Kryštof Mařatka, český skladatel žijící v Praze a v Paříži, jak sám sebe s hrdostí označuje, je důkazem toho, že česká současná hudba není provinční a marginální záležitostí. Jeho skladby tvoří fantaskní a originální zvukový svět, který dokáže pohltit a uhranout i ty, jež se jinak o aktuálně vznikající hudbu příliš nezajímají.

Má pověst zarputilého, pečlivého až pedantského dirigenta, ale klidný pozorovatel v něm záhy odhalí velkou oddanost své profesi. Rád o ní přemýšlí a inteligentně o ní píše. Mark Wigglesworth by měl být jednou z osobností Pražského jara. Pokud podmínky povolí, bude dirigovat Českou filharmonii v Prokofjevově Sedmé symfonii a ve Stravinského oratoriu Oedipus Rex.

V roce 2017 představily skladatelka Lenka Nota a dokumentaristka Olga Sommerová svou operu Jsem kněžna bláznů, kterou vzdávají hold jedné z největších osobností české kultury, Boženě Němcové. Premiéra nového nastudování tohoto díla byla plánována v rámci operního festivalu Smetanova Litomyšl 2020. Jelikož se však festival uskutečnil pouze v komorní formě, odsouvá se provedení pravděpodobně na rok 2022 ke 160. výročí úmrtí spisovatelky. Již teď však obě autorky popisují, v čem podle nich spočívá fenomén Boženy Němcové, jak lze spisovatelku vnímat v kontextu dnešní doby a jak s její osobností souzní nová režie Mlady Kyovské Šerých.

S legendárním baskytaristou z líhně Milese Davise o jeho posledních dvou albech, připravované vánoční desce a rozsáhlé tvorbě pro film. 

V únoru nastoupila do úřadu čerstvě zvolená rektorka pražské Akademie múzických umění (AMU) paní Ingeborg Radok Žádná, která ve vysoké univerzitní funkci vystřídala profesora Jana Hančila. Volba je pozoruhodná hned z několika důvodů: do čela akademie se dostává osobnost s mnohem širší než jen akademickou kariérou, kandidátka s velkou podporou studentů, koncertní umělkyně, kulturní manažerka s mezinárodním přesahem a oceněním (rytíř francouzského Řádu umění a literatury) a expertka v oboru vysokého školství. Na místě by byl oficiální gratulační rozhovor, ale já jsem moc ráda, že paní rektorka a má někdejší umělecká kolegyně svolila nejen k neformálnímu povídání o nové kapitole v její kariéře, ale i k osobnějšímu ohlédnutí za významnými okamžiky v profesním i soukromém životě.

Jednu z možností, jak si alespoň virtuálně užít živé operní představení, nabídla předposlední lednovou sobotu ČT art, když přenášela premiéru Verdiho Rigoletta z pražské Státní opery. Gildu zpívala sopranistka Olga Jelínková, rodačka z Jičína, která v poslední době sbírá cenné zkušenosti na německých scénách. Při mrazivé dopolední procházce podél Vltavy jsme stihly mluvit o tom, co ji dovedlo až k angažmá v Oper Leipzig, ujít podle údajů na jejích chytrých hodinkách dobrých dvanáct tisíc kroků, vypít dvě horké čokolády a potkat čtyři polonahé otužilce.

Jednoho pošmourného prosincového večera se v jihočeských Slavonicích setkávám s prvním houslistou Vídeňských filharmoniků Milanem Šetenou. Členem jednoho z nejlepších orchestrů na světě je tento Čech už více než třicet let. Vzhledem k pandemickým opatřením nemáme šanci se potkat ve Vídni, a proto volíme k rozhovoru české bydliště Milana Šeteny. V šedivém soumraku prázdných slavonických ulic se prohání ledový vítr s deštěm. Nad krajinou leží tíha pandemie, jež zakazuje lidem setkávání a sdílení naživo. To vše vytváří atmosféru, jež připomíná nějaký normalizační film. V Milanu Šetenovi však objevuji radostného člověka s hlubokou láskou k profesi i životu. Je to v této těžké době velmi osvěžující.

První období varhaníka a klavíristy Petra Čecha v křesle šéfa Pražské konzervatoře se pomalu blíží ke své polovině, a tak využívám nezvykle tiché školní budovy k návštěvě a předběžnému bilancování. O dílčích úspěších, plánech a vizích, ale i o krizovém řízení a dopadu Covidu na chod střední školy si budeme povídat v proslulé „ředitelně“ s výhledem na Rudolfinum a Pražský hrad.

Jen málokterý hudební nástroj mě fascinuje tak jako zvon. Být v blízkosti Petra Rudolfa Manouška, možná posledního českého mistra zvonaře, byla doslova životní zkušenost.