Kritiky

Zahajovací koncert Moravského podzimu s vzácným hostem

V pátek 1. října zahájila Filharmonie Brno koncertem v Janáčkově divadle 51. ročník hudebního festivalu Moravský podzim. S ohledem na protiepidemická opatření měli pořadatelé větší štěstí než při loňském festivalu Janáček Brno 2020, na němž z operních produkcí zazněla pouze premiéra Osudu a další představení musela být zrušena. Ovšem hlediště Janáčkova divadla nebylo při zahajovacím koncertu Moravského podzimu zcela zaplněno – vstupenky byly k dispozici pouze do přízemí a I. pořadí. I přes omezený počet míst a velkorysou slevu pro studenty, zaměstnance a absolventy Masarykovy univerzity, kteří mohou pořídit vstupenky na jakýkoliv koncert v rámci festivalu za 50 Kč (včetně předprodeje) stále zůstala některá místa neobsazena.

Ensemble Inégal a sólisté společně a jednotně na Podzimním festivalu duchovní hudby

V rámci Podzimního festivalu duchovní hudby se opět představila plejáda českých interpretů staré hudby v čele s Adamem Viktorou a jeho souborem zabývajícím se historicky poučenou interpretací Ensemble Inégal, který vystoupil při festivalu právě na koncertu 2. října na Svatém Kopečku v bazilice Navštívení Panny Marie. Spolu se sólisty se všem přítomným účinkujícím dokázalo vytvořit svébytné těleso a hudební prožitek, jehož stěžejním předmětem se stala výrazná deklamace slova.

Když klavír zpívá italskou operu

6. říjen 2021 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
Když klavír zpívá italskou operu

Recitál Miroslava Sekery, který v pondělí 4. 10. otevřel podzimní sérii cyklu Hybatelé rezonance, měl soustředěnou atmosféru – ale hlavně mimořádně vysokou laťku. Už úvodní Haydnova Sonáta C dur Hob. XVI/50 měla všechno, co tato podoba klasicismu potřebuje. Velmi mě potěšila krátká třetí věta s typickým haydnovským humorem, který stojí hlavně na práci s rytmem a nečekanými pomlkami. Provedení sonáty trochu předznamenalo charakter koncertu – přesné stylové cítění, vyrovnaná technika a zvukově mimořádně propracované provedení, jemná muzikálnost i jakási nenápadná radost.

SOČR zahájil svou 95. koncertní sezonu s Gabrielou Montero a Petrem Popelkou

Slavnostní koncert k zahájení 95. sezóny Symfonického orchestru Českého rozhlasu (1. října 2021, Dvořákova síň Rudolfina) měl původně řídit šéfdirigent Alexander Liebreich. Na programu měl být Dvořákův Othello, Čajkovského Klavírní koncert č. 1 b moll, op. 23 s venezuelskou pianistkou Gabrielou Montero a Stravinského Svěcení jara. Alexander Liebreich však připravil managementu SOČRu horkou chvilku, když pár dní před koncertem své vystoupení pro nemoc odřekl. Téměř zázrakem a za dosti kuriózních okolností se ale podařilo nalézt za něho náhradu: mladého a neobyčejně slibného českého dirigenta Petra Popelku. Z původního programu slavnostního večera zůstali nakonec jen Čajkovskij a sólistka, Othello odpadl a místo Stravinského nabídl SOČR publiku Symfonické tance op. 45 Sergeje Rachmaninova.

Orliński, Ensemble Matheus a jejich Vivaldi ve valtické jízdárně

Lednicko-valtický hudební festival si pro zahajovací koncert svého VI. ročníku připravil obzvláště lákavý program světové úrovně – v jízdárně zámku Valtice vystoupil v sobotu 2. října orchestr Ensemble Matheus pod vedením Jeana-Christopha Spinosi společně s jednou z největších hvězd současné mezinárodní hudební scény, kontratenoristou Jakubem Józefem Orlińskim. Čeští posluchači tak měli vůbec poprvé možnost poslechnout si proslulého zpěváka na své domácí půdě. Společně s nimi vystoupila v několika skladbách také mandolinistka Anna Schivazappa.

Carsenovo lidské zpodobnění duše a těla

Zahájení nové sezóny v Divadle na Vídeňce (Theater an der Wien) bylo již od prvního pohledu plné příslibů – nejstarší dosud dochovaná opera Rappresentatione di Anima et di Corpo od Emilia de’ Cavalieriho v nastudování prvotřídního světového ansámblu Il giardino armonico pod vedením Giovanniho Antoniniho, k tomu výborný sbor Arnold Schoenberg Chor pod vedením Erwina Ortnera, a to vše navíc v režii Roberta Carsena, který patří mezi nejoceňovanější režiséry světa. Ostatně jeho Káťa Kabanová stále patří mezi nejpozoruhodnější inscenace Janáčkova díla doposud. Přesto stál před Carsenem nelehký úkol – ačkoliv totiž libreto Agostina Manniho patří k literárním skvostům přelomu 16. a 17. století, jeho poselství o naprostém zavrhnutí pozemských radostí (nebo spíše jakási jeho rigorózní direktivnost) již pravděpodobně mezi lidmi tolik nerezonuje. Na druhou stranu otázky o původu a smyslu života, o jeho dobrém vedení, či naopak marnosti a zbytečném utrpení jsou dnes stejně tak živé, jako byly před čtyřmi stoletími. A právě těmito otázkami začíná Carsen své vyprávění.

Slovanský souboj?

27. září 2021 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
Slovanský souboj?

Titulek nechce bulvárně poutat vaši pozornost. Jde pouze o hyperbolu a simplifikaci. Zrcadlí jen skutečnost, která vzešla z dramaturgie festivalu Dvořákova Praha. 21. 9. zakončili Bamberští symfonikové svoje druhé festivalové vystoupení provedením druhé řady Dvořákových Slovanských tanců (op. 72, B. 147). Posledním dílem letošní Dvořákovy Prahy byla 24. 9. v podání České filharmonie první řada Slovanských tanců (op. 46, B. 83). Bylo zajímavé poslechnout si dvě koncepčně zcela odlišné interpretace, dvě různá dirigentská pojetí – Jakuba Hrůši a sira Andráse Schiffa, jiná naturelem, věkem, zkušenostmi i zázemím. Tolik ke slůvku „souboj“. Je to i „simplifikace“, protože koncerty nabídly naštěstí i jinou hudbu a podle mě Dvořák sice byl pro posluchače velmi atraktivní, avšak nebyl na obou večerech úhelným kamenem.

Mimořádné kvality prologu Lednicko-valtického hudebního festivalu

Ačkoliv oficiálním zahajovacím koncertem se má stát až večer s Jakubem Józefem Orlińskim a hudebním tělesem Ensemble Matheus, připravili organizátoři Lednicko-valtického hudebního festivalu pro své návštěvníky ještě mimořádný festivalový prolog. Na rozdíl od všech následujících koncertů, které posluchače čekají v rozmezí 2. až 16. října se však úvodní večer neodehrával v Lednicko-valtickém areálu, ale v Lichtenštejnském zahradním paláci ve Vídni. Současně tak měli návštěvníci možnost prohlédnout si veřejnosti jinak nepřístupnou soukromou uměleckou sbírku, která zahrnuje vzácná díla Lucase Cranacha St., Raffaela, Petera Paula Rubense, van Dycka, Rembrandta, Franse Halse a mnoha dalších. Program přinesl díla Antonia Vivaldiho a Johanna Melchiora Pichlera v interpretaci Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704 pod vedením dirigenta Václava Lukse. Sólově vystoupili sopranistky Tereza Zimková, Helena Hozová, Kamila Zbořilová, altistka Aneta Petrasová, tenorista Tomáš Lajtkep a basista Michał Dembiński.

Vzpomínka na skladatele Jiřího Horáčka

Skladateli a pedagogovi Jiřímu Horáčkovi (nar. 29. července 1941) nebylo dopřáno, aby letos oslavil své osmdesátiny – zemřel nečekaně 4. srpna 2020. Celý jeho život byl spjat s Mladou Boleslaví – v tomto městě se narodil a žil, učil mladé kytaristy na LŠU a ZUŠ a především komponoval. Hudební veřejnost jej zná hlavně jako autora kytarových a klavírních skladeb pro děti a mládež, které jsou pro svou posluchačskou vstřícnost na hudebních školách velmi oblíbené. Horáčkův skladatelský odkaz je ale mnohem rozsáhlejší – představuje více než osmdesát opusů. Vedle děl kytarových a klavírních zahrnuje také množství kompozic komorních, vokálních a orchestrálních. Řada jeho skladeb, převážně instruktivních, byla vydána tiskem v nakladatelstvích Supraphon, Panton, Amos Editio, Hohner Verlag a v Horáčkově vlastním autorském vydavatelství Tercie. Desítky dalších děl však doposud čekají na zveřejnění. Ve svém rodném městě představoval Jiří Horáček osobnost natolik významnou a úctyhodnou, že mu byla v roce 2018 udělena prestižní Cena statutárního města Mladá Boleslav.

Ostravská Hubička jako zážitek

26. září 2021 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
Ostravská Hubička jako zážitek

Každá z inscenací, již postihlo dlouhodobé uzavření divadel, má svůj specifický příběh. To neblahé zdržení, odsunutí premiéry, scénické provedení s omezeným počtem diváků nebo dokonce bez nich, přináší paradoxně nejen negativní důsledky. Jako by ta nucená izolace od diváků někdy a někde vytvořila jakési formotvorné vakuum, otevřela možnost hlubšího soustředění k tvorbě. Samozřejmě, že jen vzácně a výjimečně. A není na tom pranic divného, tak to zkrátka chodí. Ostravskou Hubičku jsem viděla prostřednictvím televize Noe 1. července tohoto roku. V červnu předcházely dvě předpremiéry, v červenci pak následovalo ještě představení na festivalu v Litomyšli. Televizní přenos, tedy pouhá základní informace o nové inscenaci (zaplaťpámbu za ni) mě přesvědčil o tom, že do Ostravy na oficiální premiéru 23. září musím jet. Ostatně, po pravdě řečeno, vydala bych se tam stejně.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.