Už čtvrtou sezonu má pražské publikum možnost užívat si v Anežském klášteře jedinečný zvuk koncertního křídla C. Bechstein D 282. V prvních dvou sezonách uvedl izraelsko-palestinský pianista Saleem Ashkar na tomto nástroji postupně všech dvaatřicet klavírních sonát Ludwiga van Beethovena, na podzim roku 2018 pak na jeho vystoupení navázala nová řada klavírních recitálů českých pianistů, nazvaná Hybatelé rezonance. V koncertní sezoně 2018/2019 předvedli své umění Tomáš Kačo, Beata Hlavenková, Jan Bartoš a Ivo Kahánek. Tu letošní zahájil 30. září 2019 pětadvacetiletý Marek Kozák – po něm vystoupí v březnu příštího roku Najponk, v dubnu Miroslav Sekera a v květnu uzavře celou řadu Karel Košárek.

Ano, v budově koleje Karlovy univerzity ve Slavíkově ulici číslo 22. Účinkuje Run OpeRun, jejich slovy: „neziskový spolek nadšených mladých umělců, kteří se rozhodli dělat operu trošku jinak.“ Působí už pátým rokem a mají za sebou řadu site-specific inscenací, třeba Kouzelnou flétnu na Letné u bývalého Stalinova pomníku, thrillerovou Figarovu svatbu, hororovou Rusalku, ale také vystoupení v OD Kotva. Organizují flashmoby mezi hosty kaváren či barů. Uměleckou ředitelkou je operní režisérka Veronika Loulová.

Obnovená premiéra chronologicky druhé opery Antonína Dvořáka (1841–1904) Král a uhlíř B. 21 (1871) v rámci festivalu Dvořákova Praha (19. 9. 2019) oživila desetiletí trvající diskuse o životnosti a kvalitách skladatelova hudebně-dramatického díla. Připomeňme si, že žádnému oboru své tvorby Dvořák nevěnoval v letech 1870–1904 tolik pozornosti jako právě opeře, respektive jedenácti operám v několika verzích, které po sobě zanechal. Počínaje německou operou Alfred a konče fantastickým hudebním dramatem Armida myslel Dvořák neustále nejen na české publikum, ale ambiciózně pošilhával i po zahraničí, kde se mu však za života na operních jevištích s výjimkou nastudování Šelmy sedláka v Drážďanech (1882) a Hamburku (1883) dostalo jen zneuznání.

Letošní Interpretační kurzy v Litni, někdejším sídle Jarmily Novotné, a následný Slavnostní koncert uzavírající Festival Jarmily Novotné 2019 v Rudolfinu byly svěřeny do rukou pěvkyně, která svým uměním a působením doma i v zahraničí kráčí ve stopách legendární české sopranistky. Martina Janková, dlouholetá členka operního domu v Curychu a pravidelně zvaná na prestižní operní i koncertní pódia, se ujala vedení letošních Interpretačních kurzů v Litni, které rok co rok vykazují stoupající tendenci. Mladí pěvci jsou v rukou špičkových lektorů obohacováni o nové znalosti a zkušenosti takovými umělci, mezi něž patří Kateřina Kněžíková s Adamem Plachetkou nebo Markéta Cukrová s Martinou Jankovou, abychom uvedli alespoň poslední ročníky.

V pondělí 23. 9. 2019 skončil závěrečným symfonickým koncertem XII. ročník mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Festivalovými hosty byli tentokrát dvaaosmdesátiletý estonský světoobčan, dirigent Neeme Järvi a Estonský národní symfonický orchestr s britskou sólistkou Nicolou Benedetti. První estonské symfonické těleso zavítalo do Prahy v rámci svého středoevropského miniturné po Rakousku, Česku a Německu. Odpovídala tomu i dramaturgie večera, která bohužel postrádala jakýkoliv vztah k dominantním festivalovým tématům a hlavnímu festivalovému idolu, jímž je Antonín Dvořák. Seznámení s estonským národním skladatelem Heino Ellerem prostřednictvím symfonické básně Úsvit (1920) bylo záslužné, místo této eklektické skladby bych ale raději slyšel některé z reprezentativních děl Dvořákových žáků a Sibeliových vrstevníků Suka či Nováka (o Nedbalovi si zatím můžeme nechat zdát). Srovnání Sibelia s jeho českými vrstevníky by bylo dramaturgicky více než žádoucí, protože obě verze Sibeliova Houslového koncertu d-moll op. 47 (1905), který zazněl v první polovině večera, nastudovali čeští houslisté – Viktor Nováček a Karel Halíř. Ale to už je úděl pořadatelů – sloučit neslučitelné, spojit nespojitelné a dovést dramaturgii do posledního možného detailu. Proto byl koncert více než dramaturgickou lahůdkou jedním velkým pražským comebackem – dirigentské legendy Järvi, ale i britské houslistky Benedetti, která před přídavkem v krátké promluvě k publiku zmínila své předcházející vystoupení na podiu Rudolfina.

Chorvatský klavírista Ivo Pogorelić zahájil svou koncertní dráhu ve dvaadvaceti letech velkolepým skandálem na Chopinově soutěži ve Varšavě. Přestože se dnes už řadí mezi pianistické legendy – v říjnu mu bude jednašedesát –, Praha jej kupodivu neměla doposud možnost živě slyšet.

Třetí Čajkovského večer v rámci festivalu Dvořákova Praha 21. 9.  patřil hudbě, jež patří z jeho díla k nejznámější, nejhranější i nejvíce nahrávané – Houslovému koncertu D dur a Šesté symfonii h moll „Patetické“.   (Frekventovanější je už jenom Klavírní koncert b moll.)  Překvapením nebyla ani interpretace, kterou jsem z minulosti znal – Semjon Byčkov (1952), Česká filharmonie (1896), Renaud Capuçon (1976). Byl jsem zvědav na  jediné – jestli všichni potvrdí vysoké očekávání. Nejdříve jsem čekal, jestli interpretace houslisty Renauda Capuçona bude přesvědčivější nežli jeho bratra, cellisty  Gautiera. V  Praze je Renaud Capuçon  poměrně častým hostem. Jeho letošní návštěva na Pražském jaru  nedopadla moc dobře, takže jsem věřil, že Čajkovskij mu bude bližší než Dvořák.

Pětatřicetiletý izraelský pianista ruského původu Boris Giltburg, který vystoupil na „debutovém dni“ festivalu Dvořákova Praha (Rudolfinum, 20. září 2019), patří dnes ke světové špičce. Ostatně, k tomu, aby vzbudil zvědavost posluchačů, postačí dva stručné údaje v jeho životopisu: druhá cena na Mezinárodní klavírní soutěži Arthura Rubinsteina v Tel Avivu v roce 2011 (první cenu dostal tehdy Daniil Trifonov) a první cena na bruselské Soutěži královny Alžběty v roce 2013.

Jsou večery, které se zapíší do operních dějin. Jeden z nich, i když jen v koncertní podobě, připravil právě vrcholící mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha svým posluchačům a Dvořákovým fanouškům ve čtvrtek 19. 9. 2019. Zatímco dramaturgickou páteří XIX. ročníku Dvořákovy Prahy bylo nastudování všech autorových sólových koncertů, těch violoncellových dokonce ve verzích s orchestrem i klavírem, největším lákadlem a dramaturgicky jednoznačně nejvýznamnějším počinem letošního ročníku bylo nastudování skladatelovy chronologicky druhé opery Král a uhlíř B. 21 z roku 1871.

Pro Pietariho Inkinena bude koncertní sezona 2019/20 poslední v roli šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Loučení začal 18. září zahajovacím koncertem sezony ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Sólisty večera byli houslista (jindy také dirigent) Pinchas Zukerman (1948) a violoncellistka Amanda Forsyth (1966, dcera skladatele Malcolma Forsytha, členka Zukerman Chamber Players). Musím dodat, že Pinchas Zukerman přijal nabídku být v této sezoně rezidenčním umělcem FOKu. Ostatně orchestr dobře zná, neboť v roce 2012 měl v Praze recitál a o pět let později zahajoval 83. sezonu FOK. Loučení Inkinena bude pokračovat v říjnu Mahlerovou 3. symfonií, v březnu Dvořákem (Vodník), Mozartem (Klarinetový koncert), Sibeliem (Oceanidy) a Debussym (Moře), v dubnu provede Dvořákovu Stabat mater. Tečkou pak bude atraktivní červnový program, kdy si vzpomene na svou houslovou dráhu a provede s Pinchasem Zukermanem Bachův houslový Dvojkoncert d moll, podpoří svého přítele v Mozartově Houslovém koncertu A dur a jako vrchol sezony uvede Stravinského Svěcení jara.