Jiří Suchý. Žijící legenda. Český básník, zpěvák, hudebník, a mohl bych pokračovat ještě dlouho, ale pro tuto chvíli nám tato triáda postačí. Jak asi tvoří, zajímalo mne, tento nikdy nevysychající gejzír v nejlepších letech? Tvůrce, jehož neumdlévající imaginace je nám zdrojem potěšení, popírajíc jméno svého nositele, už přes sedmdesát let – na poli divadelním, hudebním, literárním, výtvarném i filmovém? Jistě musí mít nějakou metodu? Balzac vstával každý den ve tři. 1400 písňových textů, desítky knih povídek, básní, vzpomínek, pestrá filmová tvorba, stovky a stovky písniček, z nichž mnohé si lidé po generace zpívají, aniž tuší, kdo je jejich autorem. To všechno přece nemohly způsobit jen ty přelétavé múzy. Tak jsem se Jiřího Suchého zeptal na jeho metodu. A šel jsem na to od lesa.

Martin Rudovský je dramaturgem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK už sedmým rokem. Náš rozhovor, jehož podobu „dirigovala“ opatření spojená s koronavirem, začínáme otázkou předchozího zpovídaného – dramaturga opery pražského Národního divadla – Ondreje Hučína.

Únorový večer 2016. V pražském Rudolfinu právě dozněl Revírníkův monolog ze závěru Janáčkových Příhod lišky Bystroušky. Obecenstvo srdečně aplauduje, orchestr a dirigent Jiří Bělohlávek také. „Napadá mě, jak se říká, že dráha operního pěvce bývá taková krátká,“ reaguje moderátor Marek Eben. „To je pěkné takhle si – skoro v pětaosmdesáti letech – zazpívat s Českou filharmonií. V takové kvalitě!“ Richard Novák se skromně usmívá. V potlesku skoro zaniká jeho odpověď. „My to neděláme,“ říká jakoby mimochodem. „To přichází… odněkud…“ A prstem ukazuje kamsi nahoru. Není v tom nic hledaného nebo chtěného. Je to úplně přirozené. Silné, a přitom prosté a ryzí. Takový je Richard Novák. A takové je i jeho vyprávění o „Lišce“, které vzniklo v září 2020 a přinášíme ho v návaznosti na Novákovy úvahy o Dvořákově Stabat mater v červencové Harmonii. V Lišce účinkoval nesčetněkrát, zejména v brněnských inscenacích. Ale taky ve světě. V roce 1995 v Paříži a pak v Madridu (1997), Benátkách (1999) a Lisabonu (2001). Nahrávky má s Františkem Jílkem, Charlesem Mackerrasem a Václavem Neumannem. Liška Bystrouška je pro něj výjimečným dílem.

Mezinárodní kariéru Igora Levita, který pochází z Ruska a žije v Německu, odstartovalo před sedmi lety debutové album Beethovenových posledních klavírních sonát, vloni vydal kompletně všech dvaatřicet. V současnosti jednoznačně patří k nejžádanějším, nejvytíženějším a také nejvýraznějším sólistům své generace. Jeho intepretace je lehká i dravá jako orlí let, živá vystoupení strhující, nahrávky někdy trochu provokativní. Letošní sezonu se věnuje zejména provádění cyklu Beethovenových sonát, s těmi posledními má přijet v listopadu do Prahy na Klavírní festival Rudolfa Firkušného. Při této příležitosti se uskutečnil telefonický rozhovor, který vzhledem k umělcově „nepolapitelnosti“ nemohl být příliš dlouhý. I v hektické situaci se ale projevilo, co třiatřicetiletého Igora Levita skvěle vystihuje: úcta. Nevědomky tím dokázal, že není pozér a že to, o čem tak často mluví a píše, je pravda, kterou sám skutečně žije.

Pandemie a s ní související restrikce opět zastavily živou kulturu a instituce tak stojí před stejnými výzvami, jako na jaře. Eva Kesslová, ředitelka Orchestru BERG, popisuje v rozhovoru situaci v jejich souboru. Zamýšlí se také nad dopady krize na podobu kultury, soudobou hudbou v online prostoru nebo nad zodpovědností, kterou pořadatelé v době covidové mají. 

Chtěla být zpěvačkou, baletkou nebo herečkou. Rada učitele ji ale nakonec dovedla k dirigentskému pultu, u něhož potřebuje od každého trochu. Miriam Němcová si otevřela dveře k tradičně mužskému povolání, dnes patří ke stálicím českého hudebního života, a právě s ní proto otevíráme novou sérii článků, ve které vám na stránkách HARMONIE představíme významné dirigentky dneška.

Byť na letošní podzim nebude český hudební svět vzpomínat s nostalgií v srdci, pro Institut Bohuslava Martinů je to paradoxně období hned několika zásadních milníků. Především se jedná o historický úspěch v podobě ocenění Grantové agentury České republiky, díky kterému se výzkum Souborného kritického vydání díla Bohuslava Martinů dostal na špici české vědy vedle chemie, molekulární biologie nebo matematiky. V prosinci potom Institut oslaví 25 let své existence: v plánu je výroční koncert (pokud to dovolí situace), na kterém s unikátním repertoárem vystoupí Zemlinského kvarteto, ale také premiéra mini-dokumentu Olgy Malířové Špátové, který zachycuje výpovědi Ivo Kahánka, Jakuba Hrůši i Jiřího Bělohlávka. O tom, co ocenění pro českou hudební vědu znamená nebo o vyhlídkách do budoucnosti jsme si přes Skype povídali s Alešem Březinou, muzikologem, skladatelem a ředitelem Institutu Bohuslavem Martinů.