Film Jakuba Zahradníka a Jana Senia nazvaný Piano na Křižovatce přináší několikerou radost. Diváky těší skvělá hudba, sestava prvotřídních interpretů, pohled na krásné nástroje, a taky občasný humor, který snímkem probleskuje. Především nás ale přivádí k zamyšlení nad tím, jak obrovskou roli má muzika v překonávání složitých situací. Že je to právě ona, která tu s námi je a nikdy nezklame. Můžeme ji aktivně provozovat, pouštět z přehrávačů, rádia či televize, nebo zajít na koncert, a vždycky nás potěší.

Nejlepší český a mezinárodně uznávaný hobojista Vilém Veverka se již od počátku své kariéry věnuje hudbě od baroka po současnost a má již řadu skladeb psaných přímo pro něho. Dlouholeté zkušenosti a znalost soudobé hudební řeči vedla před časem Viléma Veverku k založení ansámblu Ultimate W Band, s nímž prezentuje svébytná zpracování klasických skladeb art rockově i současná díla určená jeho mistrovské hře na hoboj a komorní ansámbl, sdílející stejné přístupy k hudbě. Podobně jako on sám střídá koncerty klasické hudby a koncerty s Ultimate W Band, vycházejí podobně jeho nahrávky, k nimž se nově přidává Christmas Album.

Je vzácné, když recenzent po boji dobude vrcholu a zjistí, že je natolik spokojen, že nemá co „kritizovat“. A to ani program, ani interpretaci, ani režii, ani design, natož pak produkci, která též zaslouží eminenc. Do posledního detailu promyšlený projekt Josefa Špačka a Tomáše Jamníka je nekompromisní, ale zároveň poslechově vstřícný. Jenže posluchač musí v sobě vzbudit emoční empatii. Je to tedy deska, která vylučuje pasivitu.

Poněkud vyzývavě zní nadpis adorující táborského rodáka Oskara Nedbala (1874–1930). Kdo by neznal z širokého divadelního obecenstva jeho nejslavnější a dodejme, že nejen pro českou hudbu nejlepší operetu. Snad v nepatrném stínu si to zaslouží také jeho následující Vinobraní, někdo si ještě dnes vzpomene na světový hit Valse triste, který autor napsal dodatečně do svého nejvýznamnějšího baletu Pohádka o Honzovi, a to budeme takřka u konce toho nejdůležitějšího, co nám odkázal tento táborský rodák. A po Vítězslavu Novákovi a Josefu Sukovi nejdůležitější odchovanec skladatelské školy Antonína Dvořáka. Aby však nezůstalo pouze u těchto populárních opusů, se stará táborská Mezinárodní společnost Oskara Nedbala založená v sezoně 2010/2011 péčí osobností, které včas pochopily, že umělec všestranného typu, jakým Nedbal byl, si zaslouží fundovanou objektivně zaměřenou péči. A toho jsme nyní svědky při pročítání této neobvyklé publikace. Má titul Táborský rodák Oskar Nedbal a vyšla v loňském roce péčí Husitského muzea v Táboře v osobní angažovanosti PhDr Ludmily Peřinové, Ph.D., která je duší nedbalovské společnosti a autorkou publikace.

V poslední době se mi jeví psaní recenzí a kritik čím dál tím více jako činnost v drtivé většině nadbytečná a v lepším případě popisující něco, co i bez toho musí poznat každý citlivější a vzdělanější posluchač. A jiní to beztak ani nečtou. Jsou však výjimky, kdy je vhodné upozornit na jev či výkon hodný pozornosti, jenž by jinak zájemcům mohl ujít. Taková je i nahrávka tří Mozartových klavírních koncertů v provedení pianisty Matyáše Nováka a Wihanova kvarteta.

Tomáš Víšek zaujímá mezi našimi pianisty dosti výjimečnou pozici: je totiž jedním z mála, kdo se soustavně věnuje klavírní tvorbě zapomenutých či opomíjených českých skladatelů. Ve Víškově bohaté diskografii nalezneme jak náročné „monografické“ projekty (mj. s díly E. Schulhoffa, A. Háby, J. Ježka či Z. Fibicha), tak také zajímavá alba, která umělec sestavil z drobnějších klavírních skladeb známých, méně známých i zcela neznámých českých autorů. Alba mají atraktivní názvy, jako kupř. Rozezni mne láskou, Srdce na Vysočině nebo České moderní miniatury.

Žádné hudební vydavatelství, včetně domácího Supraphonu, nemá ve svém nahrávacím katalogu hned dva komerční snímky Poetických nálad op. 85 Antonína Dvořáka. Výjimkou je německé hudební vydavatelství Cavi, které ve spolupráci se spolkovými rozhlasovými stanicemi vydalo v jednom desetiletí hned dva studiové snímky Dvořákova hodinového programního cyklu klavírních skladeb z roku 1889 (B 161).

Rakouský klavírista, spisovatel a básník Alfred Brendel je v hudebním světě už řadu let považován za živoucí legendu. V lednu letošního roku oslavil ve skvělé fyzické i duševní kondici své devadesáté narozeniny. Koncertní kariéru uzavřel sice už před dvanácti lety, ale ve svých dalších uměleckých aktivitách, k nimž nutno připočítat rozsáhlou přednáškovou činnost, ani trochu nepolevil. Díky osobním kontaktům pianisty Jana Bartoše, který byl po několik let Brendelovým studentem, měla Praha jedinečnou příležitost zažít v nedávné době několik Brendelových přednášek. Z posledních čtyř, jež legendární pianista uspořádal v letech 2019 a 2020 v Sukově síni Rudolfina, byly pořízeny obrazové záznamy, které následně Supraphon převedl na DVD. Toto DVD bylo uvedeno na trh v prosinci 2020, takřka v předvečer Brendelových devadesátin. Nejatraktivnější (a také nejrozsáhlejší) je přednáška, kterou Brendel nazval Můj hudební život.

Dnešní doba nabízí v podstatě dva přístupy, jak provést Missu solemnis. Buď lze vycházet z předpokladu, že se jedná o velké vokálně instrumentální dílo a obsadit velký filharmonický sbor podpořený velkým romantickým orchestrem. Podobně se ještě do nedávna nakládalo i s díly Händlovými či Bachovými. Nebo se jako východisko vezme fakt, že Beethoven skladatelsky vyrůstá z klasicistní estetiky a lze na něj tudíž aplikovat principy historicky poučené interpretace, která už dávno přesáhla hranici období baroka i u nás, což dokládají například pokusy o „historicky poučený zvuk“ Dvořákových symfonií souboru Musica florea pod taktovkou Marka Štryncla.