Koncertní sezóna České filharmonie 2018/2019 překypuje významnými zahraničními hosty. Abonenti se tak na pódiu Rudolfina již setkali s Giovannim Antoninim, Pierrem Laurantem Aimardem i Kirillem Gersteinem. Abonentní koncerty ve dnech 14. – 16. března 2019 měly hostit další zajímavou zahraniční dirigentskou osobnost, Američana Davida Robertsona. Robertson není žádnou mediální hvězdou s taktovkou v ruce, ale spolehlivým pracantem koncertních pódií, kterých není nikdy dost. O to více jsem litoval jeho nepřítomnosti ve Dvořákově síni, v níž jej vystřídal domácí zástupce střední umělecké generace Tomáš Brauner. Velkoryse převzal program abonentního koncertu beze změn, a publikum tak nepřipravil o dramaturgický skvost, za nějž si pořadatelé zaslouží pevný a vděčný stisk pravice. Concerto (grosso) a koncert v první půli večera vystřídala symfonie a symfonieta v druhé části programu. Středobodem dramaturgické koncepce byla Haydnova symfonie, kolem níž kroužily neobarokní a neoklasicistní kompozice Igora Stravinského, Sergeje Prokofjeva a Bohuslava Martinů. Takto dramaturgicky koncentrovaných a vycizelovaných večerů nebývá v programech České filharmonie nadbytek, proto jsem se na něj dlouho těšil a nenechal jsem si jej s početným publikem ujít.

Stravinského Svěcení jara je ikonickým dílem moderní hudby. Živé provedení skladby je pro posluchače zážitkem – nejen sluchovým, ale i vizuálním – který nenahradí sebelepší nahrávka. Pro interprety – orchestrální hráče i dirigenta – je to výzva, dvoudílná skladba pro ně znamená pětatřicet minut koncentrace srovnatelné s duchovním cvičením, v němž je imperativem bytí v přítomnosti. Svěcení jara je symbolickým milníkem v evropské hudební historii a ani po sto letech (ve své původní baletní podobě mělo premiéru v roce 1913) nezní „staře“, pořád je hudbou, která strhne, zdrojem podnětů, z nichž lze čerpat poznání a na něž lze navazovat. Když před šestnácti lety nastoupil jako šéfdirigent Filharmonie Hradec Králové Ondřej Kukal, zařadil do své první sezóny i Svěcení jara. Totéž udělal teď ve své první sezóně v roli šéfdirigenta Kaspar Zehnder a kdybychom neměli teprve polovinu března, neváhala bych označit abonentní koncert Malého symfonického cyklu 14. 3. 2019 za událost roku. Hudební, kulturní i společenskou.

Zatím poslední koncert Collegia 1704 připomněl letošní výročí dubnové 260. výročí úmrtí Georga Friedricha Händela a zejména jedno pozoruhodné oratorium Izrael v Egyptě. Slyšeli jsme barokní orchestr ve velkém obsazení včetně trojice pozounů, a zejména Collegium vocalle 1704 mělo svůj velký den. Toto starozákonní oratorium je totiž netypické právě tím, že největší prosto zde mají sborová čísla.

Orchestr Berg zahájil svou novou sezonu koncertem (11. 3. ) ve znamení hudby Franka Zappy. Zappa? Jsou snad Bergu vážnohudební mantinely už tak těsné, že je opouští? O Zappově afinitě k vážné, respektive klasické hudbě se samozřejmě ví – mezi jeho vzory nebo spíše inspirátory figuroval vedle Stravinského či Varèseho také Alois Hába – ale jeho odkaz je životadárným zdrojem spíše v otevřené komunitě příznivců jazzové a všelijak alternativní hudby. Oddělování artificiální a non-artificiální hudby je však, bohužel, hlavně záležitostí institucionalizovaných struktur (škol, hudebního průmyslu, médií), zatímco hudebníci prolínání obou hudebních „břehů“ dávno neřeší – Zappa byl začátkem 90. let jedním ze čtyř skladatelů, které Ensemble Modern požádal o nová díla pro svou sezonu ve frankfurtské Alte Oper (dalšími byli Karlheinz Stockhausen, John Cage a Alexander Knaifel). Vznikl tak Zappův poslední velký projekt – The Yellow Shark – z něhož Orchestr Berg zařadil na svůj březnový koncert pět „kousků“. Takže žádné opouštění mantinelů, pouze jejich další rozšiřování. Berg přidal ještě dvě skladby z alb Jazz from Hell a Frank Zappa Meets the Mothers of Prevention a vše poskládal do proporční, kontrastní suity s dynamickým G-Spot Tornadem na začátku a – relativně – klidnější Night School na závěr. S výjimkou Aerobics in Bondage všechny skladby instrumentoval Ali N. Askin, v obsazení dominují dechy a bicí, smyčce jsou zastoupeny klasickým kvartetem, respektive s kontrabasem kvintetem, po stranách – alespoň tak to bylo řešeno na pódiu Divadla Archa – zvuk výrazně spoluformují klávesy, harfa a kytara (akustická se snímačem). V moderní hudbě – jakéhokoliv druhu – může máloco překvapit. (Výstřely v Pentagon Afternoon nepočítám: člověk se sice lekne, ale zase až tak ojedinělý prvek to není, snad jen že obvykle „pálí“ některý z hráčů na bicí, zde byla pistole svěřena do ruky houslistce.) Přesto zní Zappova hudba originálně, zvukově zajímavě (včetně strukturálních detailů jako souhra tuby a houslí v Aerobics in Bondage), napínavě, dravě a dráždivě nezařaditelně. Víc se asi otevře těm, kdo znají kontexty – Frank Zappa prezentoval svou hudbu jako do jisté míry reakci na aktuální veřejné dění v politické, sociální, obchodní či kulturní sféře, znalci jeho díla z ní slyší sarkasmus, navázat s ní vztah lze nicméně i skrze čisté hudební řemeslo.

V sobotu 9. března 2019 mělo vídeňské publikum možnost v prostorách Brahmsova sálu Hudebního spolku slyšet poprvé na vlastní uši skladatelku, houslistku a klavíristku Almu Deutscher. Tato čtrnáctiletá mladá dáma začala už ve dvou letech hrát na klavír,  o rok později na housle. V šesti letech zkomponovala svou první klavírní sonátu. V případě takto geniálních mladých umělců a dětí jde bohužel často o cvičené opičky, nebo malé hvězdy vědomé si už v tomto raném věku své ceny. Tato skutečnost ale nemá s Almou Deutscher nic společného.

„Víte, jaký je v orchestru rozdíl mezi prvním a posledním pultem houslí? Někdy i několik dob.“ Tento starý vtip možná popisuje praxi některých slabších orchestrů, ale Filharmonie Bohuslava Martinů má po včerejším koncertě ve Zlíně jistotu, že jí se netýká. Na poslední židli prvních houslí totiž usedla sólistka programu Olga Šroubková, předloňská vítězka Pražského jara a laureátka řady dalších mezinárodních soutěží. Ale pěkně popořádku.

Barokní podvečery 5. března měly nádech exkluzivity, neboť se konaly v Lobkowiczkém paláci na Pražském hradě. Návštěvníci přicházející na Hrad už večer nemuseli stát frontu u vstupních kontrol, a o přestávce se mohli procházet malou galerií v několika místnostech, které přiléhají k Císařskému sálu paláce. A program byl řekněme aristokraticko-kratochvilný, zahajoval letošní řadu „Stravaganza“, kdy se vybírá ze skladeb extravagantních či experimentálních.

Koncerty, které pořádá katedra bicích nástrojů pražské HAMU, se dávno vymykají rámci běžných školních koncertů. Ano, hrají na nich studenti oboru, ale jejich dramaturgie je od základů vedena povahou bicích nástrojů, jejichž přirozenou rolí je spojovat, komunikovat, zprostředkovávat. Pro letošní – březnový – koncert se s touto motivací spojily katedry bicích nástrojů obou tuzemských hudebních akademií, pražské a brněnské, s pražskou katedrou jazzové hudby a taneční katedrou a společně připravili program s tématem „Afrika“. Nutno dodat tématem vděčným, neboť africkou hudbu si většinou automaticky spojujeme s rytmem, a také s tancem a zpěvem – a na všechno se vrchovatě dostalo.

Baletní skvost, Labutí jezero Petra Iljiče Čajkovského, opět zdobí repertoár brněnského Národního divadla. Ačkoliv plakátové upoutávky nabízejí provokativní baletku v růžových silonových punčochách a vysokých podpatcích na dně zbídačeného vypuštěného bazénu, obnovené Labutí, které se na jeviště vrátilo v rámci stoletého výročí prvního uvedení, se nese v klasickém duchu. Tato skutečnost je také jednou z jeho mála deviz.

Filharmonická sezona 2018/2019 je doslova nabita událostmi a vzácnými hosty. Za nepsaný vrchol sezony byl ovšem považován dlouho dopředu vyprodaný debut britského světoběžníka Simona Rattle, který po dlouhých šestnácti letech v čele Berlínských filharmoniků vyměnil v roce 2017 Berlín za Londýn a první německý orchestr za nejstarší těleso metropole nad Temží, Londýnský symfonický orchestr. Zatímco pražské publikum slyšelo S. Rattle naposledy o tradičním narozeninovém koncertě Berlínských filharmoniků, který se odehrál na Prvního máje 2013 ve Španělském sále Pražského hradu, abonenti České filharmonie si na dirigentův notně opožděný debut ve Dvořákově síni Rudolfina museli počkat až do 27. 2. 2019. Tak jako před šesti lety nechyběl na programu dirigentova prvního filharmonického hostování Antonín Dvořák, tak jako v roce 2013 byla na podiu přítomna dirigentova manželka, mezzosopranistka Magdalena Kožená. Promotérsky neodolatelné vystoupení manželské dvojice Kožená-Rattle zaplnilo Rudolfinum do posledního místa, tentokrát ovšem naprosto ukázněným a koncentrovaným posluchačstvem, které dirigentovi představilo domácí publikum z jeho nejlepší stránky, totiž jako poučené, zvídavé a soustředěné auditorium, připravené účtovat s interpretačními a posluchačskými stereotypy.