Řecký skladatel Iannis Xenakis (1922–2001) je neopominutelnou postavou dějin hudby 20. století. Zároveň ale představuje pro interprety i posluchače tvrdý oříšek. Ve svých skladbách mnohokrát posouval hranice toho, co je možné zahrát, a to jak pro sólisty, tak pro orchestry a dirigenty. Publikum pak může odrazovat jeho přístup k hudbě nikoliv jako ke sledu melodií a harmonií, ale jako k mase, s níž zachází spíše jako s otesávaným kvádrem či odlévaným betonem. Koneckonců jeho původní profesí byla architektura a spolupracoval s milovníkem syrového betonu Le Corbusierem, s nímž vytvořil i slavný Philipsův pavilon pro bruselské Expo v roce 1958. Ačkoliv se bez Xenakise neobejde žádný přehled dějin moderní hudby, slyšet jeho díla živě je vzácnost, což platí ještě více pro kusy orchestrální. Koncert nazvaný výmluvně „Zásadní Xenakis“, který se konal 5. listopadu, tak sliboval výjimečný zážitek, zvláště když jeho pořadatelem bylo Ostravské centrum nové hudby, instituce, která zde dlouhodobě pěstuje provádění soudobé hudby na vysoké úrovni. Všechna tři díla na programu již někdy zazněla na festivalu Ostravské dny, nyní se ovšem všech tří ujal stále ještě poměrně nový orchestr ONO, tedy Ostrava New Orchestra, mezinárodní těleso vedené dirigentem a skladatelem Petrem Kotíkem, jinak též uměleckým šéfem Ostravského centra. Rovněž poměrně nový sál DOX+ se jevil již svou betonovou strohostí jako ideální lokace. To vše vyvolalo potěšitelný zájem publika, takže již několik dní před koncertem hlásili pořadatelé, že je vyprodáno, což je v této hudební sféře věcí nikoliv obvyklou.

Jedenáctý ročník olomouckého festivalu soudobé hudby, letos zaměřený na klavír ve všech jeho odstínech, nabídl během sedmi koncertů celkem jedenáct světových premiér. Hned čtyři z nich přinesl program v podání Isha Trio (Kristina Vaculová – flétna, Lucie Rozsnyó – zpěv, Sára Medková – klavír) v úterý 8. října.

Na koncertu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK 24. listopadu mě zradilo zdraví, takže jsem musel odejít z pražského Obecního domu předčasně, takže se stal pro mě „nedokončenou“. Dle novinářské etiky bych správně neměl o koncertu psát, ale bylo to tak učebnicové, že jsem se rozhodl učinit výjimku a vydat svědectví o výseku včera, jehož jsem byl přítomen. Nuže v úvodu jsem slyšel Haydnovu Symfonii č. 30 C dur „Aleluja“ a poté Violoncellový koncert č. 1 Bohuslava Martinů (Dvořákovu Osmou symfonii po pauze jsem nezvládl.)  

Závěrečný večer mezinárodního hudebního festivalu Musica Lípa, jeho 18. edice, připravil novoborskému publiku vítanou možnost seznámit se se slovenským souborem Janoska Ensemble. Kvarteto stmelené silnou rodinnou tradicí, tvořené třemi bratry Jánoškovými, Františkem, Ondrejem a Romanem a jejich švagrem Júliem Darvasem, nadchlo místní publikum a jejich spontánní, temperamentní projev vytvořil perfektní tečku za letošním ročníkem.

Skutečně zajímavou dramaturgii letos láká již tradiční festival Struny podzimu, jež se koná po třiadvacátý krát. Jako tradiční však událost označuji pouze kvůli jejímu „věku“; program, který nabízí, je totiž velmi originální a v kontextu jiných českých festivalů vlastně i trochu nekonvenční. Na 25. října si pak Struny podzimu připravily opravdovou lahůdku: do La Fabriky přinesly kompletní smyčcové kvartety Iannise Xenakise v podání věhlasného amerického ansámblu JACK Quartet.

Málokterá barokní Ouvertura se tak skvěle hodí na slavnostní zahájení sezony jako ta z Händelova La Resurrezione. Gejzír radosti, energie, virtuozity, společného muzicírování a napětí. Právě tou včera otevřelo Collegium 1704 sezonu v pražském Rudolfinu, a následovalo po ní samozřejmě i celé římské oratorium velkého Georga Friedricha. České publikum má to štěstí, že může poměrně pravidelně slýchat velká Händelova oratoria ve většinou skvělém podání, bylo tomu tak v poslední době například při koncertech, na kterých zněl Mesiáš nebo Izrael v Egyptě. La Resurrezione patří k tomu nejlepšímu, co Händel během svého římského období stvořil. Na nekomplikovaném námětu boje dobra a zla prostupujícího Kristovo Vzkříšení vystavěl dvouhodinovou přehlídku své geniální hudební invence, která na první poslech dojme, rozruší, rozradostní. Je to lapidárně řečeno překrásná hudba. A návštěvníci včerejšího koncertu ji ocenili bouřlivými ovacemi, které se často v Rudolfinu neslyší, to je nutno zmínit hned na začátku.

Nedělní koncert v olomoucké katedrále sv. Václava ukončil 26. ročník Podzimního festivalu duchovní hudby. Zaznělo Mozartovo Requiem v provedení Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu a Pěveckého sboru Lúčnica. Jako sólisté vystoupili sopranistka Lenka Máčiková, altistka Alena Kropáčková, tenorista Martin Gyimesi a basista Gustav Beláček. Koncert řídil dirigent Martin Leginus.

Závěrečný koncert 50. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim patřil Filharmonii Brno. Na pódiu Besedního domu oslavili společně své 75. narozeniny dlouholetí přátelé a přední světoví dirigenti Dennis Russell Davies a Peter Eötvös. Zatímco šéfdirigent brněnské filharmonie Davies řídil skladby svého kolegy, Eötvös provedl s hudebníky díla Wolfganga Amadea Mozarta a Bély Bartóka. S Filharmonií Brno vystoupila sólově také houslistka Akiko Suwanai.

Společnost českých skladatelů uspořádala 16. října 2019 reprezentativní autorský koncert třech členů, oslavujících letos svá životní jubilea. Své kompozice představili osmdesátník Tomáš Svoboda a dva sedmdesátníci Vojtěch Mojžíš a Jan Grossmann. Koncert se konal v krásných prostorách sálu konzervatoře Jana Deyla.

Zahajovací koncert festivalu Hudební fórum Hradec Králové byl ve znamení severské hudby, přinejmenším tedy podle jmen autorů skladeb zařazených na program. Zde ve středu Evropy nám možná tak úplně nedochází, že energetické zdroje hybné síly nové (vážné/klasické) hudby se přesunuly právě na sever, je to proces velmi pozvolný, trvá několik desetiletí, nicméně tradičně osvícená festivalová dramaturgie (konkrétně Marek Hrubecký) drží prst na tepu doby a k českým premiérám vybírá skladby prověřené především na americké hudební scéně, kde se tvorba severoevropských skladatelů těší značné pozornosti a respektu. Dvě ze tří uvedených skladeb vznikly na objednávku Newyorské filharmonie. Z nich zejména Metakosmos Anny Thorvaldsdóttir představuje vítané rozšíření obzorů poznání. Pokud je mi známo, živě dosud u nás hudba této islandské skladatelky nezazněla, zaznamenala jsem pouze veskrze pozitivní recenzi cédéčka s její komorní tvorbou (Vítězslav Mikeš v Harmonii 19. 2. 2019). Koncertní realita je rozhodně komplexnějším zážitkem nežli poslech z konzervy, zejména u toho typu hudby, který je – patrně – Anniným osobitým stylem: hutné, neuspěchané, zvukově soudržné, nesené na vlně dechu nebo plynutí něčeho, co nás přesahuje, s občasnými doteky krásna, které vám v okamžiku, kdy se projeví, vhání slzy do očí, protože vzápětí zase mizí a že zmizí, víte už v té chvíli, kdy ho sluchem zachytíte. Při koncertním provedení nabývají všechny výrazové finesy zpřítomněné koncentrací hudebníků na pódiu intenzity posílené o pozornost posluchačů v auditoriu, poněvadž jde o hudbu napínavou, která  nepřipouští nudu nebo vyvanutí smyslů. Během nedlouhé plochy skladby – cca čtrnáct minut – se vystřídá nebo často i překrývá zvuková tříšť, existenciální konstanta (hluboký tón), dlouhá zastavení v pianissimu, rytmický vzruch, tlumené exploze či čistě noisové imprese. Jímavá, píseň připomínající melodie přichází poprvé zhruba uprostřed, zdánlivě nečekaně, ke svému návratu už ale potřebuje dokonalé zklidnění a z vůle autorky touto „písní“ skladba i končí, což vnímám jako Annino svědectví víry v pozitivní síly kosmu.