Brittenova opera Gloriana (tak nazývali lidé, žijící v alžbětinské době, svou oblíbenou královnu) byla zkomponována na objednávku – vznikla ke korunovaci současné královny Alžběty II. v průběhu roku 1953. Je známo, že zároveň měla být pokusem o anglickou národní operu a že jednou ze vzorových předloh této národní opery byla i naše Prodaná nevěsta. Gloriana by však mohla být srovnávána spíše s Libuší. Vytvořit libreto a operu na dané téma bylo velmi obtížné, ale také lákavé, protože doba alžbětinské renesance je obdobím kulturně i jinak zvláště bohatým. Britten však neusiloval o to, aby postava jeho Gloriany-Alžběty I. byla historickou „sochou“ nepopiratelné dokonalosti, naopak. Jeho Alžběta I. je žena plná protikladů, žena rozdvojená do dvou bytostí – prozíravé, moudré a inteligentní panovnice, budující své mimořádné postavení v dějinách Anglie a zraňované, citlivé ženy, která své vladařské sebevědomí vykupuje samotou a depresemi.
Brittenova mimořádná schopnost vytvořit na staré hudební téma novou skladbu, která zachovává retrostyl a přitom nese znaky současné skladby, zejména v harmonii, v bohaté, nápadité instrumentaci, mu napomohla k vytvoření originálního díla. Alžbětinská renesanční doba mu byla zjevně zvláště blízká – jeho tance a nádherné madrigaly a capella na začátku druhého jednání jsou toho nezvratným důkazem. Skladateli se podařilo charakterizovat královnu Alžbětu jako svéhlavou, energickou ženu, která své milce střídavě podporovala i zapuzovala, v osvícených chvílích mírnila jejich řevnivost a požadovala, aby se spřátelili. Protože však byla postavením nad nimi, stalo se, že se její oblíbenci Mountjoy a Essex spojili proti ní a jí zbývali zase jen ti, kteří byli stálicemi na jejím dvoře – sir Cecil, „skřítek“, na jehož rady většinou dá, a sir Raleigh, který bděl nad veškerým děním v královnině paláci. V opeře se střídají intimní scény se scénami slavnostními, oblíbené renesanční tance stíhají jeden druhý (královna byla výborná tanečnice). Královský dvůr je charakterizován podobným půdorysem scény Pavla Svobody , jaký měl Heřmanův Parsifal; po stranách bílé panely s mnoha vstupy, jejichž podoba se mění podle situace a které se mohou v podobě protilehlých podloubí přibližovat k sobě směrem ke středu jeviště, horizontálně pohyblivé jevištní stoly vpředu i vzadu, ve středu jeviště scénografická dominanta – obří královská koruna zavěšená na tazích, která dokáže královnu izolovat od veškerého okolního dění. Je Damoklovým mečem, trezorem královské důstojnosti. Královský trůn je až strohý ve své jednoduchosti a má barvu krve. Na tazích jsou zavěšeny několikeré „dveře“ uzavírající nádvoří na zadním horizontu. Otevírají a zavírají se podle průběhu děje – při milostné scéně královny a Essexe na chvíli zcela mizí a ponechávají je v otevřeném prostoru, aby je nakonec uzavřela ve svém středu královská koruna.
Režisér Jiří Heřman má rád divadlo-obřad a Gloriana je jako by napsána přímo pro něho a pro jeho tým. Úspěšně spolupracuje s výtvarníky (výborná světla Daniela Tesaře ), jednoduchou scénu doplňují překrásné dobové kostýmy Alexandry Gruskové, od materiálu až po jejich dokonalé zpracování. Sbor, jehož výkon je vynikající po všech stránkách (sbormistři Pavel Vaněk a Jiří Chvála , který připravil Kühnův dětský sbor ), předvedl zejména v acapellových pasážích barevně vycizelovaný zpěv, doprovázený či následovaný úspornými, přesně hierarchizovanými gesty, odpovídajícími dané situaci a hudebnímu výrazu. Dirigent Zbyněk Müller se ukázal při nastudování a dirigování Brittenovy opery v tom nejlepším světle. Zvýraznil, že je orchestrální a sborová složka základním prvkem této opery, která celé jevištní dění vede a vypointovává. Jím vedený výborně, soustředěně hrající orchestr a sbor inspiroval zajisté režiséra, který naslouchal orchestrálnímu dění více než pozorně, nepřeslechl ani jedinou z těchto hudebních point a dokázal je doprovodit patřičnou divadelní akcí. Inscenační tým (počítám do něj i obsazení obou premiér 3. a 4. 3.) odvedl vynikající práci. Za slabinu inscenace považuji choreografickou pasáž Jana Kodeta v oslavné „masce“ – neinvenční tanec Času a Harmonie.
Vedle Jakobína je Gloriana vrcholem Heřmanovy režijní práce na jevišti Národního divadla. Ve chvíli, kdy dosáhl těchto obdivuhodných met, končí v Národním divadle jako šéf opery. Pro něj se svět otevírá a domnívám se, že by vedení Národního divadla mohlo jen a jen litovat, pokud by mu nenabídlo další práci. Jiří Heřman vyzrál především jako inscenátor (jak dobré je spolupracovat se stálým týmem, který si rozumí na mrknutí oka!) a inscenace Gloriany se může směle měřit se kteroukoli z evropských scén.
Gloriana je v Heřmanově kariéře darem od pánaboha – vyžaduje velké stylizované gesto a zároveň psychologickou drobnokresbu u některých postav, zejména u královny samotné, ale také u představitele Essexe. Gun-Britt Barkmin ukázala své kvality vynikající operní herečky v Národním divadle už jako Elina Makropulos, je znát, že v německých divadlech prochází hereckou školou, o jaké si naši zpěváci mohou nechat jen zdát. Její Alžběta má všechno, co má mít – charisma, pevný, ale i emocionálně bohatý hlasový projev (při druhé premiéře byla uvolněnější herecky i pěvecky), srozumitelné herectví, skvělý taneční projev. Druhá premiéra ostatně přinesla některé další výkony, které předčily výkony alternantů a alternantek z premiéry první. Martin Šrejma byl přesvědčivějším, herecky a pohybově sdělnějším a živějším Essexem (Norman Reinhardt měl chvílemi méně průbojný hlas a zejména výrazově byl šedivější), oběma však chybělo charisma, které by z nich učinilo silné protihráče královny Alžběty. Také Aleš Jenis byl výraznějším Montjoyem než Jiří Hájek , Zdeňku Plechovi velmi dobře seděla role Slepého pouličního zpěváka (alternoval s Luďkem Velem ). Totéž lze říci zejména po pěvecké stránce také o Kateřině Jalovcové v roli Essexovy manželky Frances nebo Yvonny Škvárové v roli Hospodyně. První a druhá premiéra se naopak nelišila v obsazení role královny, Szilvia Rálik má vstoupit do inscenace teprve v dubnu. V obou premiérách vystupovali také další velmi dobří interpreti – Kateřina Kněžíková jako Lady Rich, Martin Bárta v roli sira Cecila a David Nykl (sir Raileigh). Inteligentní a citlivé obecenstvo odměnilo inscenaci při druhé premiéře potleskem, který začal po důstojné chvíli ticha, až když se za zemřelou královnou pozvolna úplně zavřela železná opona.
Brittenova opera Gloriana má, domnívám se, své slabší místo v pouliční scéně, která se natolik hudebně, ale i po libretní stránce vymyká stylu této opery, že, přiznávám, pokud by byl někdo v pokušení ji vynechat, rozhodně by mně svou „svatokrádežností“ nepohoršil. Se zájmem jsem si přečetla, že skladatel komponoval tuto scénu nerad. Zdá se mi, že je to na ní i znát. Průvodcem celé inscenace je jakýsi symbolický ceremoniář – člen baletu, oděný jako mužsko-ženská černo-bílo-zlatá téměř stále přítomná bytost, ale i královnino druhé já. Jako nadbytečný bych označila Královnin přízrak – ztělesněnou představu důstojné, avšak příliš přezdobené královny, která je výtvarně příbuzná zjevení „Panny Marie“ ve Hrách o Marii. Jediná scéna byla, podle mého názoru, v inscenaci oslabena ve svém účinku – ta, v níž členové rady, kteří odsoudí hraběte Essexe, zpívají skryti za bočními dveřmi a jsou patřičně utlumeni ve svém zpěvu. Královnino gesto, jímž radu rozpouští, vyústí pouze v nenápadné zavření oněch dveří.
Zdá se, že se Benjaminu Brittenovi skutečně svým způsobem (do jisté míry) podařilo vytvořit onu vyžádanou anglickou národní operu. V každém případě je její první inscenace v Národním divadle jedním z mých zážitků, které si uchovám v paměti. Mějte dík za obrovskou práci, kterou jste vykonali – přeji hodně štěstí v další kariéře vám pane Heřmane i vám ostatním zúčastněným. V neposlední řadě skládám poklonu panu dramaturgovi Ondřeji Hučínovi , který připravil kvalitní tištěný program s mnoha informacemi, zasahujícími rozum i cit a je v něm (konečně zase jednou!) i text libreta k opeře.
