Jiří Bárta se po třiadvaceti letech vrátil k Bachovým šesti violoncellovým suitám. Tehdy ho jejich nahrávka katapultovala mezi světovou interpretační extratřídu, v níž setrval do dnešních dnů. Dokázal to novým dvojdiskem Bach: The Six Cello Suites, který v prosinci loňského roku vydal nikoli Supraphon, jak by se dalo očekávat, ale jazzový label Animal Music.

Je s podivem, kolik zajímavých a mezinárodní pozornost poutajících (nejen) hudebních osobností dává světu současný Island – při pomyšlení, jak málo lidí tento ostrov obývá. Jsem si vědom prvoplánově klišovité povahy takového údivu, ale člověka tato skutečnost stále nutí žasnout. Jedním z článků spadajících do tohoto islandského zázraku je i tvorba jedna­čtyřicetileté skladatelky Anny Thorvaldsdóttir, jejíž hudba se už několik let těší zájmu – bez přehánění – elitních světových umělců, těles a koncertních pódií. Aequa je jejím čtvrtým profilovým albem a navazuje na její předchozí spolupráci s International Contemporary Ensemble na titulu In the Light of Air, vydaném v roce 2015 – tak jako aktuální CD – na labelu Sono Luminus; předchozí nahrávky skladatelce vyšly u Innova Recordings (Rhízōma, 2011) a Deutsche Grammophon (Aerial, 2014).

Francouzský muzikolog Henry-Louis de La Grange (1924–2017) věnoval svůj celoživotní zájem především Gustavu Mahlerovi. Po prvních mahlerovských pracích vydaných v angličtině následovala třísvazková monografie ve francouzštině, která vyšla v letech 1979–1984. Bádání H.-L. de La Grange o Mahlerovi neskončilo zmíněnou francouzskou monografií; mezi roky 1995–2008 vyšla jeho přepracovaná třísvazková monografie v angličtině a následovaly další autorovy práce, které leccos revidují a doplňují. Roku 2007 také vyšla ve francouzštině jeho zkrácená, jednosvazková verze Mahlerova životopisu, kterou ve spolupráci s autorem vytvořil Joël Richard.

Igor Levit (nar. 1987) vydal po třech letech nové dvojalbum s jednoduchým názvem Life. Podnětem k jeho vzniku se stala tragická událost, smrt pianistova nejlepšího přítele, umělce Hannese Malte Mahlera při autonehodě v roce 2016. Levit věnoval snímek přítelově památce a doprovodil svůj úmysl dlouhým poetickým vyznáním v bookletu, jež zakončil slovy: „Každou notu, každou frázi, každou myšlenku tohoto programu věnuji Tobě.“ Současně s tím zdůraznil, že se nejedná o nahrávku terapeutickou, ale o momentální, hluboce osobní výpověď. Právě tak je dobré ji vnímat. Jako pozvání vydat se spolu s klavíristou na cestu do nejhlubších míst duše, kam chodíváme jen zřídka nebo raději vůbec, protože tam na nás číhají otázky až příliš existenciální. Je to cesta intenzivní, ne nepodobná lkaní biblických žalmů, v nichž po bouři upřímných emocí přichází často pokoj v srdci, radost a chvála. Tak velký oblouk sice Levit nedělá, přesto však postupně dochází k vnitřnímu smíření. Výběr skladeb je těmto myšlenkám zcela podřízen. Můžeme je vnímat třeba jako vyprávění ztrápené duše hledající klid, epický příběh nebo meditaci. Sám interpret je označuje jako „hymnus na život v mnoha různých obměnách“.

Když měla být zahájena činnost nově založeného ústavu Maxe Plancka, nositele Nobelovy ceny za fyziku, geniálního spolutvůrce kvantové teorie, vyvstal úkol zadat instituci nosné pilotní téma. Pověřená komise prý navrhla, aby se ústav prioritně věnoval problému hudby.

Vokální soubor Cappella Mariana vydal u příležitosti svého desátého výročí nahrávku na téma starozákonní Písně písní. Umělecký vedoucí souboru Vojtěch Semerád nakombinoval pro tuto příležitost program, v němž vedle sebe stojí Palestrinova vycizelovaná polyfonně-homofonní technika, myšlenkové bohatství Josquina Despreze a moteta burgundských autorů, kteří v návaznosti na Josquina připravili palestrinovské syntéze ideální zdroj inspirace. Nutno říci, že dramaturgie snímku je velmi zdařilá, uvádí například dvě odlišná zpracování textu Quam pulchra est (od Palestriny a Nicolase Gomberta), a především postupně krásně graduje až ke slavnému Josquinovu motetu Ave Maria…Virgo serena a Gombertově kompozičně košatému Magnificat Sexti et Primi Toni.