Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech je naším rodinným stříbrem už víc než padesát let. Úroveň jejího letošního 53. ročníku byla vysoká. Komentář jejího charismatického dlouholetého ředitele Aloise Ježka k jejímu průběhu byl, jak je jeho zvykem, trefný, stručný a jasný: „Soutěž je pořád stejná, záleží jenom na tom, kdo přijede.“ Letos se do Karlových Varů sjelo sto pět soutěžících ze šestadvaceti zemí a finálová vystoupení talentovaných mladých pěvců byla opravdu mimořádná. Mohla jsem posoudit výkony finalistů soutěžních kol Junior (pro pěvce do čtyřiadvaceti let) a Opera (do třiceti pěti let) a také vystoupení devíti nejlepších na závěrečném koncertu soutěže o den později. Vítězové jednotlivých kategorií většinou zpívají na koncertě stejnou árii jako ve finále a bývá víc než zajímavé, jak se den po dni jejich výkon promění. Hodnotila je jedenáctičlenná mezinárodní porota vedená paní Evou Randovou.

Královéhradecký dětský sbor Jitro pod vedením Prof. Jiřího Skopala dostal pozvání na letošní 29. ročník prestižního hudebního svátku Australian International Music Festival v Sydney. Už na zahajovacím koncertu v City Recital Hall s úchvatnou akustikou sbor získal publikum spojením technické dokonalosti a hloubkou výrazu při tlumočení Kyrie eleison Henka Badingse, Les Sirénes Erika Budaie a Give Me Your Tired, Your Poor Irvinga Berlina.

Obec Valeč na Karlovarsku je pro Čechy i cizince známá originální krajinotvorbou, kterou zde máme hlavně díky sudetským Němcům, které jsme po válce tak dokonale vypudili. Ty dnes na náměstí připomíná pomník smíření, dvojice kontrapunktujících kostelů a zámek s unikátní zahradou se staletými stromy a sochami Matyáše Brauna. Pro tisíce mladých lidí je to i místo, kde se od roku 2006 v létě koná Povaleč, festival „alternativní kultury“.

Okřídlené spojení „co Čech, to muzikant“ už dnes bohužel neplatí. A když ho občas v zahraničí člověk zaslechne, má potřebu uvádět ho na pravou míru. Tedy upřesnit, že toto rčení platilo hlavně v baroku, klasicismu a možná ještě trochu později. A že vzhledem k úrovni současné hudební výchovy na školách se stává spíš zbožným přáním. Přesto se najdou oblasti hudby, ve kterých jsme v porovnání se světem stále výjimeční. Platí to zejména o amatérské sborové scéně. Členové organizace NIPOS (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu), kteří se o tuto scénu starají, odhadují, že u nás působí kolem 1500 sborů. Od malých pětičlenných ansámblů až po velké, několikavrstevnaté organizace.

Zatímco většina lidí si pod příjemně stráveným začátkem léta představí lenošivý pobyt u moře, výlety po domovině nebo alespoň návštěvy přátel a rodinných příslušníků, na které po zbytek roku nezbývá čas, mnoha interpretům tzv. staré hudby se vybaví poklidný kolorit města Valtice, ve kterém vždy v prvních týdnech měsíce července probíhá Mezinárodní letní škola staré hudby. A právě tento rok měli houslisté, cinkisté, zpěváci a zpěvačky, cembalisté, hobojisté, flétnisté nebo například i herci a tanečníci věnující se starší artificiální hudbě a divadlu možnost navštívit již 30. ročník valtické interpretační školy. Pro 30. ročník Mezinárodní letní školy staré hudby Valtice se organizátorům podařilo sehnat rovných třicet lektorů z nejrůznějších koutů světa, někteří patří mezi pravidelné účastníky, další se ve Valticích objevili tento rok poprvé, všechny však spojovala dlouholetá pedagogická i interpretační praxe. Před každým ročníkem si student–interpret navolí třídy, které bude po zbytek pobytu navštěvovat. Kromě lekcí zaměřených na samotný hudební nástroj nebo zpěv si mohou účastníci navolit i orchestrální hru, sbor, tance, gestiku, gregoriánský chorál nebo i hudební improvizaci. Valtice tak každý rok ožívají hudbou deroucí se z oken budov tamních škol, které po dobu kurzů propůjčují hudebníkům a lektorům své prostory.

„Já tomu říkám labyrint. Něco studuješ, sbíráš materiál, pohybuješ se kolem středu, přibližuješ se k němu různými cestami, hledáš, zavrhuješ, nacházíš, ztrácíš. Většinou se vždycky vrátíš k tomu prvnímu nápadu, ale stejně si musíš projít celou cestu od začátku do konce,“ popisuje mi obvyklý proces své přípravy choreografka Ladislava Košíková o pauze premiérového uvedení Rappresentatione di Anima et di Corpo, alegorického duchovního dramatu, které je ve většině skript hudebních dějin uvedeno v čestné kolonce s dobře zapamatovatelným datem: první oratorium, rok 1600.

Showcase klasického interpretačního umění se konalo 15. a 16. června na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Přehlídku vycházejících talentů připravil Institut umění – Divadelní ústav pod supervizí Lenky Dohnalové a představilo se na ní celkem 8 zpěváků a 14 instrumentalistů z celé České republiky.