Podzimní sezona sotva začala a hudební život – tedy náš život – zasáhla další omezení. Jeden z posledních koncertů před novým totálním zákazem se uskutečnil v pondělí 5. 10. v pražském kostele sv. Šimona a Judy. I v této perspektivě lze říci, že kdo tehdy váhal, jestli zůstat doma nebo se vyzbrojit kvalitní rouškou, spíše prodělal. Živý koncert Collegia Mariana je vždy krásným zážitkem a pro vstřícného posluchače se obvykle nabízí pouze otázka, jestli bude odcházet spokojen, pohlazen na duši anebo přímo elektrizován a nadšen. Volba programu, přeloženého z jarního cyklu Barokních podvečerů, vybízela spíše k introspekci. V centru dramaturgie bylo Stabat 

Radek Baborák, Kateřina Javůrková, Přemysl Vojta a Ondřej Vrabec – to jsou nejznámější jména současné české hornové scény, řazeno abecedně. Zatímco kreace Radka Baboráka a Kateřiny Javůrkové mohou diskofilové obdivovat především v nahrávkách komorních ansámblů, Přemysl Vojta (Supraphon SU 4125-2) a Ondřej Vrabec (Artesmon) mají na svých kontech i nahrávky, které bychom v podstatě mohli nazvat sólovými či recitálovými. Rozhodně je tomu tak v případě recenzovaného snímku menšího britského vydavatelství Sheva Contemporary, které v první polovině roku 2020 vydalo album s premiérovými nahrávkami kompozic žijících britských skladatelů Robina Hollowaye (*1943) a Petera Seabourna (*1960).

Název knihy rozhovorů Ještě hraju vestoje má určitý symbolický přesah. Kytarista Luboš Andršt totiž nikdy nedělal výraznější kompromisy: neskláněl se před politickými tlaky ani před lákadly ze světa showbusinessu. V knize sice vůbec nenaznačuje, že by se ošklíbal nad jazzmany, kteří z nutnosti obživy doprovázeli popové zpěváky, ale pro něj samotného to jednoduše nebylo myslitelné. I v nejtěžších dobách první poloviny sedmdesátých let, kdy se potýkal se zákazy, nevzal nabídku do doprovodné skupiny Evy Pilarové, později odmítl hrát na desce Heleny Vondráčkové. V roce 1990 spolupracoval s Martou Kubišovou, ale i tento slibně rozjetý projekt brzy opustil, protože se chtěl věnovat výhradně hudbě, která je mu zcela vlastní.

Životní příběh Mieczysława Weinberga (1919–1996, setkat se můžeme i s variantou Mojsej Samuilovič Vainberg) by byl vděčným materiálem pro filmové drama, až je s podivem, že se jej zatím nikdo nechopil. Útěk pěšky z Polska, kde nacisté zavraždili celou jeho rodinu, do Sovětského svazu a postupné zjišťování, že ani v nové vlasti není coby Žid v bezpečí. Jeho tchán byl zavražděn na Stalinův příkaz, Weinberg byl uvězněn. Za to, že ve vězení strávil jen měsíc, vděčil jednak Stalinově úmrtí, jednak pomoci svého přítele Dimitrije Šostakoviče. S Šostakovičem jej kromě přátelství a vzájemného hudebního ovlivňování pojil i proměnlivý vztah ke komunistickému režimu. Před svým zatčením byl například Weinberg prominentním členem Svazu skladatelů a jakýmsi „výstavním Židem,“ příkladem demonstrujícím, jak dobře je v Sovětském svazu s touto skupinou zacházeno.

Kontrabasista, skladatel a kapelník František Uhlíř nám ke svým sedmdesátinám poskytl CD s obsažným vhledem do svého života, slovem i fotografiemi. Hudba je složena z Prologu a sedmidílné svity; ke každému Partu jsou přiřazeny příslušné biografické poznámky. Uhlíř si všech osm skladeb napsal a zaranžoval sám, tři části – Prolog, Part 4 a Part 5 aranžoval Andy Schofield.

Středověký kostel sv. Mikuláše v nejlidnatější ostravské čtvrti Poruba, kdysi „vzorném socialistickém městě horníků a hutníků“, má velmi civilní interiér a atmosféru. O to osobněji, osobitěji a bezprostředněji působila dramaturgie pátečního koncertu Svatováclavského hudebního festivalu (11. 9. 2020). Na programu byla dvě nejspíše nejsubjektivnější díla české kvartetní literatury 19. a 20. století – Smetanův 1. smyčcový kvartet e-moll Z mého života a 2. smyčcový kvartet Leoše Janáčka Listy důvěrné. Jejich nastudování se ujal pravidelný a vyhledávaný festivalový host, Pavel Haas Quartet (Veronika Jarůšková, Marek Zwiebel, Pavel Nikl, Peter Jarůšek), letos očekáváný po loňské pauze způsobené zdravotní indispozicí s očividnou nedočkavostí početného publika. Doba je nejistá, časy jsou tekuté. A tak se stalo, že absolutně ztišené publikum hltající každý tón odměnilo kvartetisty standing ovation již po Smetanově kvartetu. Rozhodně ne předčasně, a nikoliv neoprávněně.

Kanadská sopranistka Barbara Hannigan je dnes už vlastně legendou, ačkoliv bývá zvykem takto označovat osobnosti mnohem starší. Množství nahrávek a premiér skladeb, psaných přímo pro ni, je úctyhodné a její interpretační umění fantastické. V posledních letech se Hannigan věnuje i dirigování a poměrně překvapivě i interpretaci hudby starší.

Miroslava Sekeru z českých pianistů osobně řadím do jakési subjektivní Top 5. Už dlouho mne baví a přitahuje jeho hledání barevných potencialit, úhozová hebkost a hermeneutika interpretace. I proto jsem s očekáváním přistoupil k Sekerovu novému albu, jehož předmětem a náplní je hudba dvou předních evropských hudebních romantiků. Koexistence klavírních poetik Franze Liszta a Bedřicha Smetany má několikero logických premis: oba byli považováni za „zázračné děti“, oba věnovali klavíru značnou část své tvorby, přičemž každý svým způsobem vytvořil novou a do značné míry kanonickou estetiku. Liszt nenašel mírou progresivity a techniky sobě rovného. Jeho interpretační výlučnost se však vyhýbala salónní virtuozitě, o čemž svědčí jeho jedinečné klavírní adaptace známých melodií jiných autorů zařazené Sekerou na CD.

Byl to sám dirigent Teodor Currentzis, který si přál, aby jeho nahrávka Beethovenovy symfonie č. 5 vyšla na CD samostatně bez jakékoliv další hudby, a to i přes to, že ve vídeňském Konzerthausu byla v létě roku 2018 nahrána ještě symfonie sedmá. Nabídnout posluchači za plnou cenu třicet minut hudby je neobvyklé, a obhajoba tohoto kroku ze strany samotného dirigenta je až příliš triviální.

Zkuste si to představit: Večer u Mozartů doma v prostorném vídeňském apartmá v Domgasse, Wolfi píše hornová dueta mezi jednotlivými kulečníkovými šťouchy, hrají se karty, muzicíruje se, chvílemi bujará společnost na okamžik utichne a zaposlouchá se do příjemné hudby. Střih. Klan Bachů sedí v pospolitosti při jednom z velkých rodinných setkání, jeden druhého hecuje k vtipnému, možná i lehce nevhodnému prošpikování vážných písní něčím „od podlahy“, zpívá se, sem tam někdo vybuchne smíchy nebo se hašteří. Setkání, život, komunita.