Kritiky

Rozhlasoví symfonikové splnili Bernsteinovi jeho přání. Zněli jako Mahler

Rozhlasoví symfonikové zahájili novou sezonu ve skvělé formě – „Slavnostně s Bernsteinem a Mahlerem“. Sté výročí narození Leonarda Bernsteina, Mezinárodní den hudby i své vlastní narozeniny oslavili provedením Bernsteinových Chichesterských žalmů a Symfonií č. 4 G dur Gustava Mahlera. Dramaturgicky zajímavý program nastudoval americký dirigent John Axelrod, který provedení vdechl mnohé z Bernsteinova hudebního pojetí. V sólových partech excelovala izraelská sopranistka Chen Reiss a již tradičně byl ke spolupráci pozván Český filharmonický sbor Brno. V pražském Rudolfinu společně vdechli prvnímu říjnovému večeru punc mimořádnosti.

Dvojitá Kouzelná flétna podle Romea Castellucciho

Bruselská královská opera zahájila sezónu 2018/19 novou inscenací Mozartovy Kouzelné flétny. To by nebylo nic zvláštního, tato opera ostatně patří k nejvíce uváděným vůbec, kdyby se ovšem režie neujala známá osobnost divadelního světa, Ital Romeo Castellucci. A jak se dalo čekat, z původního Mozartova singspielu nezůstalo skoro nic. Jeho vize se zásadně lišila od starších bruselských inscenací Karla-Ernesta Herrmanna (1991) nebo Williama Kentridge (2005).

Rozum a cit Isabelle Faust

26. září 2018 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
Rozum a cit Isabelle Faust

Isabelle Faust je považována za jednu z nejzásadnějších houslistek nového tisíciletí. Spolupracovala například s dirigenty Claudiem Abbadem a sirem Johnem Eliotem Gardinerem, vystupovala s Berlínskou filharmonií a dalšími předními světovými orchestry. V Ostravě se německá houslistka sólovým recitálem představila vůbec poprvé, a to v programu z děl barokní a soudobé hudby. Její recitál na Svatováclavském hudebním festivalu byl svého druhu zatěžkávací zkouškou, protože Faust hodlá program natočit na nové album. A že to nebylo nikterak tuctové hudební menu, na to můžete vzít jed.

Dvě tváře Valentiny Lisitsy

25. září 2018 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
Dvě tváře Valentiny Lisitsy

O ukrajinské pianistce Valentině Lisitse je známo, že s oblibou sestavuje své programy ze skladeb nejvyšší technické obtížnosti. Ani její recitál na festivalu Dvořákova Praha 19. září 2018 nebyl v tomto směru výjimkou. V první části svého vystoupení nabídla umělkyně zcela zaplněnému Rudolfinu raritu: kompletní provedení Schubertova písňového cyklu Labutí zpěv D. 957 v transkripci pro sólový klavír od Franze Liszta. Jako celek se tento cyklus prakticky nehraje – nejen proto, že je technicky mimořádně náročný, ale i proto, že vyžaduje od interpreta velkou výdrž, neboť trvá více než hodinu

Diverzní koncert v brněnské káznici

24. září 2018 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
Diverzní koncert v brněnské káznici

Hudební těleso Ensemble Opera Diversa se v pátek 21. září vrátilo do prostor brněnské káznice, kde v listopadu 2016 uvedlo 14. symfonii Dmitrije Šostakoviče. Zatímco před bezmála dvěma lety rozezněla ztichlé prostory věznice léty prověřená hudba světoznámého skladatele, páteční koncert pod vedením Gabriely Tardonové představil skladby převážně současných českých autorů. Výjimkou byla dvě díla křesťanské duchovní tradice promlouvající k posluchačům zhlubin pozdního středověku. Po boku orchestru vystoupili také zpěvačka Iva Bittová, akordeonistka Žaneta Vítová a zpěvák a umělecký vedoucí ansámblu Vladimír Maňas.

Jako výdech a nádech. Janovy pašije Arvo Pärta na Svatováclavském hudebním festivalu v Ostravě

Hudba estonského skladatele Arvo Pärta v neděli 23. září vstoupila do nejstaršího ostravského Kostela sv. Václava. Skladatelovy Janovy pašije zazněly v podání Martinů Voices, instrumentálních a vokálních sólistů pod vedením dirigenta Lukáše Vasilka. Koncert byl jedním z posledních programových bodů Svatováclavského hudebního festivalu, který v tomto týdnu finišuje a v pátek skončí provedením Stabat mater Antonína Dvořáka.

Otazník místo tečky: finále Dvořákovy Prahy

V pátek 21. 9. 2018 naposledy otevřel dveře svému publiku mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha. Závěrečný koncert v přítomnosti televizních kamer měl být slavnostní tečkou. Rozmazala ji dramaturgická rozháranost, pokoušející se spojit nespojitelné, i když za účasti v Praze vždy vítaných hostů, kterými byl Státní orchestr Drážďany (Staatskapelle Dresden) a Manfred Honeck za dirigentským pultem. Úvodem večera zazněl jako vyvrcholení letošního cyklu Dvořákových vokálně-orchestrálních děl, která tímto okamžikem Dvořákova Praha uvedla v úplnosti, Slavnostní zpěv op. 113 (1900). Pokud by toto ani ne desetiminutové příležitostné dílko napsal některý z věhlasných barokních mistrů, zaznívalo by častěji, než jak je tomu v případě Dvořákovy gratulační kantáty právníku Josefu Tragymu na (jako vždy) šroubovaný text Jaroslava Vrchlického. Nepletu-li se, zazněla kantáta v Rudolfinu naposledy v roce 1999 v nastudování rozhlasových symfoniků s Vladimírem Válkem, což bylo v programovém textu večera zamlčeno. Třídílná kantáta s divokým fugovým středním dílem místy zní až agitačně a Manfred Honeck jí propůjčil poněkud nepatřičný lesk efektní kompozice, kterou Slavnostní zpěv rozhodně není a neměl být, odmyslíme-li si extravagantní finální víření kotlů. Pozorní posluchači nemohli v díle přeslechnout nápěv skladatelovy nejoblíbenější chrámové písně Tisíckráte pozdravujeme Tebe. Blýsknul se Slovenský filharmonický sbor sbormistra Štefana Sedlického, který bychom měli v Praze rozhodně slýchat častěji. Jeho kvality se v příležitostném díle nemohly prezentovat v plné šíři. Neznamená to však, že bych si kantátu na festivalu – snad dříve než za dvacet let – opět rád nevyslechl. Nejlépe v nastudování orchestru Pražské konzervatoře, která si dílo u Dvořáka objednala.

Penderecki osobně na Podzimním festivalu duchovní hudby

Olomoucký Podzimní festival duchovní hudby zahájil ve čtvrtek 20. září svůj 25. ročník. Za účelem tohoto jubilea připravil festivalový týmprogram sestávající z impozantních děl české i světové hudby. Pro samotný zahajovací koncert si však organizátoři přichystali něco skutečně velkolepého – duchovní skladbu Credo od jednoho z nejvýznamnějších současných polských autorů Krzysztofa Pendereckého, a to dokonce pod taktovkou samotného autora. Spolu s Pendereckým vystoupili Filharmonický smíšený sbor a chlapecký sbor Krakov, pod vedením sbormistryní Teresy-Majky Pacanekové a Lidie Matynianové, a Filharmonie Karola Szymanowského, jejíž čestný umělecký ředitel je právě Penderecki. Místa sólistů obsadili sopranistka Iwona Hossa, mezzosopranistka Karolina Sikora, altistka Małgorzata Pańko-Edery, tenorista Adam Zdunikowski a basista Piotr Nowacki. Tito sólisté jsou častými interprety Pendereckého děl – stejné pěvecké obsazení vystupovalo i na závěrečném koncertu Pražského jara v roce 2017 taktéž pod vedením samotného autora. Slavnostní zahajovací koncert byl pořádán v koprodukci s Muzeem umění Olomouc v rámci výstavního projektu Rozlomená doba, 1908–1928, Avantgardní umění ve střední Evropě.

Zimerman na Dvořákově Praze: Konec dobrý, všechno dobré

Zahřívací skladba večera Dvořákovy Prahy 20. září, Second Essay for Orchestra Samuela Barbera moc nezahřála, tedy u srdce. To však především vinou nevzrušivého provedení, s nejistými žesti a vůbec celkovým nedostatkem zápalu. Barberova ambiciózní kompozice z roku 1942, odehrána pohodlně a bez zaujetí, je rázem poloviční. Jak plasticky se vydělují jednotlivé melodické linie z Bernsteinovy Newyorské filharmonie, když svého oblíbeného mistra diriguje! Zmiňuji právě tyto Bernsteinovy snímky, protože je o něm známo, že dával Barbera lépe než své vlastní skladby. A samozřejmě také proto, že po přestávce následovala jeho velkolepá 2. symfonie pro klavír a orchestr, „Věk úzkosti“.

V Brně na startovací čáře

20. září 2018 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
V Brně na startovací čáře

Slavnostní inaugurační koncert nového šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese, který  se konal v úterý 18. září ve společenském sále brněnského sokolského Stadionu, symbolicky spojoval hudbu českou a americkou. První část večera přinesla 1. symfonii c moll Zlonické zvony Antonína Dvořáka, jež byla ve druhé polovině konfrontována s minimalistickou symfonickou kompozicí Harmonielehre (Nauka o harmonii) Johna Adamse. Obě skladby dělí od svého vzniku přesně 120 let a ačkoli jejich estetika je poměrně odlišná, přece sdílejí jistý společný prvek, jímž je ujasňování si vztahu a vyhraňování se vůči dosavadní hudební tradici.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.