Nebát se emocí a oddat se hudbě
Vivaldi a jeho cesta od Benátek po Versailles. Nový koncertní projekt, v němž se za doprovodu Ensemble Matheus a pod taktovkou Jeana-Christopha Spinosiho 9. června v Rudolfinu v Praze poprvé veřejně objeví mezzosopranistka Cecilia Bartoli, nebude letos jediným setkáním s jejím uměním. Na 16. října už je ohlášen druhý pražský koncert, její objevná virtuózní kolekce repertoáru italských kastrátů, známá z CD a DVD pod názvem Sacrificium. Zde – a stejně tak už 13. října v Bratislavě – jí bude partnerem soubor Il Giardino Armonico s dirigentem Giovannim Antoninim.
Osm milionů prodaných desek, celkem za ta léta už více než stovka týdnů na špičkách hitparád, několik amerických cen Grammy, státní vyznamenání v Itálii a ve Francii, mnoho Zlatých desek, čestné členství ve výboru Nadace Händelova domu v Halle nad Sálou a čestný doktorát univerzity v Dublinu, desítka německých cen Echo a řada dalších evropských ocenění, nebo skutečnost, že si ji vybral intendant Alexander Pereira od roku 2012 jako uměleckou ředitelku Salcburského svatodušního festivalu… – to jsou jen některé možné pohledy na dvě završená desetiletí přítomnosti Cecilie Bartoli na světové hudební scéně. Z poslední doby se její úspěchy a přínos týká alb věnovaných Vivaldimu, Gluckovi a Salierimu i titulů Opera proibita, Maria a Sacrificium… Cecilia Bartoli se zařadila mezi nejlépe prodávané umělce v oboru klasické hudby. Avšak nejen to. Podařilo se jí obrátit pozornost širší veřejnosti k pozapomenutým autorům a k neznámému repertoáru.
Je přesvědčena, že klasika zůstane populární, i když se časy a doba mění. „Umění přežije. Vždyť lidé stále chodí do opery a mají opery rádi. Jsme lidské bytosti, potřebujeme zažívat silné emoce – a díky skvělým umělcům minulosti je skutečně prožívat můžeme,“ přesvědčuje skeptiky.
Mezi prvními dirigenty, kteří si ji vybrali ke spolupráci, byli Karajan, Barenboim a Harnoncourt. Pochopili mimořádnost jejího talentu, když v Římě završila studium zpěvu. Záhy se v jejím uměleckém životopise začala objevovat další jména vynikajících dirigentů a zpěváků i velkých orchestrů. A v dalších letech přibyla i jména vůdčích souborů dobových nástrojů věnujících se specializované a poučené interpretaci staré hudby – jsou to zejména Akademie für Alte Musik, Les Arts Florissants, Concentus Musicus Wien, Freiburger Barockorchester, Il Giardino Armonico, Kammerorchester Basel, Les Musiciens du Louvre, Orchestra of the Age of Enlightenment a Orchestra La Scintilla. Během let se Cecilia Bartoli stala nejvyhledávanější sólistkou slavných operních domů počínaje Bavorskou státní operou v Mnichově, Královskou operou Covent Garden v Londýně a milánskou Scalou a konče Metropolitní operou v New Yorku. Jedinečné místo v této řadě zaujímá ovšem Curyšská opera, kde zpívá velmi často, téměř jako doma; právě tam už také vícekrát vyšla poprvé na veřejnost s některou z nových rolí.
Úplně poprvé vystoupila, ještě než jí bylo deset – jako pastýř v Pucciniho Tosce.
První lekce jí dávali rodiče, oba profesionální zpěváci – sopranistka Silvana Bazzoni (která kvůli svým třem dětem opustila sólovou dráhu a pokračovala už jen ve sboru Římské opery) a tenorista Pietro Angelo Bartoli. V rodném Římě studovala Cecilia na Accademia Nazionale di Santa Cecilia.
Proslavila se velmi záhy, dávno před třicítkou, na rozdíl od většiny pěvců, jimž hlasy plně dozrávají až jako třicátníkům. V roce 1988 převzala roli Rosiny v Rossiniho Lazebníku sevillském v Městské opeře v Kolíně nad Rýnem, na Schwetzingenském festivalu a v Curyšské opeře, později i v Barceloně, Hamburku, Římě, Lyonu, Houstonu a Dallasu. Brzy ji oslovil Herbert von Karajan, zpívala pod jeho vedením v Bachově Mši h moll. Pozval ji na rok 1990 na Velikonoční festival do Salcburku, ale v létě předtím zemřel… Ve francouzském televizním programu věnovaném Marii Callasové si jí ale povšimnul Daniel Barenboim. Za jeho pozornosti – a pak i za vedení Nikolause Harnoncourta – se hodně věnovala mozartovským rolím.
Nejprve Zerlině v Donu Giovannim, to bylo i s Richardem Mutim ve Scale a s Barenboimem na Salcburském festivalu, a současně Dorabelle v Così fan tutte. V roce 1990 pak debutovala v pařížské Opera Bastile a rovněž v Curychu jako Cherubín ve Figarově svatbě. V Opeře v Hamburku zpívala Idamanta v Idomeneovi. V roce 1991 už se objevila v La Scale jako Isolier v Rossiniho opeře Hrabě Ory – netrvalo dlouho a stala se jednou z vůdčích osobností rossiniovského pěveckého oboru. V Metropolitní opeře debutovala roku 1996 jako Despina v Così fan tutte. O rok později už tam zpívala Popelku. V roce 2000 triumfovala v další mozartovské roli – v Deutsche Oper v Berlíně jako Dona Elvíra v Donu Giovannim. Další rok debutovala v Covent Garden, a to v Haydnově opeře L’anima del filosofo. Vedle Mozarta a Rossiniho však hodně času strávila i se starší hudbou. Roku 2005 zpívala Kleopatru v Händelově opeře Giulio Cesare, učinkovala v jeho opeře Semele a v dalších. Náměsíčnou (po boku tenoristy Juana Diega Flóreze) natočila jako první mezzosopranistka v hlavní ženské roli a zároveň jako první s dobovými nástroji. Podobně se pak věnovala historicky poučené interpretaci Belliniho Normy.
Pro rok 2008 Cecilii Bartoli zaujalo dvousté výročí narození legendární francouzské pěvkyně Marie Malibran, operní divy, jejíž intenzivní život se uzavřel v pouhých osmadvaceti letech. Otcem této výjimečné umělkyně byl tenorista Manuel García, pro něhož Rossini napsal part hraběte Almavivy v Lazebníku sevillském. Ona sama například zpívala v premiéře Donizettiho opery Marie Stuartovna… V jubilejní den Marie Malibran, 24. března, vystoupila Cecilia Bartoli v pařížském Salle Pleyel – a vedle ní i pianista Lang Lang, houslista Vadim Repin a dirigenti Adam Fischer a Myung-Whun Chung – celkem při třech koncertech maratonu nesoucího jméno někdejší slavné mezzosopranistky. K Marii Malibran se v aktivitách Cecilie Bartoli souběžně váže vydání kompaktní desky nazvané Maria. Je na ní bezmála dvacet čísel, mezi nimiž jsou nejen skvělé příklady romantického belcanta a Mendelssohnova koncertní árie Infelice, ale také melodie samotné zpěvačky z 19. století. K tomu se pojí vydání barcelonského koncertu zasvěceného této umělkyni a účinkování v operách Popelka a Náměsíčná od Vincenza Belliniho a v Curychu v opeře Clari od Jacquesa Halévyho, která se předtím naposledy hrála v roce 1829 s Marií Malibran v hlavní roli.
Při svém dosud asi největším projektu Cecilia Bartoli věnovala pozornost italské hudbě v osmnáctém století, Neapoli a umění kastrátů. Album Sacrificium (na němž hraje soubor Il Giardino Armonico, který založili roku 1985 Luca Pianca a Giovanni Antonini) se stalo originální a strhující vzpomínkou na tisíce chlapců, kteří museli přinést oběť pěveckému umění. Těmi nejznámějšími se stali Farinelli, Caffarelli, Salimbeni, Appiani nebo Porporino. Posledním slavným kastrátem byl Alessandro Moreschi, který na samém počátku 20. století natočil několik hudebních kusů; jde zřejmě o jediný záznam kastrátského zpěvu, který předtím patřil k chrámové i operní hudbě po tři staletí… Cecilia Bartoli připomněla tento fenomén se vší jeho kontroverzností, krásou, slávou i krutostí. Pěvkyně tak obrátila pozornost nejen na tabuizovanou stránku hudebních dějin, ale i na pozoruhodný, mimořádně virtuózní repertoár, pro jehož interpretaci má – vedle kontratenoristů – velmi vhodné a mimořádné hlasové danosti. Mezi zastoupené autory, jejichž árie jsou zde vesměs natočeny ve světové premiéře, patří především Nicola Porpora, Antonio Caldara a Carl Heinrich Graun. Stopadesátistránkový doprovodný booklet činí z tohoto titulu mnohem víc než jen obyčejné CD… Cecilia Bartoli uplatnila už tento projekt samozřejmě i koncertně v mnoha hudebních metropolích.
Loni se na trhu objevil zatím poslední titul této umělkyně – dvojalbum Sospiri. Je to kompilace již dříve natočených skladeb i některých nových čísel. Zní tu Mozart a Händel, Bellini a Rossini, je tu duet s Lucianem Pavarottim a s Brynem Terfelem, je tu Bach, Franck i árie z opery Il Medo od Leonarda Vinciho napsaná pro Farinelliho. A také nová interpretace árie Una voce poco fa – árie Rosiny z Lazebníka sevillského, role, která Cecilii Bartoli tak proslavila.
Pražské vystoupení charismatické umělkyně je naplánováno jako součást projektu Universal Music Production nazvaného Vivaldi – Od Benátek po Versailles, z něhož má jednou vzejít audiovizuální záznam. Jde o první spolupráci Cecilie Bartoli se souborem Ensemble Matheus, který houslista Jean-Christophe Spinosi založil v roce 1991. Vedle Čech se program hraje také v Německu a ve Francii.
Její koloraturní mezzosoprán se zvláštním temně hrdelním témbrem a mimořádným rozsahem (někdy se v jejím případě říká i soprán s mimořádně velkým záběrem do hloubek), hlas s ještě mimořádnější pohyblivostí ve škálách, skocích, rozkladech a trylcích – jí vynesl neoficiální titul Královna hbitosti. Publikum si ji pamatuje a miluje ji pro její pódiovou bezprostřednost, živost a temperament; a díky úspěšným objevitelským sondám do zapomenutého odkazu starší hudby ji rozpoznají a oblíbili si ji i ti, kdo běžně na koncerty a do opery nechodí.
Cecilia Bartoli veřejně přiznává své nedostatky – má ráda jídlo, je prý netrpělivá, někdy neví, co chce, a tak protahuje zkoušky s orchestrem na šest i osm hodin, je tvrdohlavá. Ale v zásadních uměleckých věcech má jasno: „Důležité je nebát se emocí a oddat se hudbě. A toho lze dosáhnout, když jste si jisti technikou zpívání. Pak se nemusíte zaobírat zpěvem a obavami, ale můžete na svém hlasu doslova letět. A to je nádherný pocit,“ říká. Hovoří v té souvislosti také o „malování hlasem“: znamená to hledat světla a stíny a užívat hlas jako prostředníka rozhovoru s ostatními nástroji.
Je žádána po celém světě, ale přesto se snaží zachovat si čas rovněž na společenství s přáteli, a to i pro cesty na další štace – vypadá to pak, jako kdyby směřovala někam na prázdniny.
Do Prahy přijíždí mezzosopranistka po jarních koncertních týdnech strávených v Číně, Austrálii, Německu a Skandinávii, čtyřiadvacet let po svém profesionálním debutu, který se odehrál ve veronské Aréně, a jen pár dní po pětačtyřicátých narozeninách. Na pódiu se evidentně cítí jako doma, a to až živočišně, a má k tomu zcela ojedinělou schopnost doslova uhranout publikum. Její červnový a pak určitě i říjnový koncert slibují být zcela mimořádnými uměleckými událostmi.
