Pandemie a s ní související restrikce opět zastavily živou kulturu a instituce tak stojí před stejnými výzvami, jako na jaře. Eva Kesslová, ředitelka Orchestru BERG, popisuje v rozhovoru situaci v jejich souboru. Zamýšlí se také nad dopady krize na podobu kultury, soudobou hudbou v online prostoru nebo nad zodpovědností, kterou pořadatelé v době covidové mají. 

Chtěla být zpěvačkou, baletkou nebo herečkou. Rada učitele ji ale nakonec dovedla k dirigentskému pultu, u něhož potřebuje od každého trochu. Miriam Němcová si otevřela dveře k tradičně mužskému povolání, dnes patří ke stálicím českého hudebního života, a právě s ní proto otevíráme novou sérii článků, ve které vám na stránkách HARMONIE představíme významné dirigentky dneška.

Byť na letošní podzim nebude český hudební svět vzpomínat s nostalgií v srdci, pro Institut Bohuslava Martinů je to paradoxně období hned několika zásadních milníků. Především se jedná o historický úspěch v podobě ocenění Grantové agentury České republiky, díky kterému se výzkum Souborného kritického vydání díla Bohuslava Martinů dostal na špici české vědy vedle chemie, molekulární biologie nebo matematiky. V prosinci potom Institut oslaví 25 let své existence: v plánu je výroční koncert (pokud to dovolí situace), na kterém s unikátním repertoárem vystoupí Zemlinského kvarteto, ale také premiéra mini-dokumentu Olgy Malířové Špátové, který zachycuje výpovědi Ivo Kahánka, Jakuba Hrůši i Jiřího Bělohlávka. O tom, co ocenění pro českou hudební vědu znamená nebo o vyhlídkách do budoucnosti jsme si přes Skype povídali s Alešem Březinou, muzikologem, skladatelem a ředitelem Institutu Bohuslavem Martinů.

Jsou mezi námi muzikanti, kteří ve svém oboru dosáhli špičkové úrovně a nemají nouzi ani zahraniční angažmá. Zároveň vyučují novou generaci a jejich pedagogické úspěchy jsou zcela hmatatelné. Mezi takové umělce patří i flétnistka Julie Braná.

Jméno Lukáše Vondráčka vzbuzovalo během letošní Dvořákovy Prahy, zasvěcené výhradně českým hudebníkům, velkou pozornost. I proto, že se tento světoznámý klavírista nepředstavil jen jako sólista v Rachmaninovově 2. klavírním koncertu, ale především se podílel – jako dramaturg i interpret – na nezapomenutelném vyznění komorní řady festivalu. Ve třech večerech se ukázal nejen jako skvělý klavírista, který dokáže svůj nástroj rozeznít až symfonicky, ale i jako pozorný a citlivý komorní partner, který dokáže inspirovat své spoluhráče. Jaký je klavíristův vztah k nástroji, který ovládá tak fascinujícím způsobem? A s jakými pocity se vrací do Prahy? I o tom mluví v následujícím rozhovoru.

Soustředěnost, introverze, pokora a vnitřní klid. To jsou čtyři první klíčová slova, která mne napadají při neobratném pokusu o charakteristiku skladatele Pavla Zemka Nováka (1957). Žák Miloslava Ištvana a Gérarda Griseyho, pedagog konzervatoře Brno by mohl být dobrým reprezentantem současné duchovní hudby, kdyby tato kategorie byla transparentní a nenesla na sobě historickou zátěž skladatelů pracujících ve službách církve. Vrcholem jeho díla, kam spadají symfonie, komorní i sólové skladby, je pro mne cyklus 24 preludií a fug (1989–2006) premiérovaný v Londýně v roce 2007. Ve stejném roce byl autor pozván k přednáškám, seminářům a provedení svých skladeb na Trinity College v Londýně, na univerzitě v Cardiffu a na Music College v Birminghamu. Skladatelovým padesátinám byl věnován koncert v South Bank Centre v provedení The Schubert Ensemble.

Dětské koncerty s jeho podpisem se staly malým klenotem. Po dlouhou dobu deseti sezon se mohly děti i jejich rodiče či prarodiče těšit na dětské koncerty pořádané ve Dvořákově síni Rudolfina v rámci abonentního cyklu PKF – Prague Philharmonia v režii Vladimíra Jopka. S dlouholetým odstupem je již možné hodnotit.

Málokdo dnes ví, že mohl od autora sugestivní Symfonie č. 3 Kafka, Koncertu č. 3 „Te Deum laudamus“ pro varhany a orchestr či stovek líbezných i temperamentem sršících úprav lidových písní slyšet v autobuse jazzovou skladbičku Karlex, že z rozhlasu zaznívala jeho taneční a swingová hudba, na LP jsou nahrané jeho popové šlágry, baletní studio tančilo na jeho hudbu a že mu to šlo téměř samo. Jenže mu to nestačilo. Do jazzových skladeb přidával cembalo, na vyšší úroveň povznášel sféru vyšší populární hudby, neboť i zde překvapoval a s klidem „trápil“ hudebníky v 5/8 taktu. Svazoval ho stereotypní rytmus a ani barvy nástrojů mu nestačily. To vše bez tradičního hudebního vzdělání. Neodolal však pokušení a vydal se od psacího stroje a ekonomických listin na náročnou a mimořádně zajímavou cestu za artificiální hudbou.