Ve dnech 9.–14. května letošního roku se opět konala mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro, letos z velké části živě, a to v ostře sledovaných kategoriích klavír a smyčcové kvarteto. Vzhledem k velmi turbulentní a nevyzpytatelné situaci to byl ročník dosti dobrodružný a myslím, že právě nyní, s více než měsíčním odstupem, je ta pravá chvíle ohlédnout se zpět a podívat se, co se ve třech různých pražských sálech vlastně událo. Jakožto člen poroty klavírní soutěže se budu samozřejmě věnovat pouze jí.

Když se letos v červnu k České filharmonii nečekaně vrátil sir Simon Rattle, bylo to hezké „covidové“ překvapení. Pak se ukázalo, že jeden z nejslavnějších dirigentů současnosti chce během svojí návštěvy dirigovat také „nějaký orchestr mladých lidí“, a když padla volba na Českou studentskou filharmonii, bylo to pro její hudebníky nejen překvapení, ale doslova zjevení. Výzvu jménem Rattle vnímali po několika měsících nečinnosti jako „dar seslaný přímo z nebe“ a „světlo ve tmě“.  Pro vystoupení České studentské filharmonie vybral Simon Rattle tři Slovanské tance – osmý, třináctý a šestnáctý. S Českou filharmonií pak vystoupení mladých hudebníků „doobložil“ Mahlerovými Rückert-Lieder a Beriovými úpravami evropských lidových písní (s Magdalenou Koženou) a několika dalšími Slovanskými tanci.

Za výjimečnými počiny hledejme entuziasty. Že je Tomáš Jamník výborný violoncellista, se všeobecně ví přinejmenším od jeho vítězství na soutěži Pražského jara v roce 2006. Své manažerské schopnosti rozvinul o několik let později. Stačí připomenout projekty Vážný zájem a domácí koncerty, Akademii komorní hudby a Akademii Otakara Ševčíka. Za všemi stojí Tomáš Jamník se skupinou spolehlivých spolupracovníků. Horažďovická akademie spojená se jménem tamějšího rodáka a nepřekonaného houslového pedagoga Ševčíka se letos konala v přívětivém městečku – centru Prácheňska – podruhé a od 3. do 13. srpna přilákala čtyřicet účastníků ve věku od čtyř do šestadvaceti let.

Kousek za českými hranicemi, tak blízko od Varnsdorfu, že byste tam došli pěšky, leží městečko Seifhennersdorf. Samotným přechodem dnes projedete bez zastavení, ale hned za ním uhodí do očí čistota, úpravnost a pořádek, nenechávající na pochybách, na jaké straně hranice jste se ocitli. Seifhennersdorf, jehož obyvatelstvo po pádu železné opony kleslo na necelé čtyři tisíce, je sídlem manufaktury Bechstein. Odtud se klavíry světového renomé posílají do celého světa a zde se rozhodli ukázat mi, jakým způsobem přicházejí na svět. Na dvoře poměrně rozlehlého areálu parkuje kamion se známým logem s korunkou. Tu si přidal pan Bechstein do znaku, aby dal najevo, že jeho nástroje si objednávají korunované hlavy. K některému šťastlivci teď s největší opatrností poputuje nový nástroj, který jej velmi pravděpodobně přežije a udělá radost generacím jeho potomků.