Narodil se 15. srpna 1876 v Berlíně v roce prvního kompletního provedení Wagnerova Prstenu Nibelungova a v roce premiéry Brahmsovy 1. symfonie . A dá se říci, že oba dva tito skladatelé byli určující pro jeho studentská léta na Sternově konzervatoři v Berlíně. Tam vyrůstal v ovzduší ortodoxního brahmsovství, ale tajnou láskou se mu záhy stal Wagner. Jemu ovšem tehdy přezdívali „malý Mozart“ – a jeho pozdější nahrávky „velkého Mozarta“ jsou obdivuhodné dodnes.
Dětství a mládí
Narodil se do láskyplného rodinného prostředí a v mládí nemusel zdolávat nepřízeň osudu. Putoval rovnou za tím, co bylo jeho srdci nejbližší. Nejprve chtěl být klavíristou, ale několik koncertů Hanse von Bülova změnilo jeho směr. Klavíru zůstal věrný jako doprovazeč a hlavně jako pohotový a citlivý korepetitor. Tím byl při svém prvním angažmá v Kolíně nad Rýnem (1893). Jako osmnáctiletý se stal pomocným dirigentem opery v Hamburku, řízením osudu právě v letech, kdy tu jako šéfdirigent působil Gustav Mahler. Dostavilo se nadšení velkou osobností na straně jedné a zaujetí velkým talentem na straně druhé. Mahler mu tváří i chováním připadal jako génius a démon.
Bruno, původním jménem Schlesinger, tu přijal nové příjmení – podle „mistrů pěvců“ Waltera Stolziga a Waltera von Vogelweide z Wagnerových oper. Mahler odešel roku 1897 do Vídně – a uplynulo pět let, než se tam znovu setkali. Walter dostává místo prvního dirigenta ve Vratislavi, odkud prchá před divadelní rutinou, jednu sezonu působí v Bratislavě a dvě v Rize. Odtud přichází na prestižní místo „pruského královského dirigenta“ Berlínské opery. Vrozený odpor k pruské byrokracii ho záhy přiměje k odchodu, poprvé tu ale zažije opravdu světové pěvce, včetně Emy Destinnové.
Mezi Walterova božská nadání patřil také zářivý – a vpravdě mozartovský – smysl pro humor. I tím se lišil od smrtelně vážných velikánů romantismu. Nejvíc příležitostí mu k tomu dávaly operní inscenace. Nejednou se v mládí setkal s vládou režiséra, který „patřil nesporně k druhu, jenž řádil na zeměkouli v dobách předhudebních.“ Později měl na inscenační stránku oper větší štěstí i větší vliv. Jak ale řekl, „kdykoli nastalo dilema, jestli urazit režiséra nebo ducha díla, urazil jsem raději režiséra.“
Vídeň a Mahler
Skutečně požehnaná doba nastává s příchodem do Vídně. Málokdo v letech 1901-07 sledoval Mahlerovu legendární éru v Dvorní opeře tak zúčastněně. V knize, kterou o něm později napsal, charakterizuje velké interpretační umění takto: „Nezbadatelně mocná díla jsou nádherná jak prvý den – tak pěje archanděl v Goetově Faustovi o výtvorech Božích, a stejné nadšení pro mistrovská díla hudební žilo v duši Mahlerově… Výrazným rysem Mahlerových interpretací byl právě tento dojem prvního uskutečnění, improvizace, spontánnosti. Nádherná jak v prvý den, tak je pociťoval v každičkém okamžiku. Jeho nadání se podobá všeproměnnosti Proteově; srdce a obrazotvornost se tak velmi zaplní ťtím druhýmŤ, že nejvypjatějším soucítěním dojde k jakémusi splynutí: přehrady mezi duchem tvůrčím a duchem reprodukčním mizí, dirigent jako by právě teď vytvářel své vlastní dílo; proto v ideální hudební reprodukci služebná věrnost a vladařská volnost jedno jsou.“
Před koncem života mu Gustav Mahler doslova odkázal provedení svých posledních dvou velkých děl: Písně o zemi , kterou premiéroval v Mnichově už roku 1911, a 9. symfonie , kterou uvedl o rok později ve Vídni.
Blízký vztah měl i k ostatním Mahlerovým dílům. „Znal jsem duchové ovzduší Třetí symfonie dávno před před jejím hudebním obsahem,“ říká v souvislosti s návštěvou u Mahlera roku 1896 v jeho letním sídle ve Steinbachu.
Německo a Evropa
Následující angažmá v Mnichově (1916 – – 1922) je spojeno s jiným životním vztahem – s Thomasem Mannem. Mann, který pronikl do hudby tak, jako snad žádný jiný spisovatel. A Walter, který znal literaturu tak, jako žádný jiný hudebník. I tak se dá charakterizovat toto přátelství. Později budou sdílet i osud (doživotních) emigrantů. Thomas Mann při příležitosti Walterových sedmdesátin řekl: „Kdybych mohl být hudebníkem, komponoval bych nejspíš jako César Franck a dirigoval jako ty.“
Nejvíc je ovšem spojovala víra v umění a jeho zušlechťující moc. Nikoli náhodou nese Walterova přednáška z roku 1935 název O mravních silách umění . Netvrdí, že umění moralizuje. Má ale schopnost probouzet v člověku jeho dobré stránky, jeho lepší síly. Ve zmíněné přednášce se také ostře vymezuje proti atonalitě. Trvá na tom, že prazáklad hudební řeči stojí na vztahu konsonance a disonance. A tam, kde se vytrácí bytostné napětí mezi harmonií a disharmonií, mizí jakékoli niterné směřování, ocitáme se v prázdném prostoru. Stojí za pozornost, že pro jednoho z největších umělců 20. století byla atonalita synonymem pro chaos a relativismus.
Po odchodu z Mnichova roku 1922 cestuje do Spojených států, pravidelně řídí orchestry po celé Evropě a je roku 1929 jmenován šéfdirigentem orchestru lipského Gewandhausu. Ještě předtím krátce působí jako umělecký šéfem Městské opery v Berlíně. Pracuje tu v době, kdy město zažívá několik let nevídaného kulturního rozkvětu. Ale hlas múz, jak známo, ve volbách nerozhoduje. Nástup Hitlera k moci udělá všemu rychlý konec.
Mezi válkou a mírem
Jeho koncert v Gewandhausu musel být zrušen. Z plánovaného koncertu v Berlíně byla stažena 4. symfonie židovského skladatele Mahlera a dirigoval jej Richard Strauss. Odchází do Vídně a znovu se ujímá vedení opery. Na Salcburských hrách se v letech 1934 a 1937 setkává s Toscaninim a Stefanem Zweigem. Jeho posledním vystoupením ve Vídni je shodou okolností Smetanův Dalibor 26. 2. 1938. Představení, kterého se účastní i kancléř Schuschnigg, má skvělou atmosféru. Svět však v té době už ví, že osud Rakouska je zpečetěn.
Zpráva o tom zastihla Waltera v zahraničí. Po několika měsících nejistoty získá francouzské občanství a stihne ještě zachránit několik nejbližších. Do poslední chvíle se snaží neodříkat jediné pozvání, koncertuje ve Florencii, Amsterdamu, Luzernu, Sofii, Aténách, Paříži, Londýně. 1. listopadu 1939 Evropu opustil.
Usídlil se natrvalo v Kalifornii, kterou si zamiloval už při své první návštěvě. Hostoval u mnoha amerických orchestrů, pro Metropolitní operu objevuje po mnoha letech Mozartovy opery. Je nadále přirozený, spontánní, srdečný. „Miloval každou notu a na nás chtěl přenést své nadšení. S Bruno Walterem byla radost zpívat,“ vzpomíná Jarmila Novotná. Sedmdesátiny slavil s pocitem, že jeho dráha se pomalu uzavírá, bude mu ale dopřáno ještě 16 let života na vrcholu zralosti.
Ponechal si americké občanství a do Evropy se už natrvalo nevrátil. Vystoupil tu až roku 1948 a řídil ve Vídni Beethovenovu Devátou symfonii . Do Berlína přijíždí koncertovat až roku 1950, na vídeňském Mozart-Festu roku 1956 triumfoval s Mozartovou Symfonií g moll . Evropu navštívil naposledy v roce 1960 a dirigoval ve Vídni při příležitosti oslav stého výročí Mahlerova narození. Umřel v Beverly Hills 17. února 1962.
Do bran věčnosti
„Hudba má neodolatelnou sílu, aby obracela duši směrem k ťonomu světuŤ; nejen že rozsévá ťjiskry obrazůŤ, nýbrž rozsévá i zárodky víry. Ve svých nejvyšších zjeveních je tajemně spřízněna s náboženstvím – způsobuje povznesení a duševní pookřání, jaké vedle ní dovede zprostředkovat jen náboženství.“ Výrok, že hudba povznáší, se zdá být dávno omšelý. Možná proto, že zdaleka ne každý umělec mu dokáže dát tu pravou věrohodnost. Do jeho vyznání však patří i jakýsi „metafyzický optimismus“. Vždyť „hudba jako živel je optimistická a myslím, že můj vrozený optimismus souvisí s touto její zvláštností.“
Bruno Walter uzavírá své úžasné memoáry: „Přes všechny závažné námitky vydávám tedy životu a světu vcelku dobré vysvědčení. A jaké vysvědčení obdržím já, až budu opouštět tuto velmi přísnou a tvrdou školu? Myslím, že bude vypadat asi tak jako moje dávná školní vysvědčení. Nebyl jsem vzorný žák, ze žádného povinného předmětu jsem neměl ťvelmi dobrouŤ – jen ze zpěvu.“
Druhý život
Už na konci 30. let pořídila EMI řadu nahrávek, včetně Písně o zemi , ale také třeba Wagnerovu Valkýru s Lotte Lehmann a Lauritzem Melchiorem. Skutečný zlatý fond Walterových snímků, vydaný souborně firmou Sony, však vznikl až ve Spojených státech. Nahrával hlavně stěžejní symfonický repertoár, většinou s Newyorskou filharmonií. V samém závěru života ho zastihla ještě stereofonní nahrávací technika. S Columbijským symfonickým orchestrem vznikl ještě komplet beethovenovský, brahmsovský, snímek dvou posledních Dvořákových symfonií a také řada Mozartových vrcholných děl.
V interpretaci Mozarta jako by se všechna jeho nadání vždycky spojovala: živelná muzikálnost, hluboká a všestranná kultivovanost, dramatičnost bez ostrých hran, ale také důvěrná znalost Vídně, cit pro jazyk a zpívané slovo. Jsou v nich ukryty slasti pozemské i slasti ducha, lidská křehkost i velká životní síla. I když se v lecčems musel přizpůsobit, je to jeden z nejautentičtějších tlumočníků Mozartova duševního bohatství. „Objevil jsem v Mozartovi Shakespeara opery,“ píše v pamětech (postřehů podobně zajímavých jsou v této knize desítky, česky vyšla pod názvem Téma s variacemi ).
Jeho rysy jsou vlastně dost málo „německé“, v něčem jsou naopak velmi nápadně „slovanské“. Sám sebe ovšem považoval hlavně za Vídeňáka. Je úplným protipólem Otto Klemperera, který mu jeho „měkkost“ a jistou přizpůsobivost velmi zazlíval. Jejich rozdíly se s odstupem času nejeví tak nesmiřitelně – a dají se hledat i společné stránky. Oba se považovali za Mahlerovy žáky a prorokovali mu světovou slávu. Velkou objevitelskou úlohu sehráli i ve službách dílu Antona Brucknera.
Mezi svá životní umělecká setkání počítal i spolupráci s Kathleen Ferrier. „Měla nejen hrdlo, ale i duši. Z té duše se vracelo, co zaznívalo z Mahlerova díla. Její výkon v Písni o zemi – a také v Písních o mrtvých dětech – náleží k nejhlubším a nejblaživějším prožitkům mého hudebnického života.“ Před její předčasnou smrtí stihli obě díla natočit.
I díla jako je Eroica ukazují jeho zvláštní schopnost spojit dramatický obsah a jakousi ladnost a vlídnost. Jeho Beethoven je silný a naléhavý, ale vždycky zároveň jakoby přátelský a laskavý. A poslední dvě Dvořákovy symfonie prováděl s vroucností, pro kterou se těžko hledají slova. „Kdo neslyšel Waltera, neví, co je to lyrika,“ napsal jeden kritik.
