Čtyři roky po velmi povedeném sólovém albu A Child Is Born vydává pianista Najponk další studiovou nahrávku. Z dvanácti položek na albu nahrál dvě sólově, tři v kvartetu (s hostujícím kytaristou Barneym Kantorem) a sedm v triu, které vedle něj tentokrát tvoří český bubeník Jiří Slavíček a švédský kontraba­sista Hans Backenroth. Ten se může chlubit hezkou řádkou mezinárodních spoluprací – vedle Clarka Terryho, Tootse Thielemanse nebo Kennyho Barrona doprovázel například amerického pianistu Horace Parlana, v jehož skladbě Return Engagement exceluje právě na novém Najponkově albu.

Hlavní postavou nového snímku Collegia 1704 je pro mě jednoznačně hobojistka Xenia Löffler, dlouholetá členka a sólistka Akademie für Alte Musik Berlin. Ve spolupráci s Václavem Luksem připravila a nastudovala tři koncerty Johanna Sebastiana Bacha (1685-1750) v nových verzích: Koncert f moll BWV 1056, Koncert pro cembalo A dur BWV 1055, Koncert pro dvě cembala a smyčce C dur BWV 1061. Východiskem se stal interpretce Koncert A dur, jenž zrekonstruovala pro – možná původní – obsazení s hobojem. K němu připojila novou verzi Koncertu f moll, který byl zřejmě zamýšlen pro nějaký melodický nástroj, a ve spolupráci s houslistou a violistou Timem Willisem změnila instrumentaci cembalového dvojkoncertu pro obsazení se čtyřmi koncertantními nástroji a smyčcovým ripienem. Výsledkem jsou tři fascinující tváře Bachovy hudby, v nichž není žádných vad na kráse.

Troufnu si tvrdit, že nahrávek tak překrásné kompozice, jakou je bezesporu Mahlerova Píseň o Zemi, nebude nikdy dostatek. Britský dirigent Simon Rattle by tuto myšlenku jistě potvrdil, vždyť nový snímek tohoto díla, který právě vydává mnichovské vydavatelství BR KLASSIK, je již v pořadí druhým, jenž realizoval. Návrat a touha k záznamu již jednou uskutečněných projektů je přirozenou součástí uměleckého vývoje a dozajista souvisí i s interprety. Měl-li v roce 1995 Rattle v Birminghamu k dispozici tak ikonická jména, jakými dodnes jsou tenorista Peter Seiffert a barytonista Thomas Hampson, nutně již tenkrát musel vzniknout počin, který dodnes sice patří k těm nejvýznamnějším, ale na který je též možno navázat.

O hudbě Hildegard von Bingen rozhodně nelze říci, že by byla interprety staré hudby přehlížena, ba naopak. Důvodů je hned několik. Tvorba zakladatelky a první abatyše ženského benediktinského kláštera v Rupertsbergu je na svou dobu výborně doložena v hudebních i historických pramenech. To je spolu s jedinečností její osobnosti a díla v kontextu 12. století základem pro úctu, které se tato výjimečná žena těší i dnes. I proto je její hudba hojně nahrávána a provozována.

Ostravský klarinetista Igor Františák (1974) je všestranný umělec, řeklo by se. Absolvent Ostravské konzervatoře a univerzity v klarinetových třídách Valtera Vítka, zahraničních kurzů u koryfejů dobově poučené interpretace klarinetové hry Hoepricha, Neidiche či Leitherera, sólista řady domácích i zahraničních orchestrálních těles, vyhledávaný a respektovaný komorní hráč a zakladatel Stadlerova klarinetového kvarteta (1994). Dnes je Igor Františák sám respektovaným pedagogem klarinetové hry Fakulty umění Ostravské univerzity v Ostravě a ředitelem Svatováclavského hudebního festivalu (2004), největších domácích hudebních slavností 

Je tomu už třicet let, kdy jsem v Maďarské kultuře na Národní třídě v Praze objevil soudobou vážnou hudbu tehdejších našich jižních sousedů. Státní vydavatelství Hungaroton v časech, kdy se za sympatie k minimalismu u nás i vyhazovalo z konzervatoře, vydalo také LP Zoltána Jeneye. Pamatuji si, jak mi tehdy jeho hudba doslova vyrazila dech. Šlo o kompozice Arupa (pro lodní zvony, tabla a trvalý tón) a Fantasia su una nota (pro rozdělený komorní soubor) z let 1981 a 1984 a vycházely z raného mi­nimalististického pojetí LaMonte Younga. S neobyčejným vzrušením jsem se proto jal poslouchat nejnovější album tohoto maďarského skladatele. Nazývá se Wohin? a vyšlo letos díky BMC Records, labelu Budapešťského hudebního centra.