Ticho a severská hudba: to byly snad ty nejvýraznější atributy posledního koncertu devatenácté sezony Orchestru Berg. Těleso na čele s Petrem Vráblem přineslo 10. prosince do Anežského klášteru program Øresund, v rámci něhož zazněla světová premiéra díla Iana Mikysku a české premiéry skladeb skandinávských autorů Jespera Nordina a Benta Sørensena.

Čtvrtého prosince uzavřelo Zemlinského kvarteto (František Souček, Petr Střížek, Petr Holman, Vladimír Fortin) svůj druhý ročník série komorních večerů „4plus“. Tentokrát propojilo ikonická díla dvou významných tvůrců klasické kvartetní literatury s moderní nápaditostí svého současníka. A jako vždy velmi úspěšně a přesvědčivě. Akustice Velkého sálu Městské knihovny v Praze jsem trochu nedůvěřoval, mám raději např. Sukovu síň. Avšak zbytečně - Sukova síň Rudolfina sice „balí“ zvuk tónů do sametovějšího kabátku, ale v nahaté akustice Knihovny zase více vynikne pečlivost a přesnost provedení každého detailu daleko zřetelněji. To, co může být pro leckterého interpreta nebezpečné, tomuto souboru naopak pomohlo zdůraznit jeho kvality.

Janáčkova filharmonie využila příležitost a zahrála si v legendárním Zlatém sále ve Vídni. Nabídka přišla poté, co z programu slavné Musikverein vypadl jiný orchestr. Ostrava přijela s konzervativním programem a vsadila na tradiční hodnoty: Mozart, Čajkovskij a Mahler. Provedení řídil rumunský dirigent Gabriel Bebeşelea.

Poslední dva koncerty letošního 32. ročníku festivalu Wien Modern patřily Konzerthausu. V pátek 29.11.2019 měli posluchači možnost v prostorách Velkého sálu na vlastní oči vidět a slyšet legendu americké avantgardní hudby – Frederica Rzewskeho (1938) – interpretujícího jednu z kultovních skladeb klavírní literatury druhé poloviny 20. století svoji – The People United Will Never Be Defeated! (1975)– 36 variací na revoluční píseň El pueblo unido jamás serà vencido! chilského skladatele Sergia Ortegy. V sedmdesátých letech se jednalo o jakousi neoficiální hymnu chilského exilového demokratického hnutí po celém světě. Rzewskeho variace pracují se syntézou rozdílných stylistických prvků, od klasické formy variace, přes lidové písně severní a jižní Ameriky, jazz a serialismus.

Napsat něco odpovídajícího o dojmu, který si odnáší posluchač z  koncertu, jaký uspořádal FOK 27. listopadu ve Smetanově síni pražského Obecního domu, je spíše úkol pro básníka než pro kritika. Recitál dvou velkých umělců, houslisty  Vadima Repina a klavíristy Andreje Korobeinikova,  byl jedním ze vzácných projevů dokonalosti a přesvědčivosti hudební představy, kdy dva rovnocenní interpreti se nerozlišitelně stávají interpretem jediným. Pokus o „kritickou“ pitvu mi v takovém případě připadá podobně nevhodným jako pokus o portrét tváře krásné dívky  rentgenovým snímkem. Repin (1971) i Korobeinikov (1986) patří k té špičce světových sólistů, jejichž kariéra započala již v  dětském věku „vunderkindů“, a na rozdíl od mnohých podobných, oslnivě pokračuje i nadále. V jejich hře lze zřetelně slyšet vliv všech nejznamenitějších prvků proslulé ruské nástrojové školy počínaje od Auera a Rubinštejna až po Oistracha či Richtěra. Jejich projev, podobně jako je tomu i u Gidona Kremera, má však modernější, nebo lépe řečeno civilnější podobu určité střízlivosti, která ale neubírá emocionální účinnosti, naopak ji spíše umocňuje. Smetanova síň není svou akustikou pro podobný koncert nejvhodnějším prostorem, zvláště v některých místech parteru je zřetelnost poslechu problematická. Měl jsem však lístek na střed balkonu, kde je poslech asi nejlepší.

Jubilejní 70. koncert Hudebního salonu Moniky Knoblochové s název Café crème, který již několik sezon posluchačům zpříjemňuje nedělní večery v pražském kostele sv. Vavřince, se tentokrát rozezněl v témbru barokního violoncella. Na sklonku listopadu zde v obnovené premiéře zazněly skladby dosud opomíjeného skladatele, jehož znovuobjevení se dlouhodobě věnuje violoncellista Libor Mašek, který program koncertu koncipoval i s rozhledem interpretoval.

Studentské opery sice mnohdy zápolí s omezeným rozpočtem, málokdy však s nedostatkem nadšení a invence mladých tvůrců. A přestože se běžně nejedná o publicisty nejsledovanější segment kulturního života, jeho význam pro neotřelé a myšlenkově i řemeslně nosné „umění zítřka“ je bez nadsázky stěžejní. Nejnovějším počinem studentů Janáčkovy akademie múzických umění je komická opera Zkouška lásky (La Pietra del Paragone) s hudbou Gioacchina Rossiniho v redukci Malte Kroidla. Původní libreto sepsal Luigi Romanelli, v brněnském nastudování nicméně zazněl text v českém překladu a úpravě Václava Málka, který do díla navíc připsal i činoherní vložky. Režie se chopila absolvující Kateřina Křivánková, jíž asistoval Marek Řihák. Scénu a kostýmy navrhla Tereza Jančová taktéž studentka scénografie na Divadelní fakultě JAMU. Světelný design obstarala Barbora Jágrová z ateliéru světelného designu. Hudbu s Janáčkovým akademickým orchestrem nastudoval pod vedením Jakuba Kleckera student dirigování Patrik Červák. V sólových rolích na premiéře 23. listopadu vystoupili Tomáš Jeřábek, Pavel Slivka, Kristina Kubová, Zuzana Čurmová, Veronika Zaplatilová, Michal Kuča a Hang Bai, tříčlenný sbor sestával z Hany Boháčkové, Kataríny Ľašové a Alžběty Symerské.

Před sto lety zahájilo české profesionální divadlo Smetanovým Daliborem svou činnost v Českých Budějovicích. Čím jiným tedy uctít takto významné výročí než uvedením tohoto díla. Dramaturgická trefa do černého. Ale to by bylo málo. Čiperné vedení divadla připojilo k oslavě několik dalších přidaných hodnot. Pronajalo si dřevěnou Boudu bratří Formanů a postavilo ji na Mariánském náměstí, které bylo vybráno už někdy v šedesátých letech minulého století pro stavbu divadla nového. A že tam taková budova již mnohá desetiletí chybí! Maličké, velmi neobratně zrekonstruované divadlo na nábřeží Malše pojme jen komorní opery s malým obsazením orchestru (maximálně třicet hráčů), takže rozsáhlejší díla uvádějí v Kulturním domě Metropol. Teď se však blýská na lepší časy, město a kraj chtějí nové divadlo začít stavět v roce 2021.

V pondělí 25. listopadu proběhl další abonentní večer SOČRu, tentokrát pod taktovkou hlavního hostujícího dirigenta Marka Šedivého. V programu zaměřeném na výročí 100 let Elgarova violoncellového koncertu se představil maďarský violoncellista István Várdai. Dílo zaznělo společně s Five Variants of Dives and Lazarus britského skladatele R. V. Williamse, symfonickou básní Sny, op. 6 Sergeje Prokofjeva a fantazijní symfonií Le Poème de l’extase, op. 54 Alexandra Skrjabina. 

Den po svátku svaté Cecilie, patronky všech hudebníků, tedy 23. listopadu završil Firkušného klavírní festival Jevgenij Kissin. Umělec, jehož mimořádné hudební nadání se projevilo snad již v kolébce, který už ve dvou letech zkoušel hrát na klavír a improvizovat, v deseti letech měl usazenou techniku a v šestnácti dojal k slzám Herberta von Karajana.