Kritiky

„die reihe“ naposledy aneb Jak se Vídeň loučila s legendou současné hudby

První koncert souboru „die reihe“ se ve vídeňském Konzerthausu uskutečnil 22. března 1959. Tomuto pro soubor slavnostnímu okamžiku předcházelo hraní po různých kavárnách, restauracích, sklepních prostorech, knihkupectvích a obchodu s koberci. Poptávka po nové hudbě byla velká, nicméně, jak to tak bývá, ti co by umění a zvláště současné umění měli podporovat, zůstávají uzavřeni v jistotách tradic a vymlouvají se proč to nebo ono nejde. Nicméně, jak už se tolikrát ukázalo, dobrou věc a nadšení zabrzdit nelze. Jeden ze zakládajících členů souboru Kurt Schwertsik se věhlasných kurzů v Darmstadtu zúčastnil už v roce 1955. O rok později jej následoval Friedrich Cerha. V roce 1958 se ke skupině přidala i Gertraud Cerha a po návratu do Vídně se všichni tři shodli na tom, že je třeba založit soubor, který by uváděl hudbu, která hýbe Darmstadtem a která se svým způsobem na další léta stala určující estetikou hudební tvorby ve Vídni. První koncerty se nesetkávaly s jednoznačným přijetím a úspěchem, mnohdy byly označeny jako skandální, ale osvícení recenzenti jako další doyen Nové hudby Lothar Knessl rozpoznali již od začátku kvalitu souboru a jeho potenciál. Mezinárodního uznání, po kterém následovaly pozvánky na účinkování v zahraničí se souboru dostalo na festivalu ISCM v roce 1961. Sehnat finance na cesty do zahraničí nebylo tak snadné a soubor musel paradoxně z těchto důvodů řadu pozvání odmítnout. Na počátku šedesátých let se mu otevřela další možnost prezentace v prostorách Muzea 20. století a v sezóně 1978/1979 se díky novému vedení vrátil do Konzerthausu s velmi úspěšnou a dramaturgicky do detailu připravenou koncertní řadou „Wege in unsere Zeit“. Zatímco Friedrich Cerha reprezentoval Druhou vídeňskou školu, Kurt Schwertsik vnášel do dramaturgie anglosaský svět Johna Cage nebo hnutí Fluxus. V roce 1983 předal Friedrich Cerha vedení souboru Kurtu Schwertsikovi a HK Gruberovi.

Beatrice Rana na Festivalu Rudolfa Firkušného: Laťka je hodně vysoko

Šestadvacetiletá Italka Beatrice Rana je dnes považovaná za jednu z nejlepších pianistek mladé generace. Pozornost vzbudila už v roce 2011, kdy – jako osmnáctiletá – zvítězila v Montreal International Musical Competition. O dva roky později získala stříbrnou medaili v americké Van Cliburn International Piano Competition. O její strmé umělecké kariéře svědčí pak to, že v roce 2015 byla zařazena mezi sedm hudebníků nové umělecké generace BBC Radio 3 a v roce 2017 získala prestižní ocenění „Mladý umělec roku“ časopisu Gramophone. Beatrice Rana vystupovala v nejvýznamnějších koncertních sálech a hrála s nejproslulejšími světovými orchestry a dirigenty.

PKF s Villaumem si zakoketovala s virtuální realitou

Aiva, Britten, Musorgskij – tak PKF uvádí na svých stránkách koncert orchestrální řady A, který se odehrál 15. listopadu pod taktovkou uměleckého šéfa Emmanuela Villauma. Titulek opravdu shrnuje vše podstatné, to je mu třeba přiznat. Úvodní Symfonie č. 37, až do roku 1907 mylně připisovaná Mozartovi (ve skutečnosti je 25. symfonií Michaela Haydna, až na prvou větu, která pochází Mozartova pera), byla hodně odbytým úvodním číslem, zahraným nejen bez přesnosti – ale co hůř, i bez elánu. Nepovažuje-li propagace Pražské komorní filharmonie za nutné ji blíže zmiňovat, tím spíše nepatří ani do mé recenze. 

Tradice versus beton

14. listopad 2019 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
Tradice versus beton

Je to už dobré dva roky, co jsem naposledy slyšel Bennewitzovo kvarteto.  Donesly se ke mně skvělé reference, takže jsem původně na koncert šel z prozaického důvodu, abych poznal, jak teď hraje, abych byl tak říkajíc „v obraze“. Zvolilo si program, jenž měl v sobě až průhlednou linii. V centru Mendelssohn (Smyčcový kvartet a moll, op. 13), jenž byl svorníkem k Bachovi (výňatek z Umění fugy), jehož pro svět znovu objevil, a k Beethovenovi (Smyčcový kvartet a moll op. 132, č. 15), jehož obdivoval, miloval a v určité fázi života i napodoboval.

Ovládaný temperament Mahana Esfahaniho

Závěrečný koncert letošní donátorské řady PKF—LOBKOWICZ abonmá nabídl zajímavou konfrontaci hudby rodinného klanu Bachů s díly 20. století. V roli sólisty se představil vynikající britský cembalista Maham Esfahani. V Lobkowiczkém paláci v Praze za doprovodu PKF – Prague Philharmonia provedl Koncert pro cembalo J.Ch. Bacha, Es dur op. 7 a jako dramaturgickou zajímavost také Jazzový koncert Josepha Horovitze. Oba rozdílné světy propojily Deux Pièces pour Clavecin H 244 B. Martinů pro sólové cembalo. Celý večer v podání PKF – Philharmonia v roli komorního orchestru bez dirigenta pak orámoval úvodní Braniborský koncert č. 3 G dur BWV 1048 J.S.Bacha a závěrečná Sinfonie G dur C.Ph.E. Bacha.

(D)Obrovský Skácel včera, dnes a zítra

11. listopad 2019 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
(D)Obrovský Skácel včera, dnes a zítra

Návštěvníci Divadla Husa na provázku si ve čtvrtek 7. listopadu připomněli 30. výročí památky básníka a prozaika Jana Skácela. Dramaturgie večera sestávala výhradně z děl současných a v Brně působících umělců – zazněla píseň pro baryton a ansámbl Znorovy v noci skladatele Daniela Šimka, dále kantáta pro mezzosoprán, baryton, komorní sbor a orchestr Smrt Dobrovského od skladatele a básníkova přítele Miloše Štědroně a melodram pro vypravěče a komorní orchestr Mea culpa – Podobenství o člověku Jiřího Miroslava Procházky. Skladby nastudoval Slovanský komorní ansámbl pod taktovkou Zdeňka Klaudy, dále vystoupil sbor Czech ensemble baroque choir pod vedením Terezy Válkové. V sólových pěveckých rolích se představili barytonista Roman Hoza a mezzosopranistka Lucie Hilscherová, roli vypravěče ztvárnila Valerie Zawadská. Koncert doplnil filmový rozhovor s Milošem Štědroněm pod názvem Dřív než padl první sníh v režii kněze a dokumentaristy Jana Hanáka, který celým večerem také provázel. Na snímku se dále podíleli Jiří Miroslav Procházka (námět), Jiří Strnad (kamera) a Jiří Kubík (zvuk a střih).

Tři premiéry v České filharmonii

11. listopad 2019 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
Tři premiéry v České filharmonii

Na čtvrtečním koncertě zazněly premiéry tří skladeb, které objednala Česká filharmonie od mladých skladatelů jako pokračování nápadu, který uvedl v život Jiří Bělohlávek formou skladatelské soutěže. Druhý ročník akce byl směrován k 100. výročí založení samostatného Československa ani ne tak tématicky jako – vedle zjevné symboliky – čistě prakticky s tím, že soutěž chtěla poskytnout příležitost nejen českým, ale i slovenským hudebním tvůrcům. Přineslo to ovoce – mezi vítězná díla se dostala skladba Adriána Demoče Něha, dalšími dvěma byly Písně vrbovýho proutku od Jany Vöröšové (nejlépe vyhodnocené dílo) a Crossings od Matouše Hejla.

Hudba napříč kontinenty v olomoucké Redutě

Moravská filharmonie Olomouc připravila pro posluchače velice zajímavý hudební program s názvem „Hudba napříč kontinenty“. Koncert ze čtvrtka 7. listopadu nabídl atraktivní evropskou premiéru taiwansko-americké skladatelky Chihchun Chi-sun Lee[1] Formosan Triptych. Z ostrova Taiwan jsme se přes Rusko Koncert pro klavír a orchestr č. 1 Des dur od Sergeje Prokofjevova přiblížili Evropě. Po odpočinku dostala prostor skladba od Franze Schuberta Symfonie č. 9 C dur, jež dotáhla cestu lehce za Olomouc.

Hudba jako sportovní výkon. Intenzivní Xenakis

Řecký skladatel Iannis Xenakis (1922–2001) je neopominutelnou postavou dějin hudby 20. století. Zároveň ale představuje pro interprety i posluchače tvrdý oříšek. Ve svých skladbách mnohokrát posouval hranice toho, co je možné zahrát, a to jak pro sólisty, tak pro orchestry a dirigenty. Publikum pak může odrazovat jeho přístup k hudbě nikoliv jako ke sledu melodií a harmonií, ale jako k mase, s níž zachází spíše jako s otesávaným kvádrem či odlévaným betonem. Koneckonců jeho původní profesí byla architektura a spolupracoval s milovníkem syrového betonu Le Corbusierem, s nímž vytvořil i slavný Philipsův pavilon pro bruselské Expo v roce 1958. Ačkoliv se bez Xenakise neobejde žádný přehled dějin moderní hudby, slyšet jeho díla živě je vzácnost, což platí ještě více pro kusy orchestrální. Koncert nazvaný výmluvně „Zásadní Xenakis“, který se konal 5. listopadu, tak sliboval výjimečný zážitek, zvláště když jeho pořadatelem bylo Ostravské centrum nové hudby, instituce, která zde dlouhodobě pěstuje provádění soudobé hudby na vysoké úrovni. Všechna tři díla na programu již někdy zazněla na festivalu Ostravské dny, nyní se ovšem všech tří ujal stále ještě poměrně nový orchestr ONO, tedy Ostrava New Orchestra, mezinárodní těleso vedené dirigentem a skladatelem Petrem Kotíkem, jinak též uměleckým šéfem Ostravského centra. Rovněž poměrně nový sál DOX+ se jevil již svou betonovou strohostí jako ideální lokace. To vše vyvolalo potěšitelný zájem publika, takže již několik dní před koncertem hlásili pořadatelé, že je vyprodáno, což je v této hudební sféře věcí nikoliv obvyklou.

Jedenáct klavírních premiér v Olomouci

1. listopad 2019 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
Jedenáct klavírních premiér v Olomouci

Jedenáctý ročník olomouckého festivalu soudobé hudby, letos zaměřený na klavír ve všech jeho odstínech, nabídl během sedmi koncertů celkem jedenáct světových premiér. Hned čtyři z nich přinesl program v podání Isha Trio (Kristina Vaculová – flétna, Lucie Rozsnyó – zpěv, Sára Medková – klavír) v úterý 8. října.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.