Rozhovory

Nová výzva i návrat ke kořenům: Collegium Vocale 1704 bude mít samostatnou sezonu

Předvelikonočním provedením Matoušových pašijí Johanna Sebastiana se uzavřela letošní sezona Collegia 1704 a Collegia vocale 1704. Letošní novinkou ovšem je, že naváže série koncertů, kde bude Collegium vocale 1704 samostatným protagonistou v dílech podstatně komornějších. A v repertoáru, který u nás neslýcháme často.

Harry Bicket: Od svatby Prince Andrewa mne skutečně hned tak něco nerozhází

„Pokud nejsme odvážní, skončíme pouze u toho, že jsme hezcí. Být jen hezký pro mne není samo o sobě zajímavé,“ metaforizuje své chápání hudby britský dirigent Harry Bicket. Sympatický, vzdělaný a na první pohled kultivovaný umělec se ve světě hudby prosadil především v oblasti interpretace hudby 17. a 18. století. V roce 2007 převzal od Trevora Pinnocka vedení předního britského starohudebního ansámblu The English Concert, aby jeho repertoárové těžiště otočil o sto osmdesát stupňů k dílům vokálně-instrumentálním. Strategie, která mu přinesla cennou rezidenci v Carnegie Hall, pravidelnou spolupráci s Wigmore Hall a Barbican Center nebo účinkování na BBC Proms. Jeho korunními pěvci jsou Joyce DiDonato, Ian Bostridge a Renée Fleming, která stála u jeho debutu v Metropolitní opeře v roce 2004; jeho královskou disciplínou pak opery Georga Friedricha Händela, jež mu otevřely dveře do již zmiňované MET, Královské opery Covent Garden v Londýně, Bavorské státní opery či na slavný operní festival v Glyndebourne. Od roku 2018 je rovněž uměleckým ředitelem Opery v Santa Fe, kde si kompenzuje svou druhou vášeň pro hudbu 20. a 21. století. Osmého května představí v sezoně PKF – Prague Philharmonia hudbu Jeana-Philippa Rameaua, Christopha Willibalda Glucka a Ludwiga van Beethovena. Bude to jeho český debut.

Mirko Škampa, zakladatel violoncellového rodu

Violoncellový rod Škampů a jeho úspěchy není třeba představovat. Snad jen v kostce pro případné mladé čtenáře: Mirko Škampa patří k nejváženějším českým violoncellovým pedagogům, je autorem věhlasné violoncellové Školy hry na violoncello pro děti. V učení je stále činný, letos začal svůj 67. učitelský rok. Spolu se svou ženou Vlastou později sám vedl mnoho let legendární Pražský studentský orchestr. Martin Škampa je vynikajícím sólistou a není překvapivé, že úspěšně pokračuje v otcových pedagogických šlépějích. Navíc je v současnosti hlavou i srdcem největší violoncellové soutěže v České republice. Mám to štěstí, že se mohu řadit mezi jejich absolventy, a co víc, mezi jejich rodinné přátele. Proto když jsem přemýšlel, jakým směrem náš „trojrozhovor“ ubírat, zvolil jsem cestu nejpřirozenější – bavili jsme se především o učení, o životě a o hudbě jako takové. Každé z načatých témat by vydalo na samostatnou knihu. Přesto doufám, že tento rozhovor poskytne možnost nahlédnout do myšlení dvou osobností, které vychovaly celé generace hudebníků a hudebnic. Vzhledem k celkové obsáhlosti textu je v tomto čísle otisknut rozhovor s panem profesorem Mirkem Škampou, v čísle příštím bude následovat rozhovor s Martinem Škampou.

Nezapomínejme, že jsme ve snu. Duo SKUTR režíruje Juliettu

„To jsem tedy zvědav, jak to bude fungovat,“ kroutí skepticky hlavou Lukáš Trpišovský k pobavení všech přítomných, když scénograf Martin Chocholoušek s diodou v mobilu předvádí jistý světelný efekt na maketě scény. „Na příští zkoušku mobily a čelovky sebou!“ zaznívá se smíchem z pléna. Připočítávám ještě tvarohové koláčky a termosky s čajem a kávou s mlékem. A nositele zvučných jmen a hlasů: Mastro, Gurbal´, Kněžíková, Málková, Vomáčková, Šťáva, Koplík, Kettner… Tak si budu pamatovat zkušebnu NDM v Ostravě v jedno březnové pondělí roku 2019 a první zkoušku na slavnou operu Bohuslava Martinů, v níž si divák postupně uvědomuje, že jde o sen. Já si však ten svůj uvědomil okamžitě. Jako novinář ale především jako divák totiž jen málokdy můžu být osobně u samotného zrodu, ve chvíli, kdy se vše počíná skládat z jednotlivých atomů. Ostravskou Juliettu aneb Snář má v rukou režijní duo SKUTR. A já ani nedutám a jen mačkám spoušť fotoaparátu.

Najponk: Můj dům je plný jazzu

29. březen 2019 Napsal(a)
Zveřejněno v Rozhovory
Najponk: Můj dům je plný jazzu

Málokdo má u nás takový přehled o klasickém jazzu jako pianista Najponk. Jeho alba tvoří směsi standardů a dalších převzatých skladeb, které jako koření doplňují Najponkovy autorské skladby. Platí to i o novince What’s Next, která vyšla v samém závěru roku 2018.

Yukiko Sawa: Domnívat se, že Japonci Martinů neznají nebo mu nerozumí, je velký omyl

Pianistka, pedagožka a překladatelka Yukiko Sawa navštívila v těchto dnech Prahu. Vzhledem k tomu, že má velmi ráda hudbu Bohuslava Martinů, byla hostem v pražském Institutu Bohuslava Martinů a vyjela si na malý výlet do jeho rodiště – Poličky. Dále vystoupila v pražském Hlaholu na malém koncertě, který pořádal spolek Praha Cáchy/Aachen, na tématickém večeru s názvem Osudy exulanta Bohuslava Martinů. Na koncertě vystoupila s vnučkou pana Hideo Sekine, dlouholetým propagátorem české hudby v Japonsku, o kterém bude dále ještě řeč. Při té příležitosti jsme s ní pohovořili o její lásce k české hudbě, o jejích pražských studiích i jejích současných aktivitách a plánech.

Petr Wajsar: To, co člověk paroduje, musi milovat

Být skladatelem je pouze jednou z mnoha hudebních podob Petra Wajsara. Je znám jako výborný vokalista či beatboxer (vokální uskupení Skety), baskytarista (kapela HI-FI), a dokonce jako svérázný písničkář. S lehkostí se pohybuje mezi žánry, a jak sám přiznává, nemá žádné hudební předsudky. Skladatel dneška není lehce definovatelnou veličinou.

Zemřel Emil Leichner. Měl lásku k Martinů a vztahy hluboce lidské

Emil Leichner patří bezesporu k našim nejvýznamnějším klavíristům. Proslul nejen jako vynikající sólista a vyhledávaný komorní hráč, ale také jako skvělý klavírní pedagog – vyučoval přes padesát let (!) na Pražské konzervatoři a více než pětadvacet let na AMU – a během své dlouholeté umělecké a pedagogické kariéry se stal v českém pianistickém světě doslova legendou. Naprosto mimořádně se pak do dějin české hudby zapsal jako interpret a propagátor uměleckého odkazu

Alice Nellis: Baví mě minimalistická cudnost

„Primární emoci z hudby těžko něčím přebijete. Libost vzniká díky hudbě. Ona nese slovo, povyšuje ho, zesiluje, ironizuje. A ona je pro mě základem režijní práce…“ říká mi charismatická mladá žena v barevném šátku a s typickou pokrývkou hlavy evidentně nabitá energií z právě skončené zkoušky ve Stavovském divadle. Renomovaná filmová a divadelní režisérka si po Kašlíkově Krakatitu či Glassových Příšerných dětech připíše na své konto další operní režii. V těchto dnech mají v Praze premiéru dvě opery, které jste u nás ještě neviděli. A její jméno figuruje i v příští sezoně, kdy by měla rozmnožit své portfolio o národní operu, znovu a znovu inscenovanou. Nechce však zakládat svou koncepci na jinakosti pojetí, sází na interpretaci, která bude upřímná. Jako je konečně ona sama; během hodinky našeho setkání mi pověděla řadu věcí o životě i svém soukromí, které si s novinářskou diskrétností nechám pouze na svém úložišti. Vy ale o nic nepřijdete; jste-li vnímavým divákem – ať už filmovým, divadelním či operním – leccos z toho si v tvorbě Alice Nellis přečtete mezi řádky.

Michal Marhold: Svět chce pravdivé herectví

Na brněnské konzervatoři vystudoval zpěv a dirigování. Absolvoval bakalářské studium na brněnské JAMU a už v té době jezdil hostovat do Berlína. Teď, ve svých čtyřiadvaceti letech, naplno působí ve Švýcarské Státní opeře v Bernu. Svoje vrstevníky ovšem na profesionálním kolbišti nepotkává. V Bernu je nejmladším sólistou v angažmá a všem okolo je minimálně o dvacet víc. Do Čech přijíždí málokdy, zpravidla na hlasovou „údržbu“ ke svým pedagogům. Jedné takové příležitosti jsem využil; nepřišel ovšem světoběžník, jenž všechno domácí erudovaně zkritizuje. Přišel mladý, střízlivý a skromný gentleman, který neopomíná zdůraznit obrovský potenciál české opery a obdiv k našim zpěvákům. Zároveň ale neskrývá nespokojenost s tím, jak málo jsou tyto naše kapacity využívány ve službě modernímu divadlu. Barytonista Michal Marhold (1995) dostává nabídky jak z Kolína nad Rýnem či z Innsbrucku, tak z brněnského Divadla na Orlí, kam by si měl napřesrok zajet zazpívat Figara. Už před časem si uvědomil, že ho více baví stát na jevišti než pod ním…

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.