Nevšedním a pro mnohé české posluchače bezpochyby zcela nečekaným zážitkem bylo uvedení nejslavnějšího oratoria Alessandra Stradelly, San Giovanni Battista, ve Dvořákově síni pražského Rudolfina. Zásluhu na tom má Václav Luks a Collegium 1704, kteří skladbu již dříve uvedli s úspěchem v Salcburku a – spolu Marcem Minkowskim a dalšími – přispívají k obnovenému zájmu o toto vynikající dílo.

Na svém abonentním koncertě C2 uvedla Česká filharmonie skladby Steva Reicha, Bély Bartóka a Ludwiga van Beethovena. Sólistou byl francouzský violista Anotine Tamestit.

Pro první únorový koncert probíhající sezóny si zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů přichystala program s názvem „Elgar versus česká moderna“. Ve čtvrtek 6. února se tak v tamějším Kongresovém centru společně s orchestrem představil přední český violoncellista Michal Kaňka, přičemž celý večer řídil šéfdirigent filharmonie Tomáš Brauner. Součástí večera bylo taktéž předkoncertní povídání o hudbě, které moderoval brněnský muzikolog Martin Flašar.

„Vyprodáno“, hlásila cedule nad pokladnou ve Vídeňské státní opeře. Hrála se Dvořákova Rusalka, a tak našince potěšilo, že je o ni v rakouské metropoli zájem. Obsazení slibovalo v hlavních rolích Piotra Beczału a Olgu Bezsmertnu.

Dramaturgové těles provádějících klasickou hudbu mají v roce 2020 o jeden zásadní úkol navíc. Připomenout si 250 let od narození Ludwiga van Beethovena co nejzajímavěji a nejuctivěji, tak, aby přitom svůj ansámbl ukázali v co nejlepším světle. Hned zkraje „Beethovenova“ roku, 5. a 6. února, oslavuje toto výročí Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK – koncertem s velkolepým podtitulem Absolutní pocta Beethovenovi.

Filharmonie Brno připravila k 250. výročí narození pražského rodáka a ve Francii naturalizovaného skladatele Antonína Rejchy (1770-1836) rozsáhlé vokálně-instrumentální dílo Lenora. K novodobé premiéře skladby došlo zřejmě v 80. letech 20. století, teprve teď se ale díky podnětu dramaturga orchestru Vítězslava Mikeše dočká opakovaného uvedení, televizního a rozhlasového přenosu, doufejme i vstupu na zahraniční pódia. Po prvním zaznění 5. 2. v Besedním domě je zřejmé, že si to jak autor, tak dílo zaslouží.

Tradiční Martinské slavnosti klavíru, datované od 11. 11. 2011 recitálem Martina Kasíka, uzavřel v jejich 9. ročníku koncert tohoto výsostného umělce 22. ledna v Barokním refektáři Matematicko-fyzikální fakulty UK na Malostranském náměstí. Kasík si vybral tři německé mistry zcela odlišných hudebních období a projevil se opět jako klavírista s mimořádným vkladem pro autentickou interpretaci v nejlepším slova smyslu.

Na čtvrtý koncert cyklu FOK Světová klavírní tvorba (Dvořákova síň, 1.2.2020) byl původně avizován Eugen Indjic. Umělec bohužel na poslední chvíli své vystoupení odřekl a FOK nabídl místo něho pražskému publiku recitál arménského pianisty Vardana Mamikoniana.

Se zájmem sledujeme světovou kariéru Jakuba Hrůši a přejeme mu úspěchy. Právě obraz sebevědomého hudebníka, který má každou partituru pevně v rukou, byl možná nejcharakterističtějším rysem abonentních koncertů České filharmonie v posledním lednovém týdnu. I v pátek 31. ledna odcházelo publikum nadšeno.

V Brně se před řadou desetiletí ujal sympatický zvyk soustředit se v mnohaleté perspektivě na hudbu skladatele, který je takové pozornosti jednoznačně hoden, jeho cesta k obecnému uznání však stále probíhá. V případě Leoše Janáčka ještě nešlo o unikátní přístup – svému výjimečnému občanovi by asi takovou službu prokázalo kdejaké jiné město. Od 60. let se však právě v Brně začal objevovat cizinou stigmatizovaný Bohuslav Martinů, poněkud kuriózně se tam za normalizace odehrávaly československé premiéry skladeb Oliviera Messiaena (Symfonie Turangalîla v roce 1972 dokonce za účasti skladatele), v 80. letech uváděl dirigent František Jílek symfonie Gustava Mahlera, což pak v 90. letech zopakoval hostující dirigent Caspar Richter.