Když jsem v roce 2001 na Maratonu soudobé hudby v pražské Arše poprvé slyšel soubor Vapori del Cuore, měl jsem kromě okouzlení technickými vymoženostmi (sampling, live processing) pocit, že takhle nějak by mohla znít a vznikat hudba budoucnosti – dobře namíchaný ansámbl, složený ze skladatelů a osvícených interpretů, dostatečně zkušených a znalých různých druhů hudby, tvoří přímo na pódiu nový zvukový svět, nezatížený notovým zápisem a jinými překážkami. Jejich hudba zněla aktuálně a přitom jaksi důvěrně, pořád v ní bylo cosi známého, co přitahovalo pozornost a zároveň lákalo k poslechu nových dobrodružství. 

V roce 2009 zveřejnilo hudební vydavatelství Arta dvojalbum s živými nahrávkami Dvořákových symfonií č. 7 d moll a 8 G dur, doprovázených dalšími skladatelovými orchestrálními díly z let 1877–1880. Aktérem tohoto alba, v českých podmínkách v roce 2009 rozhodně revolučního, byl soubor dobových nástrojů Musica Florea s uměleckým šéfem Markem Štrynclem. První nahrávka Dvořákových symfonických a orchestrálních děl s dobovým instrumentářem české provenience působila tehdy jako provokace, kuriozita i anomálie současně.

Urputným, naléhavým, vášnivým provoláním sborového Kyrie eleison začíná hodinová Missa 1724, imaginární mše složená ze samostatných částí ordinaria, které Jan Dismas Zelenka komponoval v letech 1724 a 1725. A s výjimkou několika momentů úlevně rozvedené disonance vám tahle hudba až do finálního Dona nobis pacem jen nerada dopřeje chvíli odpočinku. Ne snad formální náročností – pořád jsme v posluchačsky srozumitelném baroku –  svou intenzitou a nábojem ale jistě. Jde o hudbu dramatickou,

Nové album České filharmonie má jediný „zásadní nedostatek“. Mělo být rozděleno na tři (případně na čtyři) dílčí hudební nosiče, aby posluchače přinutilo poslechnout si každou ze tří nahraných kompozic samostatně, bez možnosti návazného poslechu. Řeč je o vrcholných duchovních kompozicích Antonína Dvořáka z let 1890 (Requiem), 1892 (Te Deum) a 1894/1895 (Biblické písně).

Když Igor Levit debutoval ve svých 26 letech nahrávkou Beethovenových pozdních sonát, zjihla i jinak velmi přísná britská kritika. Nedivím se. Skladby, ke kterým mnozí umělci sbírají léta odvahu, představil klavírista v dechberoucím provedení a s nevysvětlitelnou vnitřní zralostí, u níž číslovka 26 vypadala jako rozverný omyl či hříčka přírody. Každým dalším snímkem, ať už to byly Partity J. S. Bacha, Beethovenovy Diabelliho variace spolu s variacemi The People United Will Never Be Defeated! Frederica Rzewského nebo existenciální album Life, dával Levit najevo, že nehodlá natáčet nic, co by nemělo osobní kontext, a pokud je to Bach a Beethoven, pak východiskem není ani pýcha, ani strategie, ale vnitřní přesvědčení. Kdo umělce trochu sleduje, dobře ví, že se při prezentaci svých názorů neohlíží na měnící se počty fanoušků. S odstupem čtyř let se k Beethovenovi vrátil a ve dvou lokacích natočil zbývajících 27 sonát. Celý komplet, jehož součástí je i debutový snímek pořízený v Berlíně, firma logicky nasměrovala k roku skladatelova velkého výročí. Očekávání byla velká. Do jaké míry se naplnila, závisí obzvlášť v tomhle případě na úhlu pohledu, z něhož budeme projekt posuzovat.

Nové album Jitky Hosprové s názvem Czech Viola Concertos si vytklo vznešený cíl. Česká klasická hudba normalizační éry je nepochybně svého druhu fenomén, který stojí za to zpřístupňovat a otevírat. Součástí této iniciativy by však měli automaticky být i autoři, kteří nepatřili k oficiální konformní linii, ale naopak utvářeli její osobitý a nadčasový protiklad. Bohužel, dramaturgie nahrávky Jitky Hosprové do značné míry vsadila právě na dva představitele přizpůsobivé hudby. Jindřich Feld nepochybně rozuměl specifikům různých hudebních nástrojů. Svědčí o tom početná série jeho dobově úspěšných koncertantních skladeb.

Klavichord – jeden z nejvýznamnějších předchůdců novodobého klavíru – zažil svůj zlatý věk přibližně mezi 15. a 18. stoletím. Jaroslav Tůma nám ve svém nejnovějším projektu nabízí pestrý výběr skladeb, které vznikly – až na jedinou výjimku – v 18. století, tedy v poslední fázi „života“ klavichordu.

Czech Ensemble Baroque dirigenta Romana Válka se dlouhodobě věnuje dílu Franze Xavera Richtera (1709–1789) Připomeňme nahrávky Messa de Requiem, De profundis a Sinfona con fuga in g moll (Supraphon, 2014), oratoria La deposizione dalla croce di Gesú Cristo, Salvator nostro (Snímání z kříže Ježíše Krista, Spasitele našeho, Supraphon, 2014) a také hobojový koncert, Te Deum 1781 a Sinfonii č. 52 in D (Supraphon, 2018), které Czech Ensemble Baroque v uplynulých pěti letech realizoval.

Napadlo vás někdy, že naše životy se odehrávají v různých podobách a dimenzích Matrixu? Podobný pocit jsem měl, když mne poprvé ovanula hudba projektu Kchun s názvem Purgatio. Nevím, do jaké míry jsou ony brány osobních Matrixů prostupné, ale do jisté míry záleží na ochotě a empatii každého člověka. Purgatio přináší příběh, který je klidnou výzvou, ponouká k diskuzi a společnému sdílení emocí, mezi nimiž nechybí pojmy jako marnost, pokora a vzkříšení. Koncepci a dramaturgii alba připravila Barbora Kabátková, která je známá jako umělecká vedoucí souboru Tiburtina ensemble. Kabátková na novém albu projektu Kchun vytvořila zajímavou vypravěčskou osu, která je inspirována Božskou komedií největšího básníka středověku Dante Alighieriho. Její fundované průvodní slovo můžeme číst v přepychovém a obsažném bookletu, kterému chybí jediná věc: údaj o celkové stopáži.

Josef Antonín Štěpán (1726 Kopidlno – 1797 Vídeň) patřil ve své době k nejvýznamnějším vídeňským hudebníkům českého původu. Proslul nejen jako výtečný cembalista, resp. klavírista, ale především jako skladatel. Z jeho tvorby se největší pozornosti těšily kompozice věnované cembalu a klavíru, především pak koncerty pro tyto nástroje. V tomto oboru je Štěpán dokonce považován za jednoho z nejpozoruhodnějších předchůdců Mozartových. Přestože se Štěpánovi dostalo za jeho života také vysokého společenského uznání (těšil se mj. i přízni císařského dvora), zemřel téměř zapomenut a s jeho hudbou se dnes v běžném koncertním provozu prakticky nesetkáme.