Memoáry různých osobností hudebního života bývají považovány spíše za zajímavá čtení než za závažné publikace muzikologického významu. Je to chyba a tato publikace, jež byla vydána péčí Akademie múzických umění a jejího vydavatelství, ji plně potvrzuje. Její přínos je totiž několikerý. Pokud se domníváme, že osobnosti, na něž Jaroslav Smolka vzpomíná a o nichž píše, jsou dostatečně známé, opět se hluboce mýlíme. S nemilým překvapením zjišťujeme, jak rychle jsou právě ona jména zapomínána. Nástupem mladých generací ustává zájem...

Zelenkovy Lamentace proroka Jeremiáše jsou poměrně často prováděné koncertně – jejich nahrávky však prozatím existují jen čtyři. Lamentace vznikly pro drážďanský katolický dvůr v letech 1722–1723; určeny byly pro bohoslužby Svatého týdne. „Tenebrae“ se provádějí za šera, podle starého způsobu určování času na počátku nového dne, v tomto případě v předvečer Zeleného čtvrtku, Velkého pátku a Bílé soboty. Jejich texty pocházejí ze Starého zákona, knihy Jeremiášovy, oddílu Pláč – v ekumenickém překladu. V Zelenkově zhudebnění je

O Fibichově 2. symfonii napsal po jejím vídeňském uvedení Eduard Haslick, že „má německé rysy a prozrazuje dobrou německou školu, jíž Fibich prošel na lipské konzervatoři“. Ocenil zvládnutí formy, stylovou jednotu a rytmickou sílu, melodická invence se mu sice zdála poněkud málo rozmanitá, avšak skladba přesvědčila logikou výstavby (vídeňská premiéra se uskutečnila osm měsíců po pražské zásluhou Hanse Richtera a rovněž Hanslick od samého začátku Fibicha uznával). Podobně hodnotila novou symfonii i pražská kritika, německé rysy...

Ne často se stává, aby interpret nahrávky byl zároveň autorem textu bookletu. Cellista Steven Isserlis ale zvládá bravurně oboje. Britský hudebník světového renomé věnoval v posledních dvou letech hodně svého času a energie české hudbě – Dvořákovi a Martinů. Jak sdělil v rozhovoru pro Martinů Revue 3/2012: „Tři cellové sonáty Martinů budu nahrávat již podruhé. Čím déle tyto sonáty hraji, mám je stále raději, ale především se na nahrávce bude podílet i klavírista Olli Mustonen, který je ještě větší obdivovatel Martinů než já. Díky němu...

Jednou z linií letošního festivalu Dvořákova Praha je (a doufám, že bude, třeba s jiným dramaturgem, i v dalších letech)  komorní řada. Ne že by se v minulých letech komorní hudbě nevěnovala, ale letos poprvé měla koncepci a svého, řečeno festivalem, kurátora. Byl jím violoncellista Jiří Bárta. Již při oznámení jeho jména se zdálo jako více než pravděpodobné, že se pokusí realizovat v Praze koncept tvůrčí dílny, jak jej několik let velmi úspěšně realizuje v rámci svého festivalu v Kutné Hoře. Skutečně se o to pokusil, i když jen zčásti...

Bolšoj těatr nemá v Čechách zase takové jméno, aby naplnil Pé dvojku. Buďme rádi, Pivovarská zahrada je přece jen snesitelnější prostředí než beton parkoviště, lemovaný desítkami chemických záchodků Toi… Mohla by být ještě snesitelnějším prostředím, nebýt umanutosti dnešní mikroportové doby amplifikovat vše jako na běžícím pásu. Ozvučení je zlo vždy, i za předpokladu optimálního mixu. A do toho měla realita Pivovarské zahrady velmi daleko. Čím sedíte dále, tím jsou dynamické poměry absurdnější: ve dvacáté řadě slyšíte nesmyslně silný...

V jedinečném prostředí Barokního divadla zazněla pocta největšímu českému baroknímu skladateli Janu Dismasi Zelenkovi, a to výběrem z jeho duchovních skladeb katolického ritu, komponovaných v Drážďanech, kam emigroval někdy kolem roku 1710. Václav Luks se svým souborem Collegium 1704 provedl některá Responsoria a Lamentationes, určené pro velikonoční bohoslužby a svatý týden před zmrtvýchvstáním Ježíše Krista, jež vznikaly v letech 1722–1723, doplněné o pozdější Miserere c moll z roku 1737. Spojení hudby, jež na...

V Zámecké jízdárně vystoupil Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou Iona Marina ve výlučně dvořákovském programu, jehož centrem se stal Houslový koncert a moll, provedený Ivanem Ženatým. Nejvýraznější představitel české houslové školy současnosti přednesl svůj part s velkou noblesou i nadhledem, jenž je jistě výsledkem mnohaletého zrání. Sluncem prozářenou partituru, vlastně jeden nepřerušený sled lahodných souzvuků (o němž možno s jistou skepsí prohlásit, že se vyhýbá disonancím, v širším smyslu, asi jako čert kříži...

Škampovci zaujali na letošním Mezinárodním hudebním festivalu v Českém Krumlově měkkým, hebkým, i dostatečně vřelým tónem – ne však přes míru, obvyklou u jiných českých souborů. Tyto zvukové kvality byly ještě umocněny akustikou Maškarního sálu, jež dává dostatečně vyniknout detailu, a to i pro posluchače v zadních řadách. Tato základní zvuková chrakteristika velmi svědčila úvodní Sukově Meditaci na staročeský chorál, provedené v cudně zdrženlivém výraze, ale umocnila i muzikantsky nervní provedení Dvořákova Klavírního kvintetu...

Stručná rekapitulace: 10. dubna vystoupil Jonas Kaufmann za klavírního doprovodu Helmuta Deutsche v Praze ve Smetanově síni se Schubertovou Winterreise. 1. května jsem ve Vídni vyslechla další jeho písňový recitál (Musikverein, Zlatý sál; Schubert – Die Bürgschaft, Wagner – Wesendonck-Lieder; Liszt – Petrarca-Sonette; Britten – Seven Sonnets of Michelangelo). 5. května jsem ho slyšela v Linci v rámci turné ansámblu Kammerorchester Wien-Berlin (velký sál Brucknerhausu; Mendelssohn – Streichersymphonie č. 10, Mahler