Augustin Bernard: Od informatiky ke kompozici

Augustin Bernard je vycházející hvězda českého jazzu. Pianista, skladatel a trombonista, narozený v roce 1988, je lídrem několika kapel a má zkušenosti s big bandem i s triem. Aranžuje pro klarinetové kvarteto, je autorem hudby pro DVD o železnicích nebo instrumentálních ukolébavek pro „chů­vičky“, mobilní aplikace pro rodiče malých dětí. A to původně na Technické univerzitě v Liberci vystudoval dva obory, které s hudbou nemají mnoho společného.

Ty obory jsou informatika a logistika. Dají se nějak propojit s hudbou? Ano, z obou těchto oborů se dá v hudbě využít řada informací. Vždyť komponování nebo aranžování pracuje s podobným způsobem myšlení jako informatika, jejíž znalosti mi pomáhají v celkovém náhledu na skladbu. A logistika? Pro hudebníka je přece důležité umět se dopravit na koncert. A k tomu mohu znalosti z logistiky využít.

K hudbě jste měl blízko odmalička? Hudba pro mne byla samozřejmě vždy na prvním místě. V sedmi letech jsem začal chodit do ZUŠ v Liberci, kde jsem studoval hru na klavír pod vedením paní učitelky Dany Krouské. Absolvoval jsem první cyklus a poté jsem začal hrát ještě na trombón. Ten mě fascinoval, už když jsem hrál na piano v Big bandu ZUŠ Liberec. Seděl jsem na jedné straně pódia a na druhé straně byli pozounisté. Líbilo se mi, jak dokážou hrát bez klapek, pouze pohyby snižce. Zajímalo mě, co přesně se děje, když jen tak tahají rukou. Až jsem se rozhodl, že na takový nástroj taky musím hrát. Šel jsem za naším kapelníkem Rudolfem Mihulkou s tím, že bych si rád ke klavíru přibral ještě nějaký dechový nástroj. On se mi podíval na zuby a jednoznačně mi doporučil trumpetu. Ta se mi však nelíbila a trval jsem na trombónu. Pan učitel Jarmil Kabeláč mě vzal, já jsem si koupil první trombón a hraju na něj dodnes.

Pianista se musí učit pracovat současně s melodií, harmonií i rytmem. Bylo pro vás s takovou průpravou obtížné vžít se do role dechaře, tedy hráče na čistě melodický nástroj? Bylo to pro mne docela těžké. Zpočátku bylo náročné naučit se správně tahat polohy, přemýšlet melodicky a vnímat opravdu každý tón, který hraju. Trombonista při hře využívá svůj dech, pracuje s tónovou představou. U piana je to jinak. Tam jen zmáčknete klávesu a něco se ozve.

Ovlivnila vás hra na trombón i při komponování? Změnil se váš přístup ke skladbě? Ano, změnil. Dřív jsem skladbu, aniž bych si to uvědomoval, vnímal opravdu především jako klavírista. Dechovým hlediskem jsem se začal zabývat až na konzervatoři u Karla Růžičky. Bavili jsme se o jedné mé skladbě a dostali jsme se k tomu, že saxofony by měly problém to zahrát. Řekl mi, že je to moc dlouhá, pianistická fráze. Od té doby se snažím víc vnímat, jestli je ta pasáž hratelná na jeden nádech a také jestli jsou fráze zpěvné. I to je pro dechaře důležité.

K vašim skladbám se za chvíli vrátíme, ale přiznám se, že se pomalu přestávám orientovat v tom, co všechno jste vystudoval. Můžeme si to tedy shrnout? Po absolvování ZUŠ v Liberci a po libereckém Gymnáziu F. X. Šaldy jsem na Technické univerzitě studoval už zmíněný obor Informatika a logistika. Bakalářskou práci jsem obhájil v roce 2012. V téže době jsem se však snažil víc proniknout do hudby, a to na vyšší úrovni. Začal jsem tedy studovat skladbu v Praze na Konzervatoři Jaroslava Ježka a letos v červnu jsem odmaturoval. Mezitím jsem navíc loni začal na JAMU v Brně studovat jazzový klavír u Vítka Křišťana.

BitMaP Collective, foto Matěj Kovalevský

Jako pianista a skladatel se představujete na svém debutovém profilovém albu Vision, které vyšlo v roce 2012. Co obsahuje? Album je koncipováno jako rámec ohraničený mou autorskou skladbou Vision, uvedenou zde ve dvou verzích. Mezi ně jsem umístil další vlastní skladby – jednou z nich je vícevětý Koncert pro vibrafon, tou druhou Jarní 218 v triu piano, basa a bicí. Já na albu hraju na klavír, na baskytaru tam mám Martina Lehkého, na bicí Jana Linharta. Na trombón jsem si jako hosta pozval Přemysla Tomšíčka a na vibrafon slovenskou hráčku Ľudmilu Štefánikovou. Hosty jsem si vybíral jednak podle kvality a spolehlivosti, ale také proto, že jsou to fajn lidi, s kterými se mi dobře spolupracovalo.

Vznikly ty skladby přímo pro tyto konkrétní hudebníky? Ne, všechny skladby vznikly nejprve jako klavírní kompozice a Koncert pro vibrafon jsem původně napsal pro svého kamaráda Šimona Veselého. Skladba Vision vznikla náhodou a původně nebylo přesně určeno, jestli v ní bude hrát trombón, tenorsaxofon nebo jiný nástroj. Když jsem si ale pak rozmýšlel celý koncept CD, vybral jsem si sólisty, jaké jsem potřeboval. Přemek Tomšíček je skvělý trombonista, líbí se mi, jak hraje. A Ľudmila Štefániková je profesionální vibrafonistka a opravdu výjimečná bytost.

Mluvíte o konceptu alba a už jste zmínil, že je rámují dvě verze skladby Vision. Proč publikovat jednu skladbu ve dvou verzích? To je pozůstatek úplně původního konceptu alba. Chtěl jsem skladbu Vision nahrát asi v pěti různých verzích. Je totiž tak univerzální, že se dá upravit jako valčík, hiphop, disco… Vybral jsem ale nakonec jen dvě verze, které znějí nejlíp – rychlejší latin version ballad version v polovičním tempu. Do ní mimochodem Přemek Tomšíček nahrál dokonce celou trombonovou sekci.

Jak jste se dostal ke skládání pro vibrafon? Na počátku Koncertu pro vibrafon bylo mé přátelství s Šimonem Veselým, se kterým se znám z liberecké kapely Aries Percussion Ensemble. V této skupině působí několik hráčů na vibrafony, marimby a xylofony a zvuk těchto nástrojů mě fascinuje. Takový vibrafon se zapnutým vibratem působí velmi uklidňujícím libozvučným dojmem.

Pouze ukázka, celý rozhovor naleznete v: HARMONIE 8/2014

Sdílet článek: