA se jednou stalo, že přepravní bedna byla propíchnuta řidičem vysokozdvižného vozíku. Bylo veliké štěstí, že to dopadlo, jako když kouzelník propichuje mečem bedny – nástroje nepropíchnul.
Pokud jde o tyto cestovní požadavky, je Česká filharmonie náročný orchestr?
Mezi srovnatelnými orchestry žádnou výjimkou nejsme. Všechny si stěhují svoje nástroje. Někteří agenti na začátku jednání spoléhají na to, že si každý muzikant vezme housle nebo violu s sebou, že pro violoncello se koupí zvláštní lístek a zbytek velkých nástrojů se najme. Ale to orchestry jako Česká filharmonie nedělají. Je obvyklé, že se stěhuje všechno. Najímání je výjimečné řešení.
Dají se z vašeho pohledu rozlišit pohostinnější a méně pohostinné země?
Jestli do pohostinnosti počítáme i to, jak klape organizace, tak v čele jsou samozřejmě takové země jako Japonsko. Já osobně hrozně rád jezdím do Španělska, ale z jiného důvodu – zdá se mi, že v Evropě je Španělsko velkorysá země, pokud jde o stavbu koncertních sálů. V posledních letech, a při posledním říjnovém zájezdu do Španělska jsem si to znovu ověřil, se opět otevřelo několik moderních koncertních sálů. Je tam zkrátka jiná politika – nevím jestli celostátní nebo regionální – a také ty sály umějí stavět.
Kolik je s tím vším byrokracie a papírování?
Jedna věc jsou doklady, jiná pak korespondování, kterého je samozřejmě nejvíc. Když ale vezmu, jak je to velká akce a kolik jede lidí, tak mi to tak zlé nepřijde. Do mimoevropských zemí potřebujeme pro nástroje ATA karnet, což je suše řečeno doklad o reexportu zboží, o vývozu a zpětném dovozu. Pak sem někdo musí dopravit nejrůznější doklady a podklady k vydání víz. S tím práce je, protože se vyplňuje každé zvlášť. I u zemí jako Japonsko, kde mají turisté bezvízový styk, vízum potřebujeme, protože tohle není turistická cesta. Uvidíme, jak to teď bude s cestováním do USA, posledně jsme stihli dobu, kdy každý nemusel osobně kvůli otisku prstu na ambasádu; jak to bude teď, uvidíme…. Pak samozřejmě letenky, sestavit velké množství seznamů, rozesazení na palubě a podobně… ale nad našimi požadavky má poslední slovo vždycky letecká společnost.
Známe vyprávění z talichovských časů, kdy to bylo možná romantické, ale také velmi náročné cestování – jak je to dnes?
Zdá se mi, že v dnešní době se jezdí víc jakoby nadoraz. Existují pravidla, zájezdový řád, podle kterého musí agentura zájezd stavět. Je tam předepsán maximální řetězec pěti koncertů za sebou, po kterém musí následovat pauza – přesáhne-li cestovní čas určitou dobu, počítá se také jako koncertní den a tak dále. A v takové zemi jako Japonsko – kde je velmi hustá síť měst, dopravy, infrastruktury – tam se dá lépe zorganizovat nebo sestavit v jednom dni dejme tomu transfer z hotelu na letiště, z letiště do hotelu, pauza na oddechnutí a cesta do sálu, kde už je jen půlhodinová akustická zkouška a koncert. A může se stát, že takto vypadá všech pět dnů týdne. Mezitím je pauza, anebo se bydlí v jednom místě a dělá se to těmi autobusovými výpadý, které jsem popsal u tuzemských zájezdů. Díky spolehlivosti všech těch šinkanzenů pak zájezd může být velmi nahuštěný, to není jako výlet.
Vypadá to jako dokonale fungující řetěz. Zažíváte přitom i nějaké dobrodružné momenty?
Dobrodružný moment může přijít už s prvním zpožděním kteréhokoli spoje. Nebo stačí, aby se nějaký nástroj rozlepil, pak s pomocí hostitelské agentury hledáme nástrojaře. Dobrodružstvím jsou samozřejmě zdravotní problémy, máme sice zájezdového lékaře, ale ten samozřejmě nemůže provádět všechna vyšetření. Já to zas musím hlásit pojišťovnám, od nich už bych se měl dozvědět, jakého mají v tom místě smluvního lékaře – jenže na to nikdy není čas.
Musí se někdy z těchto důvodů měnit plán?
Vzpomínám si, že v Japonsku se kvůli tajfunu muselo cestovat o den dřív. Nebo kvůli sněhové kalamitě ve Spojených státech byl odvolán koncert… A taková nejpeprnější byla cesta do Japonska, když jsme kvůli kalamitě v Praze zmeškali letadlo v Paříži. Letecké společnosti mezi sebou neměly smlouvu a nemusely na sebe čekat. Pak z toho v Paříži byly čtyři hodiny telefonování, letenky zajišťovala španělská agentura – a ve Španělsku byl den volna – oni se museli odkudsi dostat do kanceláře a vytelefonovat s pařížským letištěm nějakou náhradu. Na pařížském letišti si navíc není ani kde sednout. Nakonec se vymyslela náhradní cesta z Londýna pozdějším letem do Honkongu. Tam jsme ale opět nemohli hned pokračovat a ubytování bylo zajištěné až v lidové Číně. Stačili nám na poslední chvíli udělat skupinová víza, kde byla spousta chyb – a s nimi jsme tam i zpět procházeli dvěma budovami celnic. Nemohu říct, že bych tam zaznamenal nějakou špatnou vůli, mají své předpisy, na naší straně ale nervozita rostla. Přestavte si, že při každém přechodu stavíte družstva podle abecedy, podle soupisek skupinových víz. Celkem jsme byli více jak dva dny na cestách. To jsem se opravdu hodně zapotil. Musím ale zaklepat, historek tohoto druhu je zatím jen pár.
Chodíte rád na koncerty?
Ano, na prvních zájezdech jsem dokonce absolvoval všech šestnáct koncertů. Někdy na to ale není čas. A také mám koníčka – co bych to nepřiznal – zpívám ve sboru. Takže se pro mě vstupem do Filharmonie tak trochu uzavřel kruh.
Co vás na té práci nejvíc baví?
To je možná také jeden z uzavřených kruhů – jako student jsem dělal v Čedoku průvodce, velice mě to bavilo a mělo to odezvu. Tahle práce je směsí úředničiny v dobrém slova smyslu, která je prokládaná nečekanostmi. Celkově bych ale řekl, že mě zkrátka baví pracovat s lidmi.
