Okřídlené spojení „co Čech, to muzikant“ už dnes bohužel neplatí. A když ho občas v zahraničí člověk zaslechne, má potřebu uvádět ho na pravou míru. Tedy upřesnit, že toto rčení platilo hlavně v baroku, klasicismu a možná ještě trochu později. A že vzhledem k úrovni současné hudební výchovy na školách se stává spíš zbožným přáním. Přesto se najdou oblasti hudby, ve kterých jsme v porovnání se světem stále výjimeční. Platí to zejména o amatérské sborové scéně. Členové organizace NIPOS (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu), kteří se o tuto scénu starají, odhadují, že u nás působí kolem 1500 sborů. Od malých pětičlenných ansámblů až po velké, několikavrstevnaté organizace.

Zatímco většina lidí si pod příjemně stráveným začátkem léta představí lenošivý pobyt u moře, výlety po domovině nebo alespoň návštěvy přátel a rodinných příslušníků, na které po zbytek roku nezbývá čas, mnoha interpretům tzv. staré hudby se vybaví poklidný kolorit města Valtice, ve kterém vždy v prvních týdnech měsíce července probíhá Mezinárodní letní škola staré hudby. A právě tento rok měli houslisté, cinkisté, zpěváci a zpěvačky, cembalisté, hobojisté, flétnisté nebo například i herci a tanečníci věnující se starší artificiální hudbě a divadlu možnost navštívit již 30. ročník valtické interpretační školy. Pro 30. ročník Mezinárodní letní školy staré hudby Valtice se organizátorům podařilo sehnat rovných třicet lektorů z nejrůznějších koutů světa, někteří patří mezi pravidelné účastníky, další se ve Valticích objevili tento rok poprvé, všechny však spojovala dlouholetá pedagogická i interpretační praxe. Před každým ročníkem si student–interpret navolí třídy, které bude po zbytek pobytu navštěvovat. Kromě lekcí zaměřených na samotný hudební nástroj nebo zpěv si mohou účastníci navolit i orchestrální hru, sbor, tance, gestiku, gregoriánský chorál nebo i hudební improvizaci. Valtice tak každý rok ožívají hudbou deroucí se z oken budov tamních škol, které po dobu kurzů propůjčují hudebníkům a lektorům své prostory.

„Já tomu říkám labyrint. Něco studuješ, sbíráš materiál, pohybuješ se kolem středu, přibližuješ se k němu různými cestami, hledáš, zavrhuješ, nacházíš, ztrácíš. Většinou se vždycky vrátíš k tomu prvnímu nápadu, ale stejně si musíš projít celou cestu od začátku do konce,“ popisuje mi obvyklý proces své přípravy choreografka Ladislava Košíková o pauze premiérového uvedení Rappresentatione di Anima et di Corpo, alegorického duchovního dramatu, které je ve většině skript hudebních dějin uvedeno v čestné kolonce s dobře zapamatovatelným datem: první oratorium, rok 1600.

Showcase klasického interpretačního umění se konalo 15. a 16. června na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Přehlídku vycházejících talentů připravil Institut umění – Divadelní ústav pod supervizí Lenky Dohnalové a představilo se na ní celkem 8 zpěváků a 14 instrumentalistů z celé České republiky.

Uvedená jednokolová soutěž je určena pro mladé houslisty z celého světa do 16 let. Její šestý ročník právě proběhl v Koncertním sále Gymnasia a Hudební školy hl. m. Prahy. Vedle Kociánovy soutěže v Ústí nad Orlicí je po mém soudu nejvýznamnější soutěží tohoto typu u nás.

„Národní koncertní síň? Jak je kousek odsud? Tak tam je příjemná akustika,“ reaguje servírka v okamžiku, kdy se dozví, na jaký že koncert jdeme večer a kam. „Guinness už je na cestě. A co jste si tedy vybrali k jídlu?“ vrací se vzápětí ke své profesi a s pochopením přijímá objednávku – těžko jsme z jídelního lístku mohli vybrat něco jiného než „traditional stew“, když už jsme v Irsku…

Už podruhé vyrážíme se zlínskou Filharmonií Bohuslava Martinů na koncertní turné do ještě před několika lety těžko uvěřitelné destinace. Do země se starobylou kulturou, ve které však neexistuje žádný profesionální symfonický orchestr. Do země plné barev i vůní, nádherné přírody i obrovských přelidněných megapolí. Do země plné kontrastů, chudoby i bohatství.

Miami Beach, hlavní město mladých, krásných, nadaných, bohatých, úspěšných a odvážných. Mekka designérů, modelingu, filmařů a umělců, Miami je městem amerického snu.