Rozhovory

Petr Wajsar: To, co člověk paroduje, musi milovat

Být skladatelem je pouze jednou z mnoha hudebních podob Petra Wajsara. Je znám jako výborný vokalista či beatboxer (vokální uskupení Skety), baskytarista (kapela HI-FI), a dokonce jako svérázný písničkář. S lehkostí se pohybuje mezi žánry, a jak sám přiznává, nemá žádné hudební předsudky. Skladatel dneška není lehce definovatelnou veličinou.

Zemřel Emil Leichner. Měl lásku k Martinů a vztahy hluboce lidské

Emil Leichner patří bezesporu k našim nejvýznamnějším klavíristům. Proslul nejen jako vynikající sólista a vyhledávaný komorní hráč, ale také jako skvělý klavírní pedagog – vyučoval přes padesát let (!) na Pražské konzervatoři a více než pětadvacet let na AMU – a během své dlouholeté umělecké a pedagogické kariéry se stal v českém pianistickém světě doslova legendou. Naprosto mimořádně se pak do dějin české hudby zapsal jako interpret a propagátor uměleckého odkazu

Alice Nellis: Baví mě minimalistická cudnost

„Primární emoci z hudby těžko něčím přebijete. Libost vzniká díky hudbě. Ona nese slovo, povyšuje ho, zesiluje, ironizuje. A ona je pro mě základem režijní práce…“ říká mi charismatická mladá žena v barevném šátku a s typickou pokrývkou hlavy evidentně nabitá energií z právě skončené zkoušky ve Stavovském divadle. Renomovaná filmová a divadelní režisérka si po Kašlíkově Krakatitu či Glassových Příšerných dětech připíše na své konto další operní režii. V těchto dnech mají v Praze premiéru dvě opery, které jste u nás ještě neviděli. A její jméno figuruje i v příští sezoně, kdy by měla rozmnožit své portfolio o národní operu, znovu a znovu inscenovanou. Nechce však zakládat svou koncepci na jinakosti pojetí, sází na interpretaci, která bude upřímná. Jako je konečně ona sama; během hodinky našeho setkání mi pověděla řadu věcí o životě i svém soukromí, které si s novinářskou diskrétností nechám pouze na svém úložišti. Vy ale o nic nepřijdete; jste-li vnímavým divákem – ať už filmovým, divadelním či operním – leccos z toho si v tvorbě Alice Nellis přečtete mezi řádky.

Michal Marhold: Svět chce pravdivé herectví

Na brněnské konzervatoři vystudoval zpěv a dirigování. Absolvoval bakalářské studium na brněnské JAMU a už v té době jezdil hostovat do Berlína. Teď, ve svých čtyřiadvaceti letech, naplno působí ve Švýcarské Státní opeře v Bernu. Svoje vrstevníky ovšem na profesionálním kolbišti nepotkává. V Bernu je nejmladším sólistou v angažmá a všem okolo je minimálně o dvacet víc. Do Čech přijíždí málokdy, zpravidla na hlasovou „údržbu“ ke svým pedagogům. Jedné takové příležitosti jsem využil; nepřišel ovšem světoběžník, jenž všechno domácí erudovaně zkritizuje. Přišel mladý, střízlivý a skromný gentleman, který neopomíná zdůraznit obrovský potenciál české opery a obdiv k našim zpěvákům. Zároveň ale neskrývá nespokojenost s tím, jak málo jsou tyto naše kapacity využívány ve službě modernímu divadlu. Barytonista Michal Marhold (1995) dostává nabídky jak z Kolína nad Rýnem či z Innsbrucku, tak z brněnského Divadla na Orlí, kam by si měl napřesrok zajet zazpívat Figara. Už před časem si uvědomil, že ho více baví stát na jevišti než pod ním…

Federico Colli: Dopředu mě posunuje zvědavost

Třicetiletý italský klavírista Federico Colli není českému publiku ještě příliš známý. Přitom již ve světě dosáhl pozoruhodného renomé ať už v recitálových vystoupeních nebo při sólových koncertech se špičkovými orchestry i dirigenty. Jmenujme například Petrohradskou filharmonii, Orchestr Mariinského divadla, Orchestr Santa Cecilia Roma, Camerata Salzburg a mnohé další. Brzy si ho české publikum bude mít možnost poslechnout na dvou koncertech v Ostravě. K rozhovoru se setkáváme přes Skype, a ačkoli se tomu Federico Colli nejprve brání, podaří se mi ho přesvědčit, aby zapnul kameru. Potřebuji ho totiž vidět. Strávím tak bezmála hodinku s tímto pozoruhodným mladým mužem s vášní pro literaturu, filozofii a ruské klasiky. Z mladého klavíristy čiší takový elán a přesvědčení, že člověk začne i trochu závidět. Krásná byla doba, kdy jsem vnímala svět podobně vyhraněným způsobem. Věci byly buď dobré nebo špatné. Nic mezi tím, žádný kompromis. A takový je Federico Colli.

Andreas Schager před Lohengrinem v Praze: Dobrý postoj k životu je nejlepší ochranou pro hlas

Krátce po svém prvním ztvárnění Lohengrina – vloni na podzim ve vídeňské Státní opeře –, vystoupí nejžádanější wagnerovský pěvec současnosti Andreas Schager dvakrát v téže roli v pražském Národním divadle. Stane se tak 22. a 24. února a Schager se jako Lohengrin českému publiku představí v obnovené inscenaci Wolfganga Wagnera z roku 1967, kterou v roce 2017 v Praze nastudovala skladatelova pravnučka Katharina Wagner. Repertoáru Andrease Schagera vévodí mytičtí Wagnerovi hrdinové Siegfried, Siegmund, Tristan a Parsifal, nyní je obohatil o Lohengrina.

Per Boye Hansen: Začlenit operu Národního divadla do evropské ligy mistrů

Historická ředitelna v budově Zlaté kapličky s výhledem na Žofín, elegantní pohovka pod rozměrným Hynaisovým plátnem z roku 1883 a na ní dva charismatičtí gentlemani. Voňavá káva a delikátní občerstvení. Tak začalo 5. února novinářské setkání s novým vedením opery pražského Národního divadla. Nastupující ředitel opery ND a Státní opery, norský režisér a manažer Per Boye Hansen tu prezentoval své plány a představil svého dlouholetého spolupracovníka Karl-Heinze Steffena, který bude od srpna 2019 novým hudebním ředitelem Státní opery.

Jozef Lupták: Síla hudby a mezilidských vztahů překonává nejasnost doby

Jozef Lupták je, slovy violoncellisty a profesora londýnské Královské hudební akademie Roberta Cohena, skutečným umělcem 21. století; výjimečným cellistou a inovativním organizátorem, obdařeným schopností přirozeně vyjádřit své slovní i hudební myšlenky. Všechny tyto vlastnosti jsou třeba i při organizaci bratislavského festivalu komorní hudby Konvergencie, jehož je již od roku 2000 uměleckým vedoucím a zakladatelem. Aktuální ročník festivalu, věnovaný památce hudebního rebela Igora Stravinského, začíná již 7. února.

Martin Otava: Režírovat operetu je jako krotit dravou zvěř

Operetní žánr je dnes téměř výhradně v operních rukou. Po zrušení operetních divadel jsme si zvykli, že kamenné zpěvoherní soubory v metropolích i v regionech integrují operetní tituly do svých sezón po bok operní literatury. Tak se třeba hraje Krásná Helena vedle Libuše, Země úsměvů vedle Aidy, Mam’zelle Nitouche vedle Bohémy či Veselá vdova vedle Nabucca. A ve všech inscenacích vídáme tytéž tváře. Poslední zmíněný případ nastal v plzeňském Divadle J. K. Tyla, které po podzimní premiéře Verdiho starozákonního dramatu připravilo dílo, jež si vysloužilo přízvisko „nejslavnější opereta“. Karlínská premiéra proběhla 24. ledna, v Plzni se titul objeví poprvé 2. února.

Zemřela Eva Bernáthová, klavíristka, kterou chtěl režim vymazat z kulturního povědomí

Na poličce stojí malý model klavíru Petrof. Tuto značku měla Eva Bernáthová (1922) vždycky ráda. Její „velký“ Petrof ovšem zůstal v Praze, kterou spolu s manželem opustila...

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.