Publikum zná Veroniku Vítovou především z a cappella sexteta Skety, případně jako interpretku standardů s vlastním kvartetem. Jde ovšem o zpěvačku neuvěřitelně všestrannou, zvládající nejen jazz, ale také klasiku, pop i rock. K rozhovoru jsme se sešli především díky Veroničinu sólovému debutu Průhledný svět, „převážně“ jazzovému.

Mikołaj Kostka, houslista, skladatel a zakladatel kvarteta Follow Dices patří k velkým nadějím polské jazzové scény. Rozhovor s ním jsme pořídili na festivalu a showcase JazzBus v Košicích, kde se Kostka se svou kapelou předvedl v rámci večera polských jazzmanů, organizovaného řadou Voicingers.

Samo Smetana, houslista, folklorista, pedagog, autor divadelní a filmové hudby. Vystudoval hru na housle na bratislavské konzervatoři, na univerzitě v Nitře pak hudbu, slovenský jazyk a literaturu.  Účinkoval s profesionálními lidovými hudbami a tělesy – Ľudová hudba Miroslava Dudíka, OĽUN (Orchester ľudových nastrojov), Ľudová hudba Samka Smetany, se kterou stál při vzniku hnutí tanečních domů.

Jiří Suchý. Žijící legenda. Český básník, zpěvák, hudebník, a mohl bych pokračovat ještě dlouho, ale pro tuto chvíli nám tato triáda postačí. Jak asi tvoří, zajímalo mne, tento nikdy nevysychající gejzír v nejlepších letech? Tvůrce, jehož neumdlévající imaginace je nám zdrojem potěšení, popírajíc jméno svého nositele, už přes sedmdesát let – na poli divadelním, hudebním, literárním, výtvarném i filmovém? Jistě musí mít nějakou metodu? Balzac vstával každý den ve tři. 1400 písňových textů, desítky knih povídek, básní, vzpomínek, pestrá filmová tvorba, stovky a stovky písniček, z nichž mnohé si lidé po generace zpívají, aniž tuší, kdo je jejich autorem. To všechno přece nemohly způsobit jen ty přelétavé múzy. Tak jsem se Jiřího Suchého zeptal na jeho metodu. A šel jsem na to od lesa.

Martin Rudovský je dramaturgem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK už sedmým rokem. Náš rozhovor, jehož podobu „dirigovala“ opatření spojená s koronavirem, začínáme otázkou předchozího zpovídaného – dramaturga opery pražského Národního divadla – Ondreje Hučína.

Únorový večer 2016. V pražském Rudolfinu právě dozněl Revírníkův monolog ze závěru Janáčkových Příhod lišky Bystroušky. Obecenstvo srdečně aplauduje, orchestr a dirigent Jiří Bělohlávek také. „Napadá mě, jak se říká, že dráha operního pěvce bývá taková krátká,“ reaguje moderátor Marek Eben. „To je pěkné takhle si – skoro v pětaosmdesáti letech – zazpívat s Českou filharmonií. V takové kvalitě!“ Richard Novák se skromně usmívá. V potlesku skoro zaniká jeho odpověď. „My to neděláme,“ říká jakoby mimochodem. „To přichází… odněkud…“ A prstem ukazuje kamsi nahoru. Není v tom nic hledaného nebo chtěného. Je to úplně přirozené. Silné, a přitom prosté a ryzí. Takový je Richard Novák. A takové je i jeho vyprávění o „Lišce“, které vzniklo v září 2020 a přinášíme ho v návaznosti na Novákovy úvahy o Dvořákově Stabat mater v červencové Harmonii. V Lišce účinkoval nesčetněkrát, zejména v brněnských inscenacích. Ale taky ve světě. V roce 1995 v Paříži a pak v Madridu (1997), Benátkách (1999) a Lisabonu (2001). Nahrávky má s Františkem Jílkem, Charlesem Mackerrasem a Václavem Neumannem. Liška Bystrouška je pro něj výjimečným dílem.