Koncertní program a plakáty pro uvedení Smetanovy Mé vlasti Karlovarským symfonickým orchestrem (27. 10.) byly trojjazyčné. V lázeňském městě je vedle domácího silně přítomen nejen německý, ale také ruský živel. Hudba však zněla důvěrně známě – Jiří Stárek, který od loňska stojí v čele tělesa, dal provedení vše, co na pódiu hotelu Pupp při daném obsazení – menším, tedy zvukově přece jen plošším – mohlo mít. Cítí Smetanovu hudbu přes svou vitální energičnost pomaleji než řada jiných dirigetů, spíše poetičtěji než okázale vlastenecky. Platí to například ve Vyšehradu i ve Vltavě , aniž by tam lyričnost znamenala bezvýraznost – naopak. A dramatické momenty Vltavy vyšly velmi sugestivní, temné. Orchestr, který má některé jasné limity, podal v podstatě obdivuhodný výkon. Klarinetová sóla v Šárce si lze představit výraznější, ale stupňování tempa bylo strhující. České luhy a háje zněly v hornovém sólu láskyplně, taneční plochy měly co do spontánnosti ještě rezervy, ale modelování melodií bylo ukázkové. Žesťový zvuk Tábora a dosažený potřebný patos uspokojil, podrobné propracování této básně nadchlo. Blaník , ne zbytečně zatěžkaný, pak působil především jako pěkná hudba, méně už jako mýtus, ale vrchol měl patřičný. Stárkovi se po celý večer dařilo přesvědčivě modelovat plochy a přechody, dal partituře přesnou stavbu, náladu a náboj a hlavně výrazné emoce. Orchestr díky jeho náročnosti a pod jeho taktovkou, vyjadřující neutuchající podnětnost a osobní přítomnost, velmi příjemně překvapil.
