Mezzosopranistka Magdalena Kožená a klavíristka Mitsuko Uchida se setkaly na pódiu Dvořákovy síně Rudolfina v neděli 20. ledna. Koncert, který byl už jednou plánován v sezoně, kdy byla Kožená rezidenční umělkyní České filharmonie, měl nakonec podtitul Prolog XXIV. ročníku MHF Concentus Moraviae a byl spojen s jeho podporovateli. A byl to v mnoha ohledech koncert pro náročného a zvědavého posluchače. Ten nakonec udělal nejlépe, když sledoval texty v tištěném programu – bytostné sepětí hudby a slova bylo totiž hlavním tématem. Kožená do svého přednesu dala vše a dovedla si udržet soustředěnou pozornost, vždyť jen první polovina trvala bezmála hodinu čistého zpívání s klavírem.

V Palachově týdnu věnovala Česká filharmonie svým posluchačům dramaturgicky ojedinělý dárek. Bylo jím nastudování Mozartova Requiem d-moll KV 626 ve společnosti mluveného slova, gregoriánského chorálu a kompozic Mozartových i jeho následovníků mezi skladateli z 19. a 20. století. Nastudovaná díla spojila tematika rozpomínání se na krátkost či věčnost lidského života. O další ze svých překvapivých pražských nastudování, které budilo souhlasný zájem a rozpaky současně, se postaral rakouský světoobčan Manfred Honeck. Ke spolupráci přizval herce Mariana Rodena, vokální soubor Schola gregoriana pragensis sbormistra Davida Ebena, Pražský filharmonický sbor dirigenta a sbormistra Lukáše Vasilka a čtveřici mladých sólistů, z nichž vokálními kvalitami zaujal především mladý lipský tenorista Patrick Grahl, o němž snad brzy opět uslyšíme.

Oratorium Saul německého skladatele Georga Friedricha Händela zaznělo poprvé 16. ledna 1739 v londýnském Královském divadle. Ve středu 16. ledna 2019, tedy přesně o 280 let později, rozezněla koncertní verze v podání Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka sál brněnského Besedního domu. V roli krále Saula se představil basista Adam Plachetka, Davida ztvárnil kontratenorista Andreas Scholl, Saulova syna Jónathana tenorista Krystian Adam, Saulovu starší dceru Mérab interpretovala sopranistka Natalia Rubiś, jeho mladší dceru Míkal sopranistka Kristýna Vylíčilová a velekněze zpodobnil tenorista Tadeáš Hoza. Ve vedlejších rolích se představili Jiří Miroslav Procházka, Jakub Kubín, Lukáš Hacek a Martin Vacula.

Orchestrální cyklus PKF - Prague Philharmonia přinesl pod taktovkou svého šéfdirigenta Emmanuela Villauma [? vyber si, ale jedna možnost blbější než druhá] stylově koncízní program, pokud jde o prvou polovinu večera. Ta byla složena z operních árií Ericha Wolfganga Korngolda a Vier Letzte Lieder Richarda Strausse, mezi něž byl vložen jako svorník symfonický kousek z opery Krzysztofa Pendereckého, Raj utracony. Po přestávce pak Emmanuel Villaume představil svou vizi jednoho z nejfrekventovanějších děl 19. století,  7. symfonii A dur Ludwiga van Beethovena, jíž obehranost nehrozí jen díky nadčasovým hudebním hodnotám.

Přinejmenším v posledním desetiletí, ale spíše už daleko dříve, je české koncertní publikum svědkem dosud dříve nevídaného fenoménu. Na pódiiích se nám představuje stále více skvělých českých interpretů špičkové úrovně, postupně dosahujících vrcholné světové kvality. Přičemž každý má svou nezaměnitelnou podobu a způsob uměleckého vyjadřování, tedy žádná šablona sériové výroby šperků, ale co kus, to jedinečný originál. To platí jak o komorních souborech, tak o sólistech, a mnozí z nich se stále častěji úspěšně prolínají nejen těmito oběma, ale i více oblastmi současně. Skvělých houslistů „nadnárodní“ úrovně jsme asi nikdy neměli v naší historii tolik najednou, jako v současnosti. Je to kromě jiného - a především - zásluhou pečlivé, obětavé a dlouhodobé práce několika vynikajících pedagogů, jejichž nejzřejmější současnou špičkou je dnes nesporně prof. Ivan Štraus. Mezi téměř desítkou našich současných houslistů světové úrovně zase stále častěji vyniká talent a umění Josefa Špačka.

Ve Smetanově síni Obecního domu v Praze v neděli 6.1.2019 proběhl závěrečný koncert MHF České doteky hudby. Symfonický orchestr Českého rozhlasu provedl za řízení svého hlavního hostujícího dirigenta, Marka Šedivého Symfonický prolog Jiřího Pauera, Koncert h moll pro violoncello a orchestr op. 104 Antonína Dvořáka a Sinfoniettu Leoše Janáčka. V rámci večera se také poprvé v Praze představila mladá talentovaná francouzská violoncellistka, Camille Thomas.

Verdiho Otello je jistě psychodrama. Nová inscenace mnichovské Bavorské státní opery to ale zdůrazňuje tak urputně a polopaticky, že psychodrama naopak potlačuje. Režisérka Amélie Niermeyer se rozhodla koncentrovat toliko na psychologii hrdinů, zvláště Desdemony, a posunout dílo někam do světa realistických činoher konce 19. století. Problém je, že opera není a nemůže být realistické drama od Ibsena či Strindberga. Zvlášť ne Verdiho Otello. S operním stylizovaným jazykem se musí umět zacházet, a ne každý to umí tak, jak to třeba kdysi předvedl Willy Decker na La traviatě.

Stejně jako v minulých letech zazněl i letos 28. prosince v kostele svatých Šimona a Judy vánoční koncert souboru Collegium Marianum. Letošní název zněl: Andělé a pastýři, Vánoce v barokním Římě a Paříži. Umělecká vedoucí Jana Semerádová sáhla opět do nevyčerpatelné studnice francouzského a italského barokního repertoáru. Vedle známých autorů, jako je Giacomo Carissimi nebo Marc-Antoine Charpentier, zařadila díla méně uváděných skladatelů Francesca Manfrediniho a Carla Ambrogia Lonatiho.

Jestliže jsem v recenzi koncertu SOČRu zmínil nevánoční charakter vánočního koncertu, pak pro koncert Symfonického orchestru hl. m. Prahy 19. a 20. 12. ve Smetanově síni pražského Obecního domu to platí stejně. Na dirigentské podestě stál jeho šéf Pietari Inkinen, hostem byl japonský houslový virtuos (a také 1. koncertní mistr Berlínské filharmonie) Dashin Kashimoto. 

Liberecký operní soubor opět zazářil. Jeho dramaturgie je mimořádně objevná už po několik let, dramaturgyní souboru je od dubna 2016 Linda Keprtová (na Rachmaninovových operách dramaturgicky spolupracoval Vojtěch Babka). Všichni víme, že dramaturgické směřování souboru není pouze dílem určitého dramaturga, ale výsledkem nesčetných společných úvah vůdčích pracovníků ve spolupráci s vedením divadla. Linda Keprtová je zároveň profilovou režisérkou libereckého souboru a ve spolupráci se šéfem operního souboru dirigentem Martinem Doubravským připravili svým libereckým i těm mimolibereckým divákům, kteří se o jejich produkci zajímají, už několik pozoruhodných inscenací.