V pátek 14. května 2021 zažil třiadvacetiletý Matouš Zukal hvězdný okamžik své začínající pianistické dráhy: získal druhou cenu na prestižní Mezinárodní klavírní soutěži Pražského jara a zároveň Cenu Nadace Gideona Kleina pro nejúspěšnějšího českého účastníka. Aniž by měl možnost se z náročného pětikolového soutěžního maratonu trochu „otřepat“, odjel v neděli časně ráno do Lichtenštejnska na týdenní interpretační kurzy k paní profesorce Milaně Chernyavské. K rozhovoru jsme se mohli sejít až po jeho návratu do Prahy.

Je tomu bezmála půl století. Na jednom z koncertů mezinárodního sborového festivalu IFAS v Pardubicích bylo očekáváno v té době bezkonkurenčně nejlepší studentské sborové těleso – Brněnský akademický sbor, do té doby vedený Lubomírem Mátlem. Jaké bylo překvapení publika i zúčastněných sborů, když se před BASem ve stejné umělecké konstelaci objevil mladý dirigent, u nás zatím neznámý Petr Altrichter (* 24. května 1951).

Hlavním hrdinou snímku režiséra Petra Václava Il Boemo je Josef Mysliveček, který proslul především coby skladatel oper. Filmař chce zachytit jeho posedlost hudbou, vzestup a pád, způsob myšlení a aspoň kus duše. Je dotočeno, snímek je v postprodukci. O termínu premiéry rozhodne postup dokončovacích prací a ty zase ovlivňují současná epidemická situace a mnohá omezení. Důležitý bude i zájem některých významných festivalů a forma jejich konání. Tohle všechno může s původně plánovaným podzimem letošního roku ještě zamíchat. Petr Václav nicméně o svém do značné míry hudebním projektu mluví s obrovskou láskou a zaujetím. Jak by také ne, je to jeho dítě, které nosí už hodně dlouho.

Cesta k zahajovacímu koncertu letošního Pražského jara bude napínavá a spletitá. A bude určitě připomínat okolnosti premiéry cyklu v roce 1882, záměrně a někdy možná i trochu bezděčně. Dirigovat bude Václav Luks, orchestrem je rozšířené Collegium 1704, rozšířené co do počtu hráčů i směrem k přítomnosti, pokud jde o nástrojové vybavení. Otázek je mnoho, na některé odpovídá přímo Václav Luks pro časopis Harmonie.

Kryštof Mařatka, český skladatel žijící v Praze a v Paříži, jak sám sebe s hrdostí označuje, je důkazem toho, že česká současná hudba není provinční a marginální záležitostí. Jeho skladby tvoří fantaskní a originální zvukový svět, který dokáže pohltit a uhranout i ty, jež se jinak o aktuálně vznikající hudbu příliš nezajímají.

Má pověst zarputilého, pečlivého až pedantského dirigenta, ale klidný pozorovatel v něm záhy odhalí velkou oddanost své profesi. Rád o ní přemýšlí a inteligentně o ní píše. Mark Wigglesworth by měl být jednou z osobností Pražského jara. Pokud podmínky povolí, bude dirigovat Českou filharmonii v Prokofjevově Sedmé symfonii a ve Stravinského oratoriu Oedipus Rex.

V roce 2017 představily skladatelka Lenka Nota a dokumentaristka Olga Sommerová svou operu Jsem kněžna bláznů, kterou vzdávají hold jedné z největších osobností české kultury, Boženě Němcové. Premiéra nového nastudování tohoto díla byla plánována v rámci operního festivalu Smetanova Litomyšl 2020. Jelikož se však festival uskutečnil pouze v komorní formě, odsouvá se provedení pravděpodobně na rok 2022 ke 160. výročí úmrtí spisovatelky. Již teď však obě autorky popisují, v čem podle nich spočívá fenomén Boženy Němcové, jak lze spisovatelku vnímat v kontextu dnešní doby a jak s její osobností souzní nová režie Mlady Kyovské Šerých.

S legendárním baskytaristou z líhně Milese Davise o jeho posledních dvou albech, připravované vánoční desce a rozsáhlé tvorbě pro film. 

V únoru nastoupila do úřadu čerstvě zvolená rektorka pražské Akademie múzických umění (AMU) paní Ingeborg Radok Žádná, která ve vysoké univerzitní funkci vystřídala profesora Jana Hančila. Volba je pozoruhodná hned z několika důvodů: do čela akademie se dostává osobnost s mnohem širší než jen akademickou kariérou, kandidátka s velkou podporou studentů, koncertní umělkyně, kulturní manažerka s mezinárodním přesahem a oceněním (rytíř francouzského Řádu umění a literatury) a expertka v oboru vysokého školství. Na místě by byl oficiální gratulační rozhovor, ale já jsem moc ráda, že paní rektorka a má někdejší umělecká kolegyně svolila nejen k neformálnímu povídání o nové kapitole v její kariéře, ale i k osobnějšímu ohlédnutí za významnými okamžiky v profesním i soukromém životě.

Jednu z možností, jak si alespoň virtuálně užít živé operní představení, nabídla předposlední lednovou sobotu ČT art, když přenášela premiéru Verdiho Rigoletta z pražské Státní opery. Gildu zpívala sopranistka Olga Jelínková, rodačka z Jičína, která v poslední době sbírá cenné zkušenosti na německých scénách. Při mrazivé dopolední procházce podél Vltavy jsme stihly mluvit o tom, co ji dovedlo až k angažmá v Oper Leipzig, ujít podle údajů na jejích chytrých hodinkách dobrých dvanáct tisíc kroků, vypít dvě horké čokolády a potkat čtyři polonahé otužilce.