Když na konci září 2017 média zveřejnila jméno nového uměleckého šéfa Filharmonie Brno, nevěřil jsem vlastním uším. Dennise Russela Daviese jsem znal jako vášnivého zastánce soudobé hudby, zapáleného hudebního organizátora, vynalézavého dramaturga a věcného dirigenta, který má na kontě nahrávky všech Haydnových a Brucknerových symfonií i Janáčkovy opery Příhody Lišky Bystroušky. Když vešlo ve známost, že na programu Daviesova inauguračního koncertu 18. 9. 2018 bude česká premiéra Nauky o harmonii Johna Adamse v sousedství Dvořákovy 1. symfonie c moll (op. 3) B. 9 Zlonické zvony, nevěřil jsem vlastním očím. A když brněnští filharmonikové pod Daviesovou taktovkou reprízovali Dvořákovu symfonickou prvotinu i během hostování ve Velkém sále Spolku hudby ve Vídni na jaře 2019, myslel jsem, že snad sním. Ruku na srdce, kdo z českých dirigentů by pro svůj inaugurační koncert nebo hostování ve Vídni zvolil Dvořákovu první symfonii, stigmatizovanou pověstí juvenilního díla extrémních rozměrů a nezralé hudební materie? Ze snění mě vytrhla až dvojice nových nahrávek Filharmonie Brno na vlastním, nově založeném labelu (tomu se říká „vzdorovat krizovým časům“!). Nechybí mezi nimi ani Dvořákova symfonie Zlonické zvony. Nezbývá než si spokojeně přiznat, že brněnští se trefili do černého, sázka na Daviese jim vyšla a jeho angažmá v Brně je terno a v pandemických časech spása současně.

Smetanovo trio zahájilo svou koncertní dráhu v roce 2000 a v tomtéž roce také vydalo v Supraphonu své první CD. Vloni tedy soubor oslavil dvacetileté výročí své koncertní činnosti a zároveň i dvacáté výročí své spolupráce s naším nejvýznamnějším vydavatelským labelem. Za tu dobu realizoval u Supraphonu deset projektů, z nichž řada získala prestižní světová ocenění. Doménou Smetanova tria jsou především romantičtí skladatelé: Smetana, Dvořák, Fibich, Brahms, Čajkovskij, Rachmaninov. Ale neméně výrazně figurují v jeho repertoáru autoři 20. století: Ravel, Šostakovič, Novák, Suk či Martinů. Je zajímavé, že Beethovenovi, jednomu z vůbec nejvýznamnějších tvůrců v oboru klavírních trií, se soubor dlouho vyhýbal.

S nástupem finského světoběžníka Pietari Inkinena do čela Německé rozhlasové filharmonie Saarbrücken Kaiserslautern došlo k zásadní personální změně i v jediném zahraničním, aktuálně probíhajícím nahrávacím projektu souborného Dvořákova symfonického díla společnosti SWR Music. Po svém předchůdci Karlu Marku Chichonovi, který v letech 2014–2015 natočil Dvořákovy symfonie č. 1 a 3–5, zdědil Inkinen i dvořákovský projekt. Dosud se v něm prezentoval nahrávkou 2. symfonie (2018, SWR19083CD) a naposledy snímkem 6. symfonie D dur op. 60, doplněné hned třemi skladatelovými ouverturami. Chichonovy kreace měly své nepopiratelné kvality a věrohodně prezentovaly přednosti sárské rozhlasové filharmonie, jednoho z mnoha špičkových německých rozhlasových orchestrů, s nimiž se podle mého názoru mohou jiná evropská rozhlasová tělesa měřit jen stěží, britské, francouzské a středoevropské rozhlasové orchestry nevyjímaje.

V roce 2019 se projekt souborného vydání děl Bohuslava Martinů (1890–1959) rozrostl o další svazek, jež obsahuje dvě pozoruhodná vokálně instrumentální díla ze 30. let 20. století, tedy z druhé poloviny období skladatelova působení v Paříži. Prvním z nich je Polní mše, H 279, která vznikla v roce 1939. Martinů ji zkomponoval na samém počátku druhé světové války jako výraz svého vlastenectví a použil zde netradiční komorní instrumentaci. Sám skladatel v článku Pozdrav domovu pro časopis Československý boj o této skladbě napsal: „Abych se Vám přiznal, není to vlastně mše, je to jakási modlitba za vlast a touha po domově, kterou tlumočím v tonech za nás všechny…“. Text vytvořil spisovatel Jiří Mucha, jenž stejně jako Martinů patřil k československé exilové komunitě v Paříži. Dílo bylo dokončeno někdy začátkem prosince 1939, kdy Martinů dokončil jeho finální revizi.

Obecně: trumpetista a skladatel Jaromír Hnilička (1932‒2016) teprve čeká na doplnění diskografické celistvosti. Puzení jazzových skladatelů zvládnout hudební formu mše není příliš obvyklé a dojde-li k takovému počinu v našich ateistických končinách, musí být spouštěcím mechanismem ještě něco dalšího. Konkrétně za vznikem této jazzové mše stála Hniličkova fascinace liturgickými zpěvy vyposlechnutými v pravoslavných kostelích při zájezdu Bromova orchestru do Ruska. To je podstatou ve zdánlivém protikladu ke mším jazzových skladatelů okouzlených černošskými gospely. První verze se zrodila na objednávku a byla napsaná, nahraná a vydaná údajně během jednoho týdne roku 1969 na etiketě MPS: Missa Jazz (Jazz In The Church).

Klavírní kompozice ostravského skladatele Eduarda Dřízgy (1944–2017) jsou širší hudební veřejnosti v podstatě neznámé. Z osmi jeho klavírních děl vyšlo tiskem jedno jediné, ostatní zůstala pouze v rukopisu. Svou první klavírní skladbu, Toccatu, napsal Dřízga pravděpodobně v roce 1959, v době svých studií na ostravské konzervatoři. Je to dílo velmi efektní, značně romantizující a po kompoziční stránce nečekaně vyzrálé.

V září 2019 spatřil světlo nahrávacího světa osmnáctidílný box firmy Sony s nahrávkami českého klavíristy Rudolfa Firkušného (1912–1994), které pořídil v letech 1949–1993 pro severoamerické nahrávací společnosti Columbia a RCA Red Seal. Reprezentativní soubor nahrávek s významným zastoupením českého repertoáru (Dvořák, Janáček, Martinů) byl zveřejněn u příležitosti 25. výročí umělcova úmrtí. Netrvalo dlouho a v srpnu 2020 byl uveden na trh další soubor Firkušného sólových a komorních snímků, tentokrát německého vydavatelství Profil – Edition Günter Hänssler, které zveřejnilo deset CD s umělcovými kreacemi z let 1949–1962. V několika případech jde o nahrávky totožné jako v boxu firmy Sony (Janáček, Mozart, Schumann), jindy o snímky, které známe z archivních nahrávek společností Tahra (Martinů) a Diapason (Beethoven) nebo z živých záznamů, hlavně ze Salcburského festivalu vydavatele Orfeo d’Or (Dvořák, Chopin, Musorgskij).

Dílo Jana Nováka (1921–1984) mělo být už dávno běžnou součástí koncertního provozu (potažmo i českým exportním „artiklem“, podobně jako třeba tvorba Miloslava Kabeláče), a to zdaleka nejen proto, že je svým převážně neoklasickým pojetím posluchačsky velmi vstřícné. Pohříchu se však nachází víceméně v podobně upozaděném postavení, jaké má dnes latina, kterou Novák miloval, zhudebňoval, plynule jí hovořil a psal v ní texty. Novák žije v povědomí, je respektován, občas některé z jeho skladeb tam či onde zazní, ale zdaleka ne tak často, jak by si to jeho odkaz zasluhoval, byť se nepochybně jedná o autora evropské úrovně. V tomto kontextu působí novákovský projekt brněnského Ensemble Opera Diversa jako zjevení a také jako příkladná ukázka dlouhodobější cílevědomé dramaturgické rozvahy, za níž stojí dramaturg a umělecký vedoucí souboru Vladimír Maňas.

Tři mladé protagonistky kompletu CD a DVD – dirigentky Mirga Gražinytė-Tyla a Giedrė Šlekytė a skladatelka Raminta Šerkšnytė – jsou jen vrcholkem ledovce pozoruhodně vysoké koncentrace litevských umělkyň, které se dokázaly výrazně prosadit na současné mezinárodní hudební scéně. Všechny tři hudebnice se mi shodou okolností podařilo „zachytit“ hned na počátku jejich uměleckých drah, poštěstilo se mi s nimi také pracovně setkat a následně jsem s obdivem sledoval, jak rychle se jejich kariéry rozvíjejí: první uvedená je již čtvrtým rokem šéfdirigentkou Symfonického orchestru města Birmingham, druhá jde v jejích stopách, prezentujíc se u kvalitních evropských těles, konečně třetí si v Litvě i zahraničí vybudovala pověst renomované skladatelky.

Přestože Vánoce ještě neklepou na dveře a obchodníci zatím nenasadili do zbraně tradiční sváteční výzdobu, sbor při Clare College (University of Cambridge) už má dárek pro hudbymilovné posluchače připravený a zabalený. Pod vedením sbormistra a skladatele Grahama Rosse nahrál Choir of Clare College (University of Cambridge) s výpomocí harfenistky Tanyi Houghton a varhanistek Eleanor Carter a Ashley Chow program složený z děl Benjamina Brittena, Johna Irelanda, Franka Bridge a Gustava Holsta, středobodem a tematickým ukotvením nahrávky se stala titulní skladba A Ceremony of Carols Benjamina Brittena, jehož skladby mají na albu majoritní podíl.