Historie mezinárodně úspěšného tělesa Cappella Istropolitana se začala psát v roce 1983. Od roku 1991 působí jako komorní orchestr Bratislavy a svými kvalitami se zařadil mezi přední reprezentanty slovenské hudební kultury. O fungovaní profesionálního komorního orchestru v současných slovenských hudobních podmínkách jsem si povídala s jeho intendantem a zároveň aktivním členem Karolem Kopernickým.Jak se před lety zrodila myšlenka vytvořit Cappellu Istropolitanu? Všechno odstartovala objednávka ze zahraničí, týkající se nahrávky Händelových Concerti Grossi. Udělal jsem vše, aby se podařilo shromáždit nejkvalitnější hudebníky z Bratislavy, postupně přišly další možnosti účinkování a nápad vytvořit profesionální orchestr byl na světě.
Vaším zřizovatelem je magistrát, což není ve slovenských podmínkách tradiční situace… Na magistrátě jsme před lety našli podporu a po souhlasném stanovisku primátora mohla kariéra nového komorního orchestru začít. A začala prakticky „na zelené louce“ – bez vybudované sítě potřebných kontaktů a s nutností vyřešit „dvojí“ členství řady našich hráčů. Byli kmenovými členy jiných těles a intenzivní spolupráce s naším orchestrem by narušovala jejich fungování. Museli se rozhodnout, jestli dají přednost jistotě v zaběhnutém orchestru, nebo s námi „mírně“ zariskují.
Neodmyslitelnou součástí hudebního světa jsou však agentury, které toto riskování a přežití pomáhají zabezpečit. Slovensko se bohužel v tomto směru z hudebního světa nějak vyčleňuje. Neexistuje tady žádná agentura, s kterou bychom mohli spolupracovat. Slovkoncert, který u nás působil před rokem 1989, byl zrušen a dodnes neexistuje plnohodnotná náhrada. Umělci se musí do zahraničí „prodávat“ sami, což je však jednoznačně pod jejich úroveň. V lepším případě je zastupují zahraniční agentury.
Ale i na Slovensku působí instituce, které mají „péči“ o hudebníky v náplni práce… Ano, existuje tu Hudobné centrum nebo Ministerstvo kultury, ale spolupráce s nimi se ani spoluprací nedá nazvat. Vzhledem k tomu, že jim vůbec nevadí, jak na Slovensku funguje, nebo přesněji nefunguje hudební život a jak tu nikdo není schopný zabezpečit komunikaci se zahraničím na patřičné úrovni, tak by z pohledu praktických hudebníků ani nemusely existovat.
Chcete tím říci, že ani slovenský hudební život vlastně neexistuje? Existuje, ale momentálně se nachází v období temna. Nemáme ani zkušené individuality – osobnosti, schopné hudební instituce řídit.
Co by pomohlo podle vás tuto nelichotivou situaci zvrátit? Jednoznačně chybějí zákonem podchycené sponzorské aktivity. Vždy se najdou lidé, kteří mají možnost a chtějí poskytnout finanční podporu. Jen je třeba je dostatečně motivovat a předložit jim určité záruky a stanovená pravidla.
Jak se daří orchestru prosazovat se v zahraničí? V první řadě za nás „hraje“ kvalita. A za sebe mohu říct, že činnost intendanta si vyžaduje celého človeka. Jenom tak dokážu prostřednictvím zahraničních agentur zabezpečit prezentaci našeho orchestru. Konkurencí jsou pro nás například tělesa, která nefungují na profesionální bázi. Dávají se dohromady jen příležitostně a hrají za podmínek, které jim nabídnou, protože po finanční stránce je to pro ně pouze „něco navíc“. Naše podmínky musí vycházet z jiného základu. Samozřejmě velkou konkurenci tvoří domácí orchestry ze země, v které koncertujeme, protože ty jsou zákonitě lacinější.
Co vaše nahrávací aktivity? Každý orchestr potřebuje nahrávat, ale na Slovensku to dnes není možné. Myslím však, že naše těleso promluvilo do této oblasti už hodně výrazně – máme na kontě více než 80 CD.
V orchestru působíte nejen jako manažer, ale jste také aktivním hudebníkem, což určitě znamená velké časové zatížení. Dá se to vůbec zvládnout? Určitě ano. Jednoduše chci s orchestrem skutečně „žít“. Musím přece poznat podmínky, v jakých pracuje, abych mohl s hráči kompetentně mluvit. A vydařený koncert je pro mě vždy nejlepší odměnou za odvedenou manažerskou práci.
Jak vnímáte hudební kritiku? Máte pocit, že na Slovensku dnes existuje skutečně fundovaná hudební kritika? Já rozhodně ne. Maximálně osobně motivované a často nesrozumitelné „hodnotící“ názory. Kritika musí vycházet především z možností porovnávat a ty u nás chybějí. Každý orchestr přitom objektivní kritiku potřebuje.
Mezi aktivity vašeho orchestru patří každoroční koncertní projekt „Hommage Ä Lucia Popp“. Proč jste založili tuto tradici? Slovenská hudební kultura neměla moc tak výrazných osobností, jako byla Lucia Popp. Byla nejen vynikající zpěvačkou, ale i skvělým člověkem. Touto hudební akcí jsme její památku uctili už devětkrát. Jubilejní desátý ročník bude ve znamení Mozarta, skladatele, který Lucii provázel během celé pěvecké kariéry. 13. listopadu si náš orchestr, společně se sborem „Lucia Popp Festival Choir“ a domácími i zahraničními sólisty, tuto operní divu připomene Mozartovým Requiem a koncertními áriemi.
Váš orchestr je vysoce hodnocený i pro celkové „pracovní“ nasazení hráčů. V čem je základ udržení uměleckého standardu na takovéto úrovni? Hráči nepřistupují s plným nasazením jen ke koncertům, ale i ke zkouškám. Určitě je to i z toho důvodu, že každý z nich má kvality sólisty, které celkový dojem velmi ovlivňují. Vždy hrajeme s chutí. I kdyby přišli na koncert jen tři lidé, hráli bychom aspoň pro sebe!
