Zatímco většina lidí si pod příjemně stráveným začátkem léta představí lenošivý pobyt u moře, výlety po domovině nebo alespoň návštěvy přátel a rodinných příslušníků, na které po zbytek roku nezbývá čas, mnoha interpretům tzv. staré hudby se vybaví poklidný kolorit města Valtice, ve kterém vždy v prvních týdnech měsíce července probíhá Mezinárodní letní škola staré hudby. A právě tento rok měli houslisté, cinkisté, zpěváci a zpěvačky, cembalisté, hobojisté, flétnisté nebo například i herci a tanečníci věnující se starší artificiální hudbě a divadlu možnost navštívit již 30. ročník valtické interpretační školy. Pro 30. ročník Mezinárodní letní školy staré hudby Valtice se organizátorům podařilo sehnat rovných třicet lektorů z nejrůznějších koutů světa, někteří patří mezi pravidelné účastníky, další se ve Valticích objevili tento rok poprvé, všechny však spojovala dlouholetá pedagogická i interpretační praxe. Před každým ročníkem si student–interpret navolí třídy, které bude po zbytek pobytu navštěvovat. Kromě lekcí zaměřených na samotný hudební nástroj nebo zpěv si mohou účastníci navolit i orchestrální hru, sbor, tance, gestiku, gregoriánský chorál nebo i hudební improvizaci. Valtice tak každý rok ožívají hudbou deroucí se z oken budov tamních škol, které po dobu kurzů propůjčují hudebníkům a lektorům své prostory.

„Já tomu říkám labyrint. Něco studuješ, sbíráš materiál, pohybuješ se kolem středu, přibližuješ se k němu různými cestami, hledáš, zavrhuješ, nacházíš, ztrácíš. Většinou se vždycky vrátíš k tomu prvnímu nápadu, ale stejně si musíš projít celou cestu od začátku do konce,“ popisuje mi obvyklý proces své přípravy choreografka Ladislava Košíková o pauze premiérového uvedení Rappresentatione di Anima et di Corpo, alegorického duchovního dramatu, které je ve většině skript hudebních dějin uvedeno v čestné kolonce s dobře zapamatovatelným datem: první oratorium, rok 1600.

Showcase klasického interpretačního umění se konalo 15. a 16. června na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Přehlídku vycházejících talentů připravil Institut umění – Divadelní ústav pod supervizí Lenky Dohnalové a představilo se na ní celkem 8 zpěváků a 14 instrumentalistů z celé České republiky.

Uvedená jednokolová soutěž je určena pro mladé houslisty z celého světa do 16 let. Její šestý ročník právě proběhl v Koncertním sále Gymnasia a Hudební školy hl. m. Prahy. Vedle Kociánovy soutěže v Ústí nad Orlicí je po mém soudu nejvýznamnější soutěží tohoto typu u nás.

„Národní koncertní síň? Jak je kousek odsud? Tak tam je příjemná akustika,“ reaguje servírka v okamžiku, kdy se dozví, na jaký že koncert jdeme večer a kam. „Guinness už je na cestě. A co jste si tedy vybrali k jídlu?“ vrací se vzápětí ke své profesi a s pochopením přijímá objednávku – těžko jsme z jídelního lístku mohli vybrat něco jiného než „traditional stew“, když už jsme v Irsku…

Už podruhé vyrážíme se zlínskou Filharmonií Bohuslava Martinů na koncertní turné do ještě před několika lety těžko uvěřitelné destinace. Do země se starobylou kulturou, ve které však neexistuje žádný profesionální symfonický orchestr. Do země plné barev i vůní, nádherné přírody i obrovských přelidněných megapolí. Do země plné kontrastů, chudoby i bohatství.

Miami Beach, hlavní město mladých, krásných, nadaných, bohatých, úspěšných a odvážných. Mekka designérů, modelingu, filmařů a umělců, Miami je městem amerického snu.

Projekt A Música Portuguesa a Gostar dela Própria (MPAGDP) založil před sedmi lety Tiago Pereira, režisér a dokumentarista působí­cí v portugalské metropoli. Záslužná iniciativa, jejíž název lze přeložit jako Portugalská hudba s láskou k sobě, reaguje především na potřebu zaznamenat živé portugalské hudební dědictví a oživit mnohdy již zapomenuté tradice. Náplň projektu nikdy nezahrnovala vědeckou činnost opírající se o badatelské metody etnomuzikologického, folkloristického nebo kulturněantropoligického výzkumu. I přes svůj nevědecký charakter mají předložené výsledky dosavadního úsilí organizace nedocenitelnou hodnotu. MPAGDP k dnešnímu dni eviduje přes 2800 videí volně přístupných ke zhlédnutí na internetových stránkách projektu. Za dobu existence instituce se podařilo nafilmovat tisíce hudebních nástrojů a nespočet ústních tradic (lidové písně, modlitby, říkanky, přísloví). Záznamy dokumentují amatérské i profesionální hudebníky, prostý lid ve věku od 8 do 100 let. Ve velkém počtu jsou na videích zastoupeny starší generace. Dříve si lidé v Portugalsku často zpívali při tvrdé práci na poli a velká část místního obyvatelstva narozená před rokem 1940 ve své paměti ještě udržuje živé vzpomínky na tyto časy. Někteří z nich tak stále umí nazpaměť 100 až 200 lidových písní. Nebýt MPAGDP řada melodií by nebyla nijak fixovaná a postupně by byla pravděpodobně zapomenuta. Svůj filmařský zájem Pereira nasměroval také na oblast různých forem tance, které se provozují na území Portugalska (A Dança Portuguesa a Gostar dela Própria). Od roku 2015 se věnuje etnografickému projektu zaměřenému na tradice portugalské gastronomie (Esporão & A Comida Portuguesa A Gostar Dela Própria).