Letošní výroční rok známého polského skladatele Karola Szymanovského (zemřel ve Švýcarsku roku 1937) je v celém Polsku patřičně slaven. Opera ve slezském městě Wroclaw proto nastudovala jeho nejznámější operní dílo, historickou oratorní operu Král Roger . Poprvé byla uvedena ve Varšavě roku 1927. Wroclawský operní dům, právem se pyšnící svojí nedávno kompletně zrestaurovanou krásnou klasicistní budovou včetně bohatě zdobeného hlediště pro osm set diváků, má všechny předpoklady toto náročné dílo na patřičné úrovni inscenovat. Inscenátorem představení je významný polský režisér střední generace z Varšavy, Mariusz Trelinski, který často vytváří režie v zahraničí na velkých scénách. Aktualizoval děj opery do současného světa. Předlohou je historický příběh královny Roxany zamilující se do pastýře-vizionisty hlásajícího víru nového boha. Její manžel král Roger jej chce odsoudit, ale nakonec přestoupí na jeho víru. Moderně pojatou, poměrně jednoduchou scénu se silným akcentem na hru světel, navrhnul slovenský výtvarník Boris Kudlička, který velmi intenzivně spolupracuje s operou ve Varšavě. Kostýmy jsou podle návrhů Wojciecha Dziedcze. V prvním obraze odehrávajícím se v kostele sedící tmavě oblečený sbor kontrastuje s kněžími v čele s Archiereosem oděnými do „jelínkovsky“ nádherných, bohatě zdobených kostýmů. Za doprovodu ochranky v černých brýlích a s vysílačkami v uších přichází král Roger a seznamuje se s pastýřem hlásajícím svého boha. V následujícím dějství překvapí moderní luxus královského paláce a život v něm. Sexuální orgie a rozmařilost kontrastují s jednoduchým oděvem pastýře. Poslední obraz tvoří jednoduchá scéna s působivými vizuálními projekcemi. Uprostřed jeviště je nemocniční postel, na níž nakonec král Roger, mučený svým rozpolcením, umírá. Režisér velmi vhodně po statickém oratorním počátku děje přechází k vysoce dramatickým hereckým i scénickým akcím gradujícím nejvýše v závěru opery.
Hudebně dílo připravila dirigentka Eva Michnik, ředitelka Wroclavské opery. Zkušenosti s uvedením tohoto díla má již za svého šéfovského působení v Krakovské opeře. Tato drobná zajímavá žena, žákyně Hanse Swarowského ve Vídni, je dnes velmi uznávanou dirigentskou osobností. Stojí za ní obrovský kus práce v posledních patnácti letech ve Wroclawi, kde úspěšně zvládla kompletní nastudování Wagnerova Prstenu Nibelungova.
Jejím velikým vkladem je neúnavná práce s orchestrem, který dosáhl výborné kvality. Rovněž se rozšířil přes finanční problémy, které dnes bohužel v hudebním světě jsou, počet premiérovaných operních titulů. Velkorysé bylo trojnásobné obsazení rolí, většinou vlastními silami souboru. V první premiéře zpíval jako host mezinárodně renomovaný polský baryton Andrej Dober. V druhém obsazení, které jsem měl možnost vidět, ztvárnil úspěšně pěvecky velmi těžkou roli krále Rogera místní Mariusz Grodlevski. V roli královny Roxany pěvecky a hlavně herecky excelovala hostující Agnieszka Bochenek-Osiecka. Musím konstatovat, že režisérovi se podařilo všeobecně dosáhnout u všech pěvců vynikajících hereckých kreací, což je u moderního úspěšného pojetí operní inscenace nutností. Velkým pomocníkem v dramatických výkonech sólistů byla baletní skupina, která obzvláště v erotických bakchanále představila velmi působivě morální zvrácenost na královském dvoře. Velmi přesvědčivě pojal úlohu pastýře hostující Ryszard Minkiewicz z Gdaňska. Má velmi průrazný až hrdinný tenor a až na malé výjimky si pěvecky s nesmírně náročně komponovaným partem úspěšně poradil. V menších rolích zaujal svým sonorním basem Radoslav Žukowski jako kněz Archiereiros a také Rafal Majzner pěkně zpíval králova věrného druha Edrisiho. V úloze Diakonissy se uplatnila Barbara Bagiňska. Největší poděkování a obdiv si ovšem zaslouží operní pěvecký sbor rozšířený o komorní sbor Angelus. Obzvláště v prvním obraze, kde se silně projevuje oratorní charakter díla, je kvalitní výkon sboru nezastupitelný. Závěrečné ovace publika v zcela zaplněném hledišti byly přímo frenetické. (Na konci října 2007 uvede v Praze toto dílo koncertně Česká filharmonie.)
