Ještě před několika lety bych si zaťukal na čelo, kdyby se mi někdo snažil namluvit, že u České filharmonie bude hostovat hráč na historickou zobcovou a příčnou flétnu, dirigent Giovanni Antonini. S Vladimírem Darjaninem a Václavem Riedlbauchem vzala za své pravidelná hostování Sira Johna Eliota Gardinera, a tak se první český orchestr musel na několik dlouhých let obejít bez soustavné spolupráce s výraznou osobností tzv. poučené interpretace staré hudby. Buďme upřímní, šéfovská léta a estetické preference Jiřího Bělohlávka podobným projektům nepřály. Takřka v předvečer Štědrého dne 2018 vystoupí ještě letos s Českou filharmonií v Rudolfinu legendární německý interpret Reinhard Goebel (22. 12. 2018). Ale již ve dnech 13. – 15. prosince 2018 účinkoval s filharmoniky ve Dvořákově síni charizmatický třiapadesátiletý Ital Antonini, a to v programu z děl vídeňských klasiků. Vedle Basilejského komorního orchestru a souboru dobových nástrojů Il Giardino Armonico vystupuje Antonini i v programech Berlínských filharmoniků, lipského Orchestru Gewandhaus nebo Královského orchestru Concertgebouw. Česká filharmonie tak jeho hostováním dohání rezervy v oblasti autentičtější, když ne rovnou autentické interpretace repertoáru z přelomu 18. a 19. století, jemuž se v posledních letech s orchestrem věnoval především hostující rakouský dirigent Manfred Honeck.

Pro své stálé návštěvníky připravila Královská opera v Bruselu ideální dárek k Vánocům a novému roku. Inspiraci našla ve Francii, kde byla v prvních lednových dnech roku 1843 v Italském divadle v Paříži uvedena opera Gaetana Donizettiho Don Pasquale. Tato ‚commedia dell’arte‘ pojednává o komických příbězích bohatého starého mládence Dona Pasquale, který na stará kolena hledá nevěstu. Vše skončí tak, jak se dalo čekat a mladá vdova Norina uzavírá příběh moudrými slovy: „Blázen je ten, kdo se chce ve stáří ženit!“

Pondělní večer 10. prosince 2018 náležel v takřka zaplněné Dvořákově síni Rudolfina mimořádnému koncertu, jakých se v životě lidském odehraje nemnoho. Panochovo kvarteto, služebně nejspíše nejstarší kvartetní soubor v České republice, slavilo v přítomnosti mnoha kolegů a žáků padesátileté jubileum, po osmačtyřiceti letech v nezměněném personálním složení. Seznam odehraných koncertů a soupis diskografie Panochova kvarteta budí respekt napříč kontinenty, vždyť po dlouhá desetiletí byli Panochovci jako nástupci Smetanova, Vlachova, Janáčkova kvarteta a Kvarteta hlavního města Prahy nejpřednějšími reprezentanty české kvartetní tradice. Jejich pondělní koncert v rámci abonentní řady Českého spolku pro komorní hudbu měl daleko ke vší slávě a pompě, na podiu spíše připomínal jeden z tisíců koncertů Panochova kvarteta. Snad jen nervozity bylo u brzy sedmdesátníků z Panochova kvarteta o něco více, než tomu obvykle bývalo v minulosti. Fandové Panochova kvarteta mu však přišli pogratulovat a poděkovat, a tak je to od recenzenta spíše projevem drzosti, když připomene nějakou tu intonační nečistotu, které se během večera objevily.

Olomoucký festival Opera Schrattenbach 2018 dospěl v neděli 9. prosince zdárně ke svému závěru. V rámci posledního desátého koncertu zazněla v prostoru Husova sboru komorní opera „o lásce a posledních věcech člověka“ Oráč a Smrt olomouckého rodáka, předního jazzového klavíristy a všestranného skladatele Emila Viklického.

Vzrůstající zájem o pozoruhodné dílo brněnského skladatele a pedagoga Františka Gregora Emmerta se v pondělí 10. prosince v Křišťálovém sálu staré brněnské radnice spojil s touhou hudebníků pokračovat ve skladatelově uměleckém a duchovním odkazu. Soubor Opera Trio sestávající z klavíristy Ondreje Olose, violoncellisty Štěpána Filípka a hobojistky Barbory Šteflové oslovil tři Emmertovy bývalé žáky a ti speciálně pro účel večera zkomponovali díla využívající toto netradiční nástrojové obsazení. Autory nových skladeb se stali Vojtěch Dlask, Lenka Nota a Adrián Demoč, kromě jejich děl zazněly také dvě kompozice samotného Emmerta. Koncert pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa.

Oslavy stého výročí založení Československa sice již odeznívají, ale orchestr PKF – Prague Philharmonia se k nim přihlásil i v prosinci skrze pátý koncert z cyklu Krása dneška. Tento cyklus se dosud většinou odehrával v komorních sálech i komorním obsazení, pro závěrečné setkání se ovšem proměnil v efektní událost v působivých prostorách Veletržního paláce. A zatímco předchozí díly Krásy dneška mapovaly spíše dějiny hudby 20. století, tento koncert byl zcela současný, či přesněji do budoucnosti se dívající (jak napsal v programu ředitel orchestru). Kompozice objednané od tří českých skladatelů byly propojeny improvizovanými pasážemi, elektronikou a abstraktními projekcemi na stěny dvorany. Vznikl jednolitý celek, v němž bylo možné odlišit jednotlivé autorské části, ale zároveň se vše slévalo do nepřerušeného proudu. Ten zahájili členové Clarinet factory, kteří sjeli proskleným výtahem od stropu.

Druhou operní premiérou probíhající sezóny Vídeňské státní opery byla v sobotu 8. 12. světová premiéra díla Die Weiden (Vrby), za kterou stojí skladatel Johannes Maria Staud a libretista Durs Grünbein. Dílo se odehrává přímo v naší době, je napsáno na objednávku operního domu a je již třetí operou tohoto autorského tandemu. O charakteru a námětu Die Weiden přitom rozhodla zejména politická situace v Evropě: v reakci na utečeneckou krizi vykreslují autoři skrze příběh mladého mileneckého páru problematiku nacionalismu a demagogie v dnešní společnosti.

Poslední letošní koncert ansámblu Konvergence s názvem al truego | et expecto se uskutečnil 7. prosince v kapli žižkovského Atria. Program zaměřený na novou hudbu žijících skladatelů nabral i určitou východní tendenci: vedle dvou děl českých tvůrců a tatarské legendy Sofie Gubajduliny zazněla i hudba dvou albánských skladatelů.

Festival Opera Schrattenbach přináší do Olomouce již 14 let nové a netradiční hudební produkce a navazuje tak na historický odkaz biskupa Wolfganga Hannibala hraběte von Schrattenbacha. Milovník umění se zasloužil již v období baroka o obohacování kulturního života na Moravě uváděním hudebních novinek. Devátý koncert letošního ročníku v podání Rejchova kvarteta 4. prosince 2018 v kapli Božího Těla Uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci propojil tento historický odkaz a novou hudební tvorbu.

Dlouhá léta považuji maďarské dirigenty, nebo alespoň dirigenty s maďarskými kořeny, za dvořákovské interprety z nejpovolanějších. Györgi (Georg) Széll (1897–1970), Antal Doráti (1906–1988) nebo Ferenc Fricsay (1914–1963) po sobě zanechali na koncertních pódiích a naštěstí i v rozhlasových archivech a nahrávacích studiích velmi hlubokou dvořákovskou stopu. Platí to rovněž o současnosti, sourozence Ádáma a Ivána Fischerovy nevyjímaje. Zvláště Iván Fischer zdědil po svých maďarských předchůdcích s taktovkou nepřeslechnutelné nadání k interpretaci Dvořákova díla, jemuž se věnuje soustavně a cílevědomě nejpozději od poloviny osmdesátých let, kdy společně s klavíristou Zoltánem Kocsisem založil Budapešťský festivalový orchestr (1983), podle časopisu Gramophone jeden z desítky nejlepších světových orchestrů (2009). Fischer má v repertoáru nejen trojici skladatelových vrcholných symfonií, houslový a Violoncellový koncert h moll nebo Slovanské tance, ale i méně frekventovaná díla (Legendy, Symfonické variace, Svita A dur ad.), nemluvě o nastudování Requiem a Rusalky (2014). Fischerovo CD se studiovou nahrávkou Legend, smyčcového Nokturna H dur, Pražských valčíků a Maličkostí (Philips 1999) považuji za jedno z nejlepších dvořákovských alb posledních desetiletí vůbec, a tak jsem si nemohl nechat ujít Fischerovo letošní dvořákovsko-beethovenovské rezidenční hostování ve Vídni ve dnech 2. – 3. 12. 2018, kdy se k dirigentovu Budapešťskému festivalovému orchestru v prvních třech Beethovenových klavírních koncertech připojil maďarský klavírista s londýnským domicilem, naštěstí také u nás dobře známý sir András Schiff. Světoběžníci a generační vrstevníci Fischer (1951) a Schiff (1953) připravili vídeňskému publiku na prahu adventu 2018 učiněné hudební hody, které zaplnily Velký sál Vídeňského hudebního spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni nedočkavým a nadšeným publikem.