Dvoudílný operní večer s názvem Mozart … a ti druzí uvedla Opera Národního divadla ve Stavovském divadle poprvé 4. dubna. Obsahuje Nymanovo půlhodinové dílko Dopisy, hádanky a příkazy (Letters, Riddles and Writs) a operu Klasika (The Classical Style) Stevena Stuckyho. Je to velmi záslužný dramaturgický čin, avšak více než obtížný inscenační úkol. Můžeme se přít už nad tvrzením, že jde o opery. Jsou to spíš specificky složené útvary, kombinující do značné míry kolážovitým způsobem původní hudbu dvou soudobých skladatelů, Angličana Michaela Nymana (narozen v roce 1944) a amerického skladatele Stevena Stuckyho (1949-2016) s důmyslně propletenou kompozicí parafrázující hudbu klasiků. V první nymanovské části s hudbou Mozartovou, v části druhé s téměř nevyčíslitelnou množinou umně zpracovaných úryvků hudebních kompozic skladatelů klasické éry – od Mozarta, Haydna a Beethovena přes Roberta Schumanna, Richarda Wagnera až k Richardu Straussovi. Obě „opery“ jsou spíš rébusem než čímkoli jiným, oříškem pro inscenátory, který vyžaduje nejen tvůrčí invenci, ale také velký nadhled, smysl pro humor, mimořádnou schopnost pro prokomponování a detailní provázání jednotlivých prvků divadelního výrazu.

Pohádková scéna Martina Černého a kostýmy Josefa Jelínka, mladičký princ a princezna zakletá v křehkou ustrašenou labuť, tak lze stručně charakterizovat březnovou premiéru baletu Labutí jezero v Národním divadle. Taneční nastudování se opírá o choreografické a režijní pojetí jihoafrického choreografa Johna Cranka, které před více než pětašedesáti lety připravil pro Stuttgartský balet.

Dubnovou zkoušku sirén pojednal Jan Trojan do značné míry jako test formy koncertu – autorův záměr to pravděpodobně nebyl, ale nad množstvím otázek (týkajících se parametrů souhry, volby prostoru, vztahu času a notace, terminologie a tak dále), které realizace tvůrcova konceptu evokovala, se takový pohled přímo vtírá. Živá akce – hudební produkce, jejíž součástí je 140 vteřin trvající nepřerušovaný tón sirény aktivovaný na celém území republiky každou první středu v měsíci – proběhla 3. dubna paralelně na třech místech: v Olomouci na Horním náměstí a v Praze na nádvoří HAMU a na nádvoří Novoměstské radnice.

Semjon Byčkov provádí tento týden s Českou filharmonií Devátou Mahlerovu symfonii. A při středečním koncertu se zdálo, že provedení je větu od věty lepší. Ale dost možná je to klam, tato symfonie totiž je napsaná tak, aby všechno směřovalo k mystické čtvrté větě, která je melodicky a harmonicky nejkrásnější. Oproti tomu první věta působila až přerývaně a jakoby složená z mnoha fragmentů, i když orchestr hrál soustředěně a přesně. Byčkov nepojal úvodní Andante comodo jako jednolité drásavé drama, ale jako hledání plné nečekaných zvratů. Zvuk orchestru byl čistý a barevný, bez přehnané dynamiky, ale také výrazově méně romantický, než jsme u této symfonie zvyklí.  Jakoby se v první větě víc hlásilo o slovo 20. století oproti devatenáctému. I tak se mi zdálo, že celkové soustředění mohlo být větší a s ním i jistý vnitřní tah.

Brno Contemporary Orchestra v pondělí 1. dubna pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra opět rozeznělo prostory funkcionalistické vily Tugendhat. Představilo v ní hudební tvorbu Witolda Lutosławského, Benjamina Brittena, Igora Stravinského, Josefa Adamíka a Daniela Forró. Jednalo se o reprízu koncertu, který na témže místě zazněl již v červnu minulého roku.

Přinejmenším čtyřikrát zazní v následujících týdnech v Praze Dvořákovo oratorium Stabat Mater pro sóla, smíšený sbor a orchestr s varhanami op. 58, B 71 (1876–1877). Letos první pražské nastudování Symfonického orchestru Českého rozhlasu a jeho nedávného šéfdirigenta Ondreje Lenárda proběhlo v Rudolfinu v pondělí 1. 4. 2019. jednoznačně nejoblíbenější z Dvořákových oratorií se k pražskému publiku znovu vrátí v provedení Symfonického orchestru hlavního města Prahy – FOK ve Smetanově síni Obecního domu (17. a 18. 4.), na Velký pátek v nastudování Vysokoškolského sboru Univerzity Karlovy a Svatojakubského orchestru ve staroměstské bazilice sv. Jakuba (19. 4.) a počátkem května v dejvickém Husově sboru s Pěveckým sborem Labyrint na koncertě k 30. výročí jeho umělecké činnosti. Tak jako za Dvořákova života zaznívá Stabat Mater v koncertních sálech i na chrámových kůrech. Pražané si mohou vybrat mezi objektivním prostředím koncertních sálů a autentickou atmosférou pražských kostelů. A volit mohou mezi nadšením (polo)amatérských interpretů a (rutinní) profesionalitou pražských sborových a orchestrálních těles.

Tím, že ve vás titulek vzbudil zvědavost a vy čtete tento článek, splnil svoje poslání, tudíž zapomeňte na něj.☺ Večerní cyklus koncertů staré hudby Barokní podvečery  se konají už po devatenácté, ale stále si drží vysokou úroveň dramaturgie a interpretace. Ve čtvrtek 28. 3. nabídl pořadatel, Collegium Marianum – Týnská škola,  recitál jejich hlavní houslistky Lenky Torgersen s provokativním názvem Bizzaria. Večer se konal s podporou pražského Kláštera dominikánů v jejich Barokním refektáři v Jilské ulici.

V rámci 1. cyklu 124. sezóny Českého spolku pro komorní hudbu zazněl 25. března v Dvořákově síni Rudolfina koncert Sedláčkova kvarteta. Nositelé ceny ČSKH za r. 2016 se představili ne v původní sestavě, ale v již  částečně obměněné (Michal Sedláček, Jan Maceček, Tomáš Krejbich, Matěj Štěpánek). Toto je pro každý již uznávaný soubor vždy choulostivou záležitostí, ale po poslechu lze Sedláčkovcům jen přát, aby jim to vydrželo už nadlouho. Sedláčkovo kvarteto má od počátku dobře a úspěšně zvolený výběr svého repertoáru, kterým se pro publikum stává zajímavým a osobitým i v konkurenci dalších skvělých souborů. Se sympaticky mladistvou odvahou se pouštějí do prachem zavátých zapomenutých partitur, aby v jejich rukou překvapily posluchače původním šarmem a půvabem. Stejně tak si vybírají i současné autory, pro jejichž přesvědčivé provedení mají bezesporu výborný cit i technickou průpravu. Tento večer byl vzornou ukázkou takovéto programové kombinace.

Osmnáctého března zazněl v Dvořákově síni Rudolfina pod taktovkou Petra Altrichtera koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu. První polovina večera byla věnována hudbě nejvýznamnějšího arménského skladatele 20. století Arama Chačaturjana, jehož originální tvorba nesporně je srovnatelná významem i jazykem se špičkou tehdejší evropské hudební moderny. Ač žil a tvořil v rámci Sovětského svazu, jenž projevy vymykající se doktríně socialistického realismu tvrdě kritizoval i postihoval, na rozdíl od Prokofjeva či Šostakoviče své harmonické, rytmické a melodické „šišatosti“  úspěšně uhájil s odkazem na tradice arménské lidové hudby.

Soudobá hudba z Východu nezní ve Zlatém sále vídeňského Hudebního spolku příliš často. O to vzácnější a co do dramaturgie i provedení mimořádnější byl koncert Rozhlasového symfonického orchestru ORF pod vedením Andreje Borejka dne 14. března 2019. Zazněly na něm hned dvě rakouské premiéry – Symfonická báseň č. 2 Galiny Ustvolské a Styx pro violu, sbor a orchestr Giji Kancheliho.