Silvestrovské odpolední představení nové inscenace Donizettiho Nápoje lásky v pražském Národním divadle (31. 12.) potvrdilo dojem přetrvávající už z premiéry (15. 12.). Podařilo se připravit věc příjemnou na poslech i na pohled. Dvojice inscenátorů – režisér a choreograf Simone Sandroni a výtvarnice Lenka Flory – vytvořila na jevišti iluzi italského počasí a venkovského prostředí, přesně na průsečíku popisnosti, náznaku, nadsázky, poetičnosti, abstrakce a fantazie. Dirigent David Švec vede operu k neforzírovanému spádu a vtipu, ale s pochopením se pozastavuje i na lyrických místech. Dulcamarovo autíčko – dodávka, tříkolka – i Nemorinův moped posunují děj do novější doby, ale potěšením je zjištění, že nenásilně, bez úmyslu provokovat nebo šokovat. Běžící pásový dopravník v levé části jeviště také nepopuzuje, naopak – poskytuje v prvním dějství Adině vtipnou a neokoukanou možnost unikat Nemorinovu nemotornému dvoření. Inscenace je zábavná i lehoučce dojemná, ale především dostatečně psychologicky věrohodná. Potěšením je také zjištění, že jsou zde k dispozici mladí pěvci, schopní nastudovat – a to zazpívat i zahrát – klasiku na velmi dobré úrovni. První premiéra patřila sopranistce Kateřině Kněžíkové , přirozené, svůj jasný hlas ovládající s čím dál větším nadhledem, při koketování i ve zvroucnění uvěřitelné; a s ní pak dál a dál zrajícímu tenoristovi Aleši Brisceinovi , který umí se svým lyrickým hlasovým fondem dobře pracovat a jemuž se nejznámější árie opery podařila pěkně. Nemorina hraje jako naivního, bezelstného a čistého mládence. Hochštaplera Dulcamaru, prodávajícího vína jako zázračné elixíry, s chutí jako buffo roli předváděl slovenský basista Ondrej Mráz . Barytonistovi Jiřímu Háj kovi se podobně podařilo charakterizovat přehnaně sebevědomého důstojníka. V dalších obsazeních jsou v těchto dvou rolích podobně úspěšní Jiří Sulženko a Svatopluk Sem – z nich zejména druhý vládne znělým hlasem. Hrají s potěšením. Na inscenaci je znát, že jsou pod ní podepsáni tvůrci neprovázaní příliš s běžným operním provozem s jeho klišé.
Poslední den roku dal možnost promítnout do děje víc rozvernosti, propašovat na scénu šampaňské a v závěru rozvinout transparent pro ten den přelepený srozumitelným „PF 2011“. Divadlo bylo plné, publikum reagovalo velmi vstřícně.
