Salve Mater, salve Jesu. Chant and polyphony from Bohemia around 1500
(Anonymus, Ghiselin-Verbonet, Obrecht, Brumel, Josquin)
Schola Gregoriana Pragensis, Capilla Flamenca, Barbara Maria Willi – varhany. Produkce: Shulamith Brouwer. Text: Č, A, N, F. Nahráno: 19. – 21. 11. 2006, 5. – 8. 3. 2007, Parkabdij, Heverlee (Belgie). Vydáno: 2007. TT: 58:20. DDD. 1 CD EtCetera KTC 1346 (distribuce Euromusica).
V mainstreamovém hudebním repertoáru zhruba z let 1750 až 1900 je dramaturgie koncertů a CD jakousi třešničkou, která sice může překvapit a zaujmout, spíše ale sestavuje programy podle jednoduchých schémat, například: předehra – instrumentální koncert – symfonie. V krajních obdobích, tedy u hudby nejstarší a nejnovější, je ovšem výběr a sestavení programu o mnoho choulostivější, značnou důležitost tu má jednotící prvek, celkové vyznění i badatelské pozadí. Největším problémem se zdá být gregoriánský chorál, který má sice veledůležitý duchovní aspekt textový, jeho nahrávky však bývají ve většině případů posluchačstvem používány jen jako kulisa pro všelijak vznešené příležitosti – málokdo paralelně s poslechem sleduje text a rozumí mu, a proto celý pestrý sofistikovaný chorální svět v realitě vyniká spíše svou jednohlasou oproštěností a neexaktní rytmickou prostotou. Nic naplat, zní-li cédéčko stejně na začátku, uprostřed i na konci, stěží přitáhne výraznější a opakovanou pozornost.
Přesto většina předních souborů tyto skutečnosti nereflektuje a vydává chorál stále ve stejném balení, jako boty – všechny krabice jsou navenek stejné, dovnitř jakoby není vidět. Schola Gregoriana Pragensis je zářnou výjimkou, a proto je právem řazena na absolutní světový interpretační vrchol. Díky jejímu úzkému sepětí s tradičním pražským pramenným muzikologickým výzkumem mají její disky i hodnotu publikační (nejen hudební), časté přechody do vícehlasých oblastí mimo chorál zase chorál nasvěcují atraktivními barvami a do značné míry tak řeší problém, že chorální skladby jako součástky dobře fungujícího liturgického systému, jsou-li vytrženy, seřazeny a odzpívány koncertně, působí nepřirozeně, přičemž vydání CD může tento efekt ještě zesílit.
Po společném albu s buddhistickým chorálem nyní schola vstupuje na jedno CD s vlámským vokálním kvartetem Capilla Flamenca. Spolupráce obou souborů vznikla díky festivalu Concentus Moraviae a jeho dramaturgyni Barbaře Willi, která desku ozvláštňuje dobovými varhanními transkripcemi. Na nich je pozoruhodný především samotný zvuk drobného, zjevně autentického varhanního nástroje (celý program CD byl živě k slyšení – a vidění – na letošním Concentu Moraviae v Předklášteří u Tišnova), na jehož archaické ladění si ucho musí trochu zvykat, umocňuje však cestu k „objektivnímu“ ladění vokální hudby. O původu nástroje se bohužel v jinak skvěle vypraveném disku člověk ničeho nedohledá.
Program má být jedním z možných obrazů hudební kultury českých utrakvistů kolem roku 1500, kteří měli bohaté kontakty s nizozemskou polyfonií – z jejího repertoáru interpretuje Capilla Flamenca samostatně pouze dvě, avšak velmi rozsáhlé a obtížné skladby. Na pražskou scholu připadly skladby chorální, zástupci primitivních forem raného vícehlasu, jiné vícehlasé skladby české provenience a ovšem společné zpěvy s nizozemským kvartetem, především závěrečné strhující spojení několika zpěvů.
Interpretační úroveň desky hraničí s dokonalostí, zajímavé je ovšem také srovnání obou souborů. Capilla Flamenca klade až despotický důraz na dokonalý zvuk, intonaci a jednotu, její projev je vskutku nebesky čistý. Dynamiku má velmi úspornou, usiluje o co nejmenší témbrový rozdíl mezi krajními hlasitostmi. Pražská schola oproti tomu představuje plnokrevný pěvecký projev, místy je u ní zřejmá geografická blízkost pravoslavné vokální tradici (ovšemže bez přímého ovlivnění). Důležitý je pro ni strhující rytmus, a to i u nemenzurálních skladeb chorálních. Do značné míry jsou tedy oba soubory kontrastní, impresivní čistota Vlámů proti expresivní přirozenosti Pražanů. I to je na nahrávce prvkem ozvláštňujícím. Hodnota tohoto pečlivě promyšleného alba je díky jeho hudební, textové, dramaturgické a v neposlední řadě i vizuální atraktivitě také osvětová – zatouží-li posluchač soudobé či populární hudby po něčem z nejstarší vokální hudby, lze mu vřele doporučit právě je.
Jan Špaček
Soubor Schola Gregoriana Pragensis už nějaký čas koncipuje své nahrávky rituálně – a počíná si v tom čím dál rafinovaněji. Nový titul SGP má podobu dvou korespondujících, nicméně samostatných pásem s dramaturgicky promyšlenou „formou“. Tématem nahrávky je hudební kultura českých utrakvistů, hlavními zdroji zařazených skladeb jsou dva rukopisy, stěžejní prameny pro výzkum stavu „vážné“ hudby v Čechách v 15. a 16. století – Codex Franus a Codex Speciálník. Projekt vznikl jako součást mezinárodního programu České sny 2007, zaštítěného festivalem Concentus Moraviae, a byl takto poprvé živě představen na festivalovém koncertě v Tišnově letos v červnu rovnou už i s křtem hotové nahrávky. Codex Franus Schola Gregoriana Pragensis vytěžila už samostatně jednou ze svých předchozích nahrávek, z Codexu Speciálníku čerpal The Hilliard Ensemble na své nahrávce z roku 1995. Na této nahrávce skladby z obou kodexů figurují ve zcela jiném kontextu, vybrány jsou „mariánské“ (první část Salve Mater) a „kristovské“ (druhá část Salve Jesu). Spolu se SGP se na realizaci podílí vlámské vokální kvarteto Capilla Flamenca a cembalistka Barbara Maria Willi, zde za manuálem varhan. Schole Davida Ebena se spolupráce se spřízněnými soubory nebo umělci osvědčuje už mnoho let. Pojistka proti oposlouchanosti monotónního chorálu? Na koncertech takové nebezpečí asi nehrozí, ale v diskografii souboru, který je v tomto směru agilní a v nápadech neúnavný, možná ano. Každopádně myšlenka to je výborná, obě části nahrávky mají tím pádem velmi plastickou formu, každá jinou podle povahy vybraných skladeb. Obě začínají i končí chorálem, směrem ke „krajům“ jsou i varhanní části, jako zlatý řez jsou v obou případech použity části vokálně polyfonní v přednesu belgické capilly. Lehce – možná bezděčně – je zohledněna i polarita ženského a mužského principu, mariánské pásmo je diferencovanější, kristovské koncentrovanější. Všechny tři interpretační „složky“ se prolnou v závěrečné vícetextové písni Buóh všemohúcí . Stručně řečeno, dramaturgická koncepce jedinečná. Pokud jde o ztvárnění, zdá se mi, že Schola Gregoriana Pragensis se, možno-li, ještě trochu více posouvá do zvnitřnění projevu. Třídílné moteto Johanessa Ghiselina-Verboneta O gloriosa Domina je přehledně napsaná skladba a v podání Capilly Flamency si lze polyfonii vychutnat (zejména v druhé části), ale při poslechu Josquinova Qui velatus facie fuisti se chtě nechtě vnutí srovnání s Hilliardovci, jimž se „vlámská kapela“ přece jen nevyrovná – pěvci si s detailem nevyhrají, pouze ho zapějí a i akustická filosofie nahrávky je civilnější, „sušší“. Skvělým průvodním textem opatřila nahrávku medievalistka Lenka Mráčková, v informativní části bookletu postrádám údaje o nástroji Barbary Marie Willi.
Wanda Dobrovská
Po crossoverovém projektu s buddhistickými mnichy se Schola Gregoriana Pragensis s deskou Salve Mater, salve Jesu repertoárově vrátila zpět do české kotliny. Ani tentokrát však nezůstala jediným aktérem. Partnerem jí byl čtyřčlen-
ný belgický vokální soubor Capilla
Flamenca s uměleckým vedoucím
Dirkem Snellingsem. Oba soubory doplnila několika instrumentálními vstupy varhanice Barbara Maria Willi.
Dramaturgie alba se snaží představit posluchačům bohatství repertoáru a žánrů duchovní hudby v Čechách kolem roku 1500. V tomto ohledu úzce navazuje na dosavadní tematickou linii Scholy Gregoriany Pragensis. Soudě podle vydavatele, míří deska spíše k zahraničním posluchačům, proto není divu, že některé mariánské kusy již známe z předešlých supraphonských nahrávek scholy. Oba soubory si rozdělily role – Schola Gregoriana Pragensis se zhostila úlohy „chorálních literátů“, jejichž doménou byl jednohlasý zpěv a archaická polyfonie, Capilla Flamenca pak „figurálních literátů“, kteří byli specialisty na „moderní“ polyfonní hudbu. Výsledkem je sice působivý, avšak nepříliš spojitý celek, ve kterém jsou neustále přítomny dva odlišné interpretační přístupy (způsob tvoření tónu a jeho barva, výslovnost, výraz), jež se nakrátko protnou jen ve „společném“ Modulisemus omnes.
Otázky, jež nám tímto ansámbly kladou, jsou pro pochopení tehdejší provozovací praxe klíčové. Jak zněla hudba v českých zemích kolem roku 1500? Byla rozdělena do dvou paralelních interpretačních světů chorálu a polyfonie? Zkoušet hledat odpovědi je úkolem muzikologů a interpretů. Jedním z pokusů je i album Salve Mater, salve Jesu. Jako každý produkt, mířící do výkladní skříně, je po všech stránkách precizně připraveno a vskutku – nedá se mu prakticky nic vytknout. Tato dokonalost však působí poněkud chladným a odtažitým dojmem, jako rozdíl mezi dokonalou fotografií lesa a jeho skutečnou předlohou. Jen těžko lze vyjádřit, co dodává atmosféru a „vůni“ hudební nahrávce takovéto hudby. Poslech desky v každém případě tyto otázky spíše pokládá, než nerozptyluje.
Jan Baťa
Body: 5 z 6
