Připravovaný 6. benefiční koncert Institutu Bohuslava Martinů 2020 se jako mnohé jiné kulturní akce dostal do soukolí pandemie a tak se jeho původní tradiční listopadové datum a sál Kaiserštejnského paláce průběžně posunovaly a měnily. Ředitel Institutu BM Aleš Březina měl šťastnou ruku při konečném výběru data i místa a v pondělí 7. června zazněly hlasy dnes již proslulého komorního ansámblu Martinů Voices v půvabné barokní terasové zahradě Vratislavského paláce na Malé Straně v Praze.

Letošní 76. ročník festivalu Pražské jaro končil ve Smetanově síni vystoupením České filharmonie, který byl takovým líbezným koncertem pro trochu náročnějšího posluchače. A atmosférou připomínal jakési nadějné vyhlížení normálních poměrů. Lidí v sále bylo o něco více než na koncertu zahajovacím a o přestávce se mnozí živě bavili mezi sebou…

Všichni jsme poznamenaní tím dlouhým uzavřením divadel kvůli „pandemii“.  Podle mého přesvědčení nebyl důvod psát recenze na televizní nebo jiné videozáznamy inscenací bez účasti diváků. Bez diváků není divadla, a navíc má videozáznam pouze nízkou vypovídací hodnotu – mnohé inscenace jsou na něm po umělecké stránce málo srozumitelné.

V neděli 23. května 2021 proběhl v sále olomoucké Reduty závěrečný koncert festivalu Dvořákova Olomouc. Kvůli doznívajícím protikoronavirovým opatřením se vyvrcholení 19. ročníku bohužel ještě nemohlo uskutečnit za přítomnosti posluchačů, a tak byl koncert pro diváky živě přenášen na platformách YouTube a Facebook. Olomouc měla být vůbec poprvé svědkem vystoupení proslulého amerického klavírního virtuosa Garricka Ohlssona. Ten však musel kvůli zdravotním komplikacím své vystoupení odřeknout a z provedení avizovaného Dvořákova Klavírního koncertu tak bohužel sešlo. Organizátorům festivalu se nicméně podařilo narychlo zajistit adekvátní náhradu angažováním houslisty Josefa Špačka, který do Olomouce přijel jako interpret Dvořákova Houslového koncertu. Tato skladba nicméně zazněla jako druhá v pořadí.

Dilema, zda má být instrumentář a interpretace hudby v souladu se svojí dobou, nebo se všemi vymoženostmi dosavadního vývoje, je přítomno po desetiletí, nikdy však nepřitahovalo tolik pozornosti, jako když specialisté na dobovou praxi opustili domovské vody „starých mistrů“ a zakousli se do kmenového repertoáru profesionálních symfonických orchestrů. V očích mnoha pozorovatelů se jedná o souboj Davida s Goliášem, neboť intonačně choulostivé a technicky méně spolehlivé nástroje brání v dosažení ideálu po všech stránkách perfektní interpretace. Víc než případný výsledek však upoutá průběh a detaily tohoto souboje dvou nesouměřitelných soupeřů.

Trvalo dlouhých pětadvacet let, než byl slavnostní zahajovací koncert festivalu Pražské jaro 2021 opět svěřen ansámblu dobových nástrojů. Celé čtvrtstoletí uplynulo od vystoupení britského dirigenta Rogera Norringtona a jeho dnes již neexistujícího souboru London Classical Players v úvodu Pražského jara 1996. Tehdy to byl skandál. Česká média se předháněla v odsudcích a čelné osobnosti domácího hudebního života se nechávaly slyšet, že tudy interpretační cesta rozhodně nevede. Nebýt pandemie, nejspíše bychom na návrat Smetanovy Mé vlasti ve zvuku dobových nástrojů čekali další léta. Vedení Pražského jara se naštěstí rozhodlo riskovat a místo České filharmonie nebo některého z pražských či mimopražských orchestrů, které by v době stále ještě uzavřených hranic nahradily původně ohlášený berlínský rozhlasový orchestr, vsadilo na odborníka na autentickou provozovací praxi Václava Lukse a jeho soubor Collegium 1704.

Druhý ze čtyř koncertů „Jarní hvězdy České filharmonie“ měl 25. března na programu dvě slavná Beethovenova díla a ještě slavnější Houslový koncert Maxe Brucha. A jeho atmosféra byla zcela odlišná od toho prvního, kdy Jakub Hrůša doprovázel Elgarův Violoncellový koncert a pak zařadil Sukovu Pohádku léta, a program o něco populárnější. Od těchto koncertů bez publika ovšem nelze úplně odmyslet dobu, ve které se konají. Bez publika se vždycky hraje hůř a každý je podvědomě solidární se všemi muzikanty, kteří nemůžou hrát, a každou příležitost jim přeje. Koncert byl navíc benefiční a jen během programu se vybraly necelé dva miliony korun na sociálně psychickou podporu zdravotníků a moderoval ho s tradiční noblesní profesionalitou Marek Eben. Koncert se konal v pološeru mezi velkými žárovkami, v atmosféře někde mezi mystikou a čtením na dobrou noc, televizní obraz ještě tmavší než sál.

Čtveřice jarních koncertů České filharmonie začala vzorovým provedením Elgarova Violoncellového koncertu. Violoncellistce Alise Weilerstein otevřel dveře do světa Daniel Barenboim v Evropském koncertu Berlínských filharmoniků na anglické půdě, právě v tomto díle, ke kterému má mocnou citovou vazbu. Jedno ze slavných provedení totiž natočil se svou první manželkou, předčasně zesnulou Jacquelinou du Pré. A že po několika desítkách let angažoval právě tuto cellistku, mělo samo o sobě velkou působivost. O to větší radost je, že jsme ji mohli slyšet v i Českou filharmonií v naprosto svrchovaném provedení. Ocenit musíme doprovod orchestru, který nemá, krom slavného úvodního tématu, snad jediné pohodlné unisono. Koncert celý stojí na sólistovi, a orchestr má často nenápadný, ale kompozičně nesmírně těžký part. Jeho vypracovanost a přesnost byla opravdu potěšující. Introvertním a bolestných charakterem navíc Elgarův koncert koresponduje se zvolenou skladbou Josefa Suka pro druhou polovinu.

Situace státem nezřizovaných souborů na poli klasické hudby není v současné době vůbec jednoduchá. Mnoho prestižních hudebních těles, jejichž podstatnou část příjmů tvoří zisk z vlastní koncertní činnosti či z prodeje vstupenek, dnes doslova bojuje o přežití. Proto je obdivuhodná energie, s níž se Czech Ensemble Baroque manželů Válkových snaží zuby nehty zachovat svůj abonentní cyklus „Bacha na Mozarta!“ a přes všechna omezení zprostředkovávat posluchačům mimořádná díla barokní hudby. Czech Ensemble Baroque tyto koncerty přenesl do online prostředí a v pondělí 8. února 2021 nabídnul divákům u počítačů z prostor barokního sálu Konventu Milosrdných bratří v Brně již třetí živý přenos v této sezóně. Na programu stála tentokrát díla z poslední třetiny 17. a počátku 18. století vrcholící v závěrečném Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.

Letošní nedožité 94. narozeniny prof. Zuzany Růžičkové připomněli v Den památky obětí holocaustu 27. ledna houslista Jan Mráček a klavírista Lukáš Klánský na koncertu pořádaném Nadačním fondem Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové v sále Martinů pražské HAMU. V programu zazněly skladby čtyř mistrů 20. století, k nimž bezesporu patří i Viktor Kalabis, manžel Zuzany Růžičkové a skladatel vycházející z tvorby neoromantiků svébytným a inspirujícím dílem, připravujícím cestu pro další generace autorů.