Po vojácích a Goldfingerovi z 007 se vrátili do švýcarského zimního centra turisté a nakonec spatřil světlo světa nový hudební festival. New Generation Festival založili ve Florencii v roce 2017 tři mladí, prozíraví britští producenti Maximilian Fane, Roger Granville a Frankie Parham; jejich cílem bylo vytvořit festival „umělců nové generace, který by inspiroval i publikum nové generace“. 

Letošní hudební podzim se vyrojilo několik klavírních soutěží, z nichž některé jsou zcela nové, nebo se konají s odstupem dvou a více let, jiné patří k těm tradičním, ví se o nich, předpokládá se již určitá úroveň hry soutěžících a představují pro zájemce jistotu kvality organizace, poroty a hodnocení. Mezi ty druhé patří brněnská klavírní soutěž Amadeus. Oproti jiným zahraničním soutěžím podobného zaměření má jednu velkou přednost – zatím zde nepřevládají účastníci z Asie, o nichž se ví, že jsou velice pilní, hrají v dětském věku programy, jež se běžně hrají až na konzervatoři nebo i na vysoké škole, a když už letí na soutěž přes půl zeměkoule, předpokládá se, že něco vyhrají.

Poslední říjnový den zahájil slavnostním koncertem ve velkém sále vídeňského Konzerthausu svůj 32. ročník festival Wien Modern. Jednu z největších přehlídek soudobé hudby vede od roku 2016 muzikolog Bernhard Günther, který už od prvního ročníku radikálně změnil koncepci festivalu, jeho grafickou podobu, rozšířil jeho působnost díky novým prostorám takřka po celém městě, a především zvýšil posluchačskou základnu. Podařilo se to díky do posledního detailu promyšlené dramaturgii, která nabízí pestrou paletu hudby od klasiků Nové hudby, přes žánrový crossover až k experimentu. S festivalem spolupracují kromě tradičních hudebních institucí už mnoho let i vídeňská hudební univerzita, hudební školy, divadla, taneční scény. Letos je festival tematicky sjednocen pojmem Wachstum – Růst. A tento lze mj. pozorovat i v narůstajícím počtu uváděných skladatelek, kterým byla letos věnována speciální přednášková řada nazvaná Fifty-Fifty na půdě vídeňské hudební univerzity.

I jubilejní, desátý ročník mezinárodního festivalu pravoslavné duchovní hudby zůstal věrný svému názvu. Archaion Kallos v překladu znamená „starobylá krása“. Šestici koncertů si v Praze ve dnech 2.–20. října nenechaly ujít stovky návštěvníků. Nejenže je do duchovních výšin pozvedly nadpozemské tóny, ale odnesli si i exkluzivní pocit z hned několika světových premiér.

Pokud patříte mezi milovníky opery a zároveň rádi cestujete, možná jste již zavítali do dánské metropole a zamířili přímo do monumentální nové budovy zdejší Královské opery v Kodani. Ta si už čtrnáct let od svého vzniku zasluhuje právem pozornost díky svým architektonickým, potažmo akustickým kvalitám. Je jedním z těch míst, kde se vyplatí na cestě do hlediště k vašemu sedadlu zpomalit a pokochat se podívanou předcházející vašemu opernímu výběru (a že je z čeho vybírat i v Kodani!).

Mezinárodní hudební festival komorní hudby Konvergencie existuje na slovenské hudební scéně již dvacet let. Vznikl jako generační výpověď uměleckého ředitele festivalu violoncellisty Jozefa Luptáka a jeho přátel hudebníků jako platforma komorní hudby, která v této podobě tehdy na Slovensku neexistovala. Mottem přehlídky je setkávání hudebníků a posluchačů, různých kultur, budování nových přátelství a rozvíjení respektu a etiky ve společnosti. Dramaturgie letošního ročníku (11. – 24. 9. 2019) měla podtitul „Svoboda – přátelství – hudba“ a odkazovala nejen ke dvacetiletému jubileu, ale také k třicetiletému výročí sametové revoluce.

Jen něco přes padesát hodin chybělo v úterý 17. září odpoledne do premiéry koncertního provedení Dvořákovy opery Král a uhlíř, když se úvodem tiskové konference rozhovořil umělecký ředitel Dvořákovy Prahy Jan Simon: „Svoji druhou operu zkomponoval Dvořák, jak známo, vlastně dvakrát. A její první, náročnější verze byla s výjimkou koncertního provedení, které zaznělo na jevišti Národního divadla před devadesáti lety, odsunuta do zapomnění. Připadá mi logické, že ji právě dvořákovský festival obnovuje, a navíc ve spolupráci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Kdo jiný než veřejnoprávní médium má péči o kulturní dědictví v popisu práce?“