Zbožňuje Händela. Jeho cílem je ohromovat – proto si již ve svých patnácti letech vybral jako svou životní cestu interpretaci mimořádně náročného repertoáru psaného pro kastráty. Seznamte se – temperamentní Florenťan Filippo Mineccia.

Nastudovat, provádět a natočit Růžencové sonáty Heinricha Ignaze Franze Bibera je umělecký počin hodný úcty. Zvlášť když se podaří tak, jako houslistce Lucii Sedlákové. Po poslechu nahrávky jsem měl utkvělou myšlenku, že musím o tom zjistit víc.

Na svět přišel v roce, kdy Charles A. Lindbergh přeletěl Atlantický oceán, poprvé zaznělo Ravelovo Bolero a Masaryk byl potřetí zvolen prezidentem. Zatímco drtivá většina jeho vrstevníků už dlouho není mezi námi, Herbert Blomstedt zvládne v „normálních“ dobách oddirigovat až devadesát koncertů ročně. Když udeřil covid, ponořil se ve svém švýcarském bytě, plném tisíců knih a partitur, do studia nových skladeb. Ve čtyřiadevadesáti totiž stále plánuje, dívá se vpřed a je – údajně díky víře a vegetariánství – v přiměřeně znamenité formě.

Španělský vokální a instrumentální soubor staré hudby La Grande Chapelle je známý především díky svým prvotřídním nahrávkám, které získaly několik prestižních mezinárodních ocenění za svou kvalitu a uměleckou náročnost. V pondělí 13. září se představí na Svatováclavském hudebním festivalu se zbrusu novým programem španělské hudby pro královskou kapli.

„Vítězslava Kaprálová je velmi inspirativní osobností pro nás, i pro spoustu dalších žen: jak v minulosti, tak určitě i v budoucnosti,“ říká Veronika Panochová, primárius souboru Kaprálová Quartet, který 6. září otevře komorní řadu orchestru PKF – Prague Philharmonia.

Panochovo kvarteto se konstituovalo v památném roce 1968, od roku 1971 hraje ve stejném obsazení.

Pianista András Schiff, sólista se šlechtickým titulem a slabostí pro českou hudbu, bude rezidenčním umělcem letošního ročníku Dvořákovy Prahy. Začátek rozhovoru se nutně odpíchl od situace hudebníků během coronového lockdownu. S velmi srdečným umělcem, který se připravoval v Londýně na vystoupení, jsme si po telefonu povídali o Dvořákově muzikalitě, o tom, jak mu Rafael Kubelík představil Janáčka, o Bachovi jako konstantě i o tom, že ho baví učit.

Ve čtyřiadvaceti letech zvítězil Pavel Kohout ve významné Mezinárodní varhanní soutěži Musashino-Tokyo, kde zároveň obdržel Minoru Yoshida Memorial Prize za nejlepší interpretaci díla J. S. Bacha a zlatou medaili. To mu otevřelo dveře na světová pódia a do mnoha sakrálních prostor, od té doby sjezdil coby koncertní varhaník takřka celý svět.

S houslovým virtuosem Romanem Patočkou se rozmlouvá dobře. Až nebezpečně. Má mnoho oblíbených témat, například jídlo, nezkazí žádnou legraci. Jak hraje, tak i mluví: se zápalem, i s citem. Rozmlouváme často a dlouho. Následující rozhovor je jen drobným výsekem z epické rozpravy o všem možném, výsekem, který akcentuje – jak jinak – světadíl jménem housle, vždyť Roman Patočka je příkladným technickým průzkumníkem.

Harfistka Jana Boušková je fenomén. Tvůrčí bytost s mnoha nápady, které okamžitě realizuje, pracovitá až k hranici sebezničení.