Komorní koncert sopranistky Martiny Jankové a cembalistky Barbary Marie Willi pod názvem „Vídeň – Praha, naše cesta na křídlech zpěvu“ přinesl poslední květnový den v kostele svatých Šimona a Judy písňový repertoár mistrů konce 18. a počátku 19. století. Martina Janková se vrací ze Švýcarska, jež je spojeno především s její operní kariérou, často a ráda s českým i evropským repertoárem a výběr písní tohoto koncertu nezapřel, že je právem označována za jednu z nejlepších mozartovských pěvkyň současnosti. Barbara Maria Willi se naopak z rodného Německa přestěhovala před mnoha léty do Brna, aby své zaměření na poučenou interpretaci rozvíjela a předávala u nás prostřednictvím hry na cembalo a další staré nástroje. Pro pražskojarní koncert zvolila k doprovodu písní kladívkový klavír, jehož tón výborně korespondoval s vybraným repertoárem.

Abonentní koncert České filharmonie řady A přinesl 5. června setkání dvou velkých hudebníků, amerického houslisty Joshuy Bella a německého dirigenta Christopha Eschenbacha. V prvé polovině večera zazněl Camille Saint-Saëns, jeho nejčastěji hraný Houslový koncert č. 3 h moll. Hned v úvodu Bellova robustní dikce hlavního tématu otevřela imponujícím způsobem tento nástrojově vděčný koncert, který francouzský mistr dedikoval slavnému španělskému virtuozovi Pablu de Sarasate. Všechny polohy díla, na něž bývá někdy trochu nespravedlivě shlíženo jako na nepříliš hluboké a povrchní – jako ostatně na celý Saint-Saënsův kompoziční odkaz – dokáže americký houslista vystihnout s maximální přesvědčivostí a téměř scénickým efektem. Má Koncert skvěle zažitý léty provádění a zná dokonale všechny jeho rafinované finesy i úskalí. Zejména jeho naturelu vyhovuje – stejně jako v případě Sibeliova Koncertu, jehož je rovněž skvělým interpretem – vypjatý dramatismus díla, temný i ohnivý současně, nesený cikánskými iberskými intonacemi a hrou na g struně, ale přesvědčivě tlumočí i líbeznou kantilénu volné věty, s apartně instrumentovanými flažolety (v souzvuku s klarinetem) v závěru. Česká filharmonie překvapila trochu robustním, drsnějším zvukem, nezcela vyrovnaným – o nějakém detailním nastudování tentokrát nelze hovořit, ale na celkové vyznění díla, spojující svrchované technické mistrovství skladatele i interpreta, to nemělo větší vliv. Joshua Bell nesporně dnes patří k jeho nejpovolanějším interpretům. Svou zaujatou, nervní hrou, po okraj naplněnou dynamismem a energií, vyvolává vzpomínky na velké intepretace mistrů minulosti, Henryka Szerynga, Nathana Milsteina a Zina Francescattiho.

Dva koncerty českých orchestrů 31. 5. a 2. 6. na Pražském jaru měly společného jmenovatele ve výrazných osobnostech hostujících sólistů a dirigentů. Nešlo přitom o jména z nejznámějších, takže výsledek nebyl dopředu zaručen. Českou filharmonii dirigoval v pátek Louis Langrée a Symfonický orchestr Českého rozhlasu v neděli Jessica Cottis. V obou případech to byla převědčivá volba.

V duchu francouzské linie letošního Pražského jara přijel zakončit festival dvěma koncerty  (3. a 4. 6.) Orchestre National du Capitole de Toulouse s uměleckým ředitelem Tuganem Sochijevem. Vlastní reflexi hostování předního francouzského symfonického tělesa předjímám konstatováním, že jsem slyšel jen koncert 4. června a že mě pořadatel posadil do 20. řady, což je pro Smetanovu síň Obecního domu dobré možná jen pro Mahlera.

„Česká republika je sice kvartetní velmocí a některá setkání s rádoby prestižními zahraničními soubory mě v tom jen opakovaně utvrdila, přesto však existují smyčcová kvarteta, za nimiž se rozhodně vyplatí cestovat, a to nejen proto, že jsou v českých zemích vzácnými hosty,“ psal před šesti lety v recenzi na koncert z vídeňského Musikvereinu kolega Martin Jemelka. Řeč byla tenkrát o rakousko-francouzském Quatuor Mosaïques, které se od té doby v České republice ukázalo až teď. Nebylo to ale ani v Ostravě, Kutné Hoře nebo Hradci Králové – víc než tři dekády fungující kvarteto hrálo v sobotu 1. června v Lysicích. Městys na východním úpatí Českomoravské vysočiny s necelými dvěma tisíci obyvatel totiž hostil zahajovací koncert 24. ročníku festivalu Concentus Moraviae.

Velkolepé oratorium Král David Arthura Honeggera v Ostravě mohlo zaznít už před desítkami let. Tehdejší dirigent Otakar Trhlík však byl násilně hospitalizován v nemocnici a koncert byl zrušen. I taková byla doba. MHF Leoše Janáčka ve čtvrtek splatil tento dluh skutečně dvojctihodně. Provedení Pražského filharmonického sboru, Pražského komorního instrumentálního ansámblu a sólistů pod vedením Lukáše Vasilka bylo poctivé, majestátní a hřejivě lidské. Mělo všechny atributy perfektně odvedené a osobně výrazně interesované práce. V sólových rolích se představili Kateřina Kněžíková, Markéta Cukrová, Martin Slavík a Jaromír Meduna.

Dramaturgie MHS Pražské jaro v letošním roce velmi aktuálně reagovala na další z význačných úspěchů mladých českých houslistů na předních zahraničních soutěžích. Ve středu 29.5.2019 se v pozdně večerním „Nokturnu“ v pražském Rudolfinu představil čerstvý vítěz soutěže Fritze Kreislera ve Vídni, teprve šestadvacetiletý Milan Al-Ashhab. Za klavírního doprovodu Adama Skoumala přednesl výběr z převážně virtuózních skladeb Nathana Milsteina, Ernesta Blocha, Maurice Ravela, Heinricha Wilhelma Ernsta a Franze Waxmana. V programu nechyběla ani efektní skladba Djinnia od Adama Skoumala, jehož Cikánské melodie pro housle a klavír v přídavku celý večer také efektně zakončily. 

Posledním koncertem abonentní řady Symphonie Classique koncertní sezony 2019/2020 a jedním z festivalových koncertů XXXIX. Mezinárodních hudebních slavností ve Vídeňském koncertním domě bylo vystoupení hostujícího komorního orchestru Camerata Salzburg s britským dirigentem Andrewem Manzem. Na programu byl repertoár 19. století a tvorba Ludwiga van Beethovena a dvou tzv. národních skladatelů, kteří se již dávno zařadili mezi nejpřednější osobnosti hudebního univerza. Náklonnost britských dirigentů k symfonické tvorbě skandinávských skladatelů je dobře známa, stačí se jen podívat do diskografie významných britských dirigentů od počátků zvukového záznamu do současnosti. Ani Andrew Manze, který vzešel ze scény autentické provozovací praxe, není výjimkou, a tak to byl nejspíše právě civilně vystupující Brit, kdo prosadil na úvod koncertu třídílnou symfonickou svitu pro smyčce, tympány a triangl Rakastava op. 14 Jeana Sibelia. Kompozice z let 1893–1911 prošla dlouhým tvůrčím kvasem, než byla finalizována v podobě, ve které zazněla v úterý 28. 5. 2019. Sympaticky stručná skladba nezapře atmosféru fin du siècle ani nápěvy finské lidové hudby. Nedivím se, že v jeho dosavadních dějinách skladba zazněla teprve potřetí, protože okamžité působivosti, ani melodické přitažlivosti současně komponované svity Karelia op. 11 (1893) rozhodně nedosahuje. Skladatel měl kompozici ovšem rád a choval k ní intimní vztah, dirigent se za dílo suverénně postavil a publikum jeho nastudování odměnilo vděčným potleskem. Camerata Salzburg tak hned v úvodu koncertu vystoupením své smyčcové sekce jasně demonstrovala, že není žádným regionálním komorním orchestrem a že rozhodně není jen jedním z několika salcburských těles, právě naopak.

Na druhém večeru Víkendu komorní hudby (Dvořákova síň, 26. května 2019) nabídlo Pražské jaro svým posluchačům debutové vystoupení německého Feininger tria. Tento soubor založili v roce 2005 v Berlíně tři švýcarští hudebníci: klavírista Adrian Oetiker, houslista Christoph Streuli a violoncellista David Riniker. Svůj název odvozuje Feininger trio od německo-amerického malíře Lyonela Feiningera, významného představitele expresionismu a spoluzakladatele školy Bauhaus. Soubor hraje od svého vzniku v nezměněné sestavě.

Pondělní večer 27. května nabídl dvojici koncertů předních francouzských ansámblů pod hlavičkou Pražského jara. Zatímco v Rudolfinu vystoupil barokní soubor Les Arts Florissants, v prostoru DOX+ se v tu samou dobu představil světový orchestr Ensemble intercontemporain specializovaný na současnou tvorbu. Těleso o celkem jednatřiceti sólistech založené v roce 1976 Pierre Boulezem řídil Julien Leroy. Vrcholná akce letošní soudobé linie Pražského jara přinesla technicky a interpretačně stěží uvěřitelný, avšak esteticky problematický výkon ve čtyřech náročných skladbách vzniklých během posledních sedmadvaceti let, včetně očekávané premiéry skladby Miroslava Srnky.