Pokud patříte mezi milovníky opery a zároveň rádi cestujete, možná jste již zavítali do dánské metropole a zamířili přímo do monumentální nové budovy zdejší Královské opery v Kodani. Ta si už čtrnáct let od svého vzniku zasluhuje právem pozornost díky svým architektonickým, potažmo akustickým kvalitám. Je jedním z těch míst, kde se vyplatí na cestě do hlediště k vašemu sedadlu zpomalit a pokochat se podívanou předcházející vašemu opernímu výběru (a že je z čeho vybírat i v Kodani!).

Mezinárodní hudební festival komorní hudby Konvergencie existuje na slovenské hudební scéně již dvacet let. Vznikl jako generační výpověď uměleckého ředitele festivalu violoncellisty Jozefa Luptáka a jeho přátel hudebníků jako platforma komorní hudby, která v této podobě tehdy na Slovensku neexistovala. Mottem přehlídky je setkávání hudebníků a posluchačů, různých kultur, budování nových přátelství a rozvíjení respektu a etiky ve společnosti. Dramaturgie letošního ročníku (11. – 24. 9. 2019) měla podtitul „Svoboda – přátelství – hudba“ a odkazovala nejen ke dvacetiletému jubileu, ale také k třicetiletému výročí sametové revoluce.

Jen něco přes padesát hodin chybělo v úterý 17. září odpoledne do premiéry koncertního provedení Dvořákovy opery Král a uhlíř, když se úvodem tiskové konference rozhovořil umělecký ředitel Dvořákovy Prahy Jan Simon: „Svoji druhou operu zkomponoval Dvořák, jak známo, vlastně dvakrát. A její první, náročnější verze byla s výjimkou koncertního provedení, které zaznělo na jevišti Národního divadla před devadesáti lety, odsunuta do zapomnění. Připadá mi logické, že ji právě dvořákovský festival obnovuje, a navíc ve spolupráci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Kdo jiný než veřejnoprávní médium má péči o kulturní dědictví v popisu práce?“

Ani v létě hudebníci nezaháleli a pracovali na sebezdokonalování v rámci letních hudebních škol a masterclass. V České republice bylo během prázdnin takových příležitostí hned několik: největší koncentrace se zdála být na Moravě, kde se každoročně otevírají dílny zaměřující se především na starou hudbu, ovšem ani Čechy nejsou příliš pozadu. Nově vznikající destinací otevřenou zájemcům o barokní hudbu je Plzeň. Zde již druhým rokem vzniká projekt, který je ve srovnání s podobnými mistrovskými kurzy ojedinělý – kloubí se v něm princip vokálně-instrumentálního masterclass zaměřeného na jedno konkrétní dílo a následné propojení s krátkou, benefičně pojatou koncertní šňůrou.

Šestnáct představení hlavního programu a bezmála sedmdesát malých doprovodných akcí obsáhlo deset dní operního festivalu Bartók Plus v maďarském Miskolci. Festival je nedílnou součástí proměny bývalého průmyslového centra na green & smart city.

Ačkoliv se mezi zdmi města stále plíží skličující duch minulosti, v posledních několika dnech bylo v severočeském Terezíně až nezvykle živo. Druhý ročník mezinárodního hudebního festivalu Věčná naděje byl – stejně jako minulý rok – obohacen setkáním badatelů zaměřujících se na hudební život terezínského ghetta. International Youth Encounters in Terezín. Music & Lectures Sessions je akce, kterou pořádá a spravuje Institut terezínských skladatelů. Setkání vak mělo nečekanou konkurenci ve studentské konferenci, která se konala ve stejných dnech v Magdeburgských kasárnách. Oba projekty nicméně byly na jisté úrovni provázané a vědečtí matadoři nezřídka navštěvovali i své mladší kolegy a naopak.

Od minulého pátku se na pomezí Hané a Valašska, ve dvanáctitisícovém Holešově, potkávají mladí muzikanti na sedmnáctém ročníku Letní školy barokní hudby. V centru dění se letos ocitá skladatel, jehož jméno všichni znají, ale hudbu slyšel málokdo. „Za šestnáct let existence holešovských kurzů jsme poměrně důkladně prošli velký oratorní repertoár a myslíme, že přišla doba, aby se studenti začali zabývat také spartacemi nevydaných skladeb a vůbec základním posláním, které by každý muzikant staré hudby měl naplňovat – snahou o obnovu a restauraci děl. A tentokrát nám půjde o Pavla Josefa Vejvanovského,“ říkají pořadatelé kurzů Tereza a Roman Válkovi.

„Je tam příliš mnoho pohybu, zbytečného pohybu… Soustřeď se raději na gesta rukou, to pohupování jen všechny rozptyluje, pěkně se k tomu postav, abys měla stabilitu… tak, ano, a jedem… ne ne ne, stop, nadechni se s nimi, naznač tempo, ať přesně vědí, kdy tedy začít zpívat… tak, daleko lepší!“ V prostorné, prosluněné učebně Spolkového domu Kutná Hora v samém srdci historického centra diriguje mladá žena více než padesátičlenný sbor pod laskavým, ale přísným dohledem lektora – předního českého sbormistra Jaroslava Brycha. Po zhruba dvaceti minutách nácviku se žena vrátí do zpěváckých řad a její místo v čele sboru zaujme další z přítomných, který doposud pilně zpíval v tenorové sekci. I jej Brych bedlivě pozoruje, místy zastavuje, upozorňuje na nedostatky a předvádí, jak se postarat o nápravu.