V otázce, zda má být tato recenze spíše o opeře Agrippina, či raději o umělkyni, která na nové nahrávce Händelovy opery interpretuje hlavní a stejnojmennou představitelku, nepanuje ani u mne samotného jednoznačná shoda. Vzhledem k tomu, že se tento text dostane spíše než k zavřeným očím německého skladatele k otevřeným očím americké pěvkyně, volím možnost druhou.

Z mého pohledu největší počin v historii nahrávacího průmyslu (optikou interpretační i technickou) před několika měsíci vydal prostřednictvím společnosti Berlin Phil Media vlastní label Berlínských filharmoniků. Jako Brucknerovskou pokladnici plnou omamných klenotů lze označit luxusní box, který po otevření skýtá pohled na celkem devět CD a čtyři blu-ray disky.

Tvorba francouzských clavecinistů se v diskografii Alexandra Tharauda neobjevuje poprvé: už v roce 2002 vydal pianista CD s klavírními skladbami Rameauovými, o pět let později pak disk s díly Couperinovými. Ve svém nejnovějším projektu věnovaném francouzskému klavírnímu baroku nabízí Tharaud vedle skladeb Rameauových a Couperinových také kompozice méně známých autorů: Jeana-Henryho d’Angleberta, Roberta de Visée, Josepha-Nicolase-Pancrace Royera, Jacquese Duphlyho a Clauda Balbastra. Názvem projektu Versailles pak pianista decentně připomíná, že se jedná o skladatele dosti prominentní: většina jich totiž byla nějakým způsobem propojena s hudebním životem na francouzském královském dvoře.

Pro ty z vás, kteří jste byli v prosinci 2019 přítomni provedení Houslového koncertu D dur Leonidase Kavakose s Českou filharmonií v pražském Rudolfinu, bude nahrávka cennou upomínkou na mimořádný zážitek, navíc s komorním bonusem. Pro diskofily, kteří ctí mimořádné Kavakosovo houslové umění, budou dvě CD utvrzením, že patří do světové hudební elity, pro ostatní nejspíš objevem, protože to, co pod jeho vedením vzniklo, je vskutku výjimečné.

Titulů s hudbou Petera Eötvöse (1944) se v loňském roce objevilo hned několik, což bylo jistě dáno i tím, že v něm skladatel oslavil své životní jubileum. CD vydané německou společností Wergo obsahuje dvě díla, z nichž jedno se obrací do hluboké minulosti (pojaté ovšem jako metafora pro současnost), druhé naopak reaguje na aktuální dění. Zároveň se jedná o reprezentativní ukázky ze dvou stěžejních oborů Eötvösovy tvorby: vokálně-instrumentální (dramatické) resp. čistě instrumentální symfonické hudby.

Záznam koncertního vystoupení z roku 2018 je zajímavý již tím, že jde o světovou premiéru Donizettiho opery, což se v dnešní době zdá i vzhledem k významu této skladatelské osobnosti až neuvěřitelné. Vzrušení může umenšit veřejně známý fakt, že L’ange de Nisida, jež byla psána roku 1839 pro pařížský Théatre de la Renaissance, tehdy denní světlo nespatřila díky ekonomickým problémům divadla, ale hudebně i textově posloužila skladateli jako materiál k La favorite (1840).

Český rozhlas a hudební vydavatelství Radioservis vyslaly koncem roku 2019 na trh hudebními nosiči první konvolut archivních nahrávek nové ediční řady nazvané Pražské jaro – Zlatá edice. Konečně, chtělo by se říci, protože na některé snímky audiofilové čekali dlouhá léta, pokud ne desetiletí. Archivní nahrávky Pražského jara dosud vycházely na labelech Panton, Praga Digitals, Radioservis, Supraphon a výjimečně pod značkami zahraničních hudebních vydavatelství s globální distribucí (EMI Classics). Byly to buď snímky již mnohokrát zveřejněné, nebo problematické technické kvality. Nový projekt Českého rozhlasu a Radioservisu jsem proto vyhlížel s opatrnickou zvědavostí, kterou však v nadšení proměnil hned první poslech pěti živých festivalových nahrávek z let 1946–1958, zveřejněných na dvojalbu s jednoduchou grafikou a čtivým textem Bohuslava Vítka. Dvojice CD přináší snímky, o nichž audiofilové sice věděli, ale neměli k nim dlouho přístup (Martinů, Novák, Ravel), nebo o nich nejspíše vůbec netušili (Bartók, Dvořák).

Japonská pianistka Mari Kodama se Beethovenově klavírní tvorbě věnuje už dlouhou řadu let, přičemž za pozornost určitě stojí přinejmenším to, že má na repertoáru všechny skladatelovy klavírní sonáty (v roce 2014 je kompletně vydala u labelu PentaTonic Classics). Neméně intenzívně se Beethovenovi věnuje i klavíristčin manžel, světově proslulý americký dirigent Kent Nagano, jenž mimo jiné pořídil nahrávky všech devíti skladatelových symfonií. Beethovenovy klavírní koncerty natáčeli oba umělci s Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, u něhož byl Kent Nagano v letech 2000-2006 hlavním dirigentem a uměleckým ředitelem. Celý projekt trval poměrně dlouho: nahrávky prvních dvou koncertů pořídili umělci v roce 2006, poslední nahrávací frekvence proběhly až v květnu 2019. V bookletu se dočteme, že Mari Kodama studovala všechny Beethovenovy klavírní koncerty u Alfreda Brendla, jednoho z nejvýznamnějších světových beethovenovských interpretů, a že ji na jejích lekcích doprovázel i její manžel.

Tenorista Petr Nekoranec se zaslouženě dostává do povědomí domácí i světové operní a písňové posluchačské veřejnosti. K dalšímu postupu v jeho kariéře má přispět i nahrávka, kterou koncem roku 2019 vydává Supraphon. Protože mi jsou na rozdíl od uměleckých agentur a prodejců umění jakékoliv ceny a úspěchy ze soutěží zcela lhostejné (slušně to píšu velmi nerad), srovnám si jednoduše sám ve své hlavě, zda je mladý pěvec tím, kdo si mne svým hlasem získává – či nikoliv. Platí obojí.

Nahrávek Schubertovy Winterreise přibývá neustále jako hub v právě uplynulé houbařské sezoně a pokud jsem v recenzi na poslední český záznam tohoto cyklu (Jan Martiník a David Mareček, HAR 12/19) srovnávala nejlepší Zimní cesty předchozích let, za rok 2019 přibylo několik dalších více či méně osobitých příspěvků „do diskuse“. Spíše nedoporučuji konvenční záznamy rakouského barytonisty Martina Archainera (Preiser Records) nebo německého barytonisty Johanese Helda (Ars Produktion), minout můžete nahrávku slovenského tenoristy Pavola Breslika (Orfeo) i švédského barytonisty Petera Matteie (BIS), těžko přijatelná je pro mě zvukově nepříjemná Winterreise španělského kontratenoristy Xavera Sabaty (Berlin Classics). Pokud se řadíte k otevřeným posluchačům, velkou radost vám udělá kanadský basbarytonista Philippe Sly, který spolu s malým ansámblem Le Chimera Project pojal Zimní cestu (Analekta) s nadhledem a vtipem – jakkoli to může znít ve spojení se Schubertem podezřele, výsledek je skvělý a nepovrchní.