Praha – Massenetův don Quichotte

První operní premiérou sezony 2009/2010 byla ve Státní opeře Praha opera Julese Masseneta Don Quichotte , nastudovaná v originální francouzské verzi. K dirigentskému pultu byl pozván Heiko Mathias Förster , režisérem byl Jiří Nekvasil , scénografem Daniel Dvořák , kostýmy navrhl Josef Jelínek . Nepostradatelným pomocníkem jim byl pohybový spolupracovník a choreograf Števo Capko , který tentokrát spolupůsobil i jako gagman.

Režisér se scénografem zatoužili vidět Massenetovu operu filmovou optikou (Felliniho neorealismus) a zasadili její děj do místa za městem, kde stojí fragmenty filmových dekorací. Na točnu postavili věž z kovových trubek ozdobenou různobarevnými žárovkami, nízkou obrubu točny opatřili kulatými světly, na tah zavěsili kruhové promítací plátno, nechyběla ani plochá podoba větrného mlýna, před níž visely černé pruhy látky, po nichž mohly šplhat akrobatky ze souboru Sacra circus . Změnami osvětlení modelovali prostředí, do něhož časem spustili černobílý obří obraz průčelí Dulcineina honosného domu a později i obraz hřbitova.

Začátek inscenace sliboval mnohé – pomáhala mu v tom svěží a svižná Massenetova hudba, půvabný kvartet Dulcineiných obdivovatelů a šťastný nápad se stepaři. Vtipný je Quichottův příjezd v oprýskaném Fiatu 500 i Sanchův vjezd na téměř nepojízdné motorce, postupně však euforie na jevišti i v hledišti vyprchává. Zůstává jen ten rádoby „filmový svět“, jemuž však schází to nejpodstatnější – možnost filmových střihů.

Na jevišti se neustále něco děje – Sancha Panzu, cirkusového klauna, doprovázejí dva pantomimičtí nešikové, kteří mu „pomáhají“ v jeho hereckých akcích (přijel na své zvetšelé motorce s obrovským batohem, který mu je jak zavazadlem, tak žíněnkou, do níž padá). Dámy baletu tančí tanec hvězd, hudební klauni dekorují dění svými němými vystoupeními. Sanchem byl výborný basbarytonista Noé Colín , který předvedl svůj hutný hlas s basovými hloubkami, po stránce pohybově herecké však klauna připomínal spíše jen způsobem líčení. Zajímavým alternantem mu byl při druhé premiéře Jakub Kettner , který předvedl kvalitní barytonovou variantu této role a příjemně překvapil právě herecky a pohybově. Koncepce postavy Sancha Panzy se však ke své škodě láme na dvě části – v určitém momentě postava opouští zvolenou stylizaci a z klauna zůstává jen jeho vnější podoba (kostým+líčení).

Není bezdůvodné, zmiňuji-li se nejdříve o figurách komparsu a o Sanchovi. Oba Quichottové byli totiž překvapivě nevýraznými, málo propracovanými figurami – basista Ivan Tomašev dokonce i po stránce pěvecké, hlas Rubéna Amorettiho zněl objemněji.

Kostýmování Dona Quichotta do fraku není, zdá se, nejšťastnější volbou, protože jej nevyděluje ze společnosti mondénních nohsledů Dulciney – rádoby „Anity Ekberg z Felliniho Sladkého života“. Té mimořádně povrchní „atraktivní blondýně“ (Andrea Kalivodová se slyšitelně přehazovanými hlasovými rejstříky a Galia Ibragimova s celkově nevyrovnaným hlasem) nevěříme ani to, že by byla schopná obyčejného lidského soucitu. Občas se mezi „felliniovci“ také zjeví historicky kostýmovaná dvojice Q a S a nezúčastněně pózuje, aniž by tušila, proč na jevišti vůbec je…

Dirigent Förster temperamentně vedl orchestr, sbor a pěvce – ne vždy (zejména při druhé premiéře) se jim však souhra dařila. Dojem z inscenace byl rozpačitý. Dona Quichotta, pro kterého nemáme vhodného představitele, snad raději neuvádět (navíc na počest nedožitých stých narozenin Eduarda Hakena, pro něhož byla tato role jednou z rolí životních).

Sdílet článek: