V křesťanském světě vrcholí v těchto dnech postní doba, v kostelích panuje větší ticho, blíží se Svatý týden a k němu neodmyslitelně patří příběh utrpení a smrti Ježíše Krista. K jedné z jeho nejpůsobivějších uměleckých podob bezesporu patří Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha, které by podle tradice měly zaznít na Velký pátek. Pražské publikum si je vyslechlo o něco dříve v podání Collegia 1704.
Byl to večer, kdy se Dvořákova síň, která je sama o sobě chrámem hudby, proměnila ve skutečnou svatyni, jejímž prostřednictvím lze vstoupit do jiné dimenze. Stalo se tak nejen díky Bachově hudbě, ale také díky schopnosti Václava Lukse přenést své zaujetí a entuziasmus na všechny kolem sebe. Od prvního tónu do posledního dirigentského gesta nepolevil v energii ani neztratil koncentraci, zcela se podřídil hudbě i textu a pevnou rukou nás provedl celým pašijovým výjevem.
Collegium Vocale 1704, složené vyjma postav Ježíše a Evangelisty též z účinkujících sólistů, se dvojsborové role (v úvodu ještě s třetí skupinou na balkonu – „kůru“) ujalo s téměř uhrančivou přesvědčivostí, vstupovalo do děje nebo jej reflektovalo v proměnlivých odstínech od šveholení po rozběsněné výkřiky, ve zvuku vždy celistvě, plně a sytě. Sebejistě komunikoval rovněž do dvou skupin dělený orchestr, jehož ozdobou jsou znamenití sólisté, jistotou spolehliví komorní hráči, pevným gruntem pak basso continuo s Pablem Kornfeldem u varhan a Elinou Albach u cembala.
Evangelistu v podání Erica Stoklossy považuji za jeden z hlavních trumfů tohoto koncertu. Jednak pro jeho ostřejší, výrazný tenor, který sólista dokáže příjemně rozvibrovat i zklidnit do rovných tónů, jednak pro jeho herecké a výrazové schopnosti, v nichž dosahoval místy téměř sprechgesangu. V jedné chvíli byl kazatelem, vzápětí odtažitým vypravěčem nebo dráždivě rozšklebeným komentátorem. Vždycky dokázal příběh podchytit a dodat mu patřičnou atmosféru. Druhou pěveckou hvězdou se stal Jan Martiník v roli Ježíše. Na pódiu působil jako dobrota sama a čistá nevinnost, jeho přívětivě měkký bas se linul prostorem s tak podmanivou vroucností, že by asi neměl problém sestavit z posluchačů vlastní dvanáctičlennou apoštolskou suitu. Svítivě zářivý soprán Céline Scheen mě nejvíc okouzlil spolu s výtečným flétnovým sólem Julie Brané v árii Aus Liebe will mein Heiland sterben, příjemně hebký alt Sophie Harmsen vynikl obzvlášť v árii Sehet, Jesus hat die Hand, zatímco v jejím podání slavné árie Erbarme dich mě snad ještě víc než zpěv uchvátilo houslové sólo koncertního mistra Heleny Zemanové, která předvedla strhující instrumentální lamentaci. Objevem byl pro mě čistý přirozený alt Susanne Langner, potvrzením kvalit lehký bas Huga Oliviera s vynikajícím sólem gambistky Irene Klein, průzračný tenor Krystiana Adama, průrazný hlas Jaromíra Noska, stále lepší Tomáš Král v dialogu s koncertním mistrem orchestru II Ivanem Illievem, tmavší soprán Lenky Cafourkové, oduševněle rozechvělý alt Anety Petrasové a sytý bas Tomáše Šelce.
Otevřený posluchač tak mohl během tří hodin projít křížovou cestu se vším, co na ní stojí. Stíny smrti, smyčka spiknutí, zrada, nespravedlivé odsouzení, týrání, posměch a opuštěnost. Ruku v ruce se světlem, radostí a nadějí, jež tento příběh mnohým z nás dává.
