Ano, máme v Praze Stavovské divadlo, v němž Wolfgang Amadeus Mozart osobně dirigoval své opery, nesmí to však znamenat, že jsme touto vzácnou tradicí vázáni v inscenačním rozletu. Na Salzburger Festspiele si přece (k dobru věci) nenechají vnutit muzeální přístup ke svému rodákovi, právě naopak, usilují o současný pohled na jeho operní díla, o Mozarta inscenovaného pro současného diváka. Proč by se tedy ve Stavovském divadle měla hrát jen a jen „čistá“ pražská verze opery a ne konglomerát verze pražské a vídeňské, pro který se rozhodli režiséři Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský (Skutr) spolu s dirigentem Tomášem Netopilem ? Vybrali si z árií ty, které je oslovily a operu ukončili smrtí Dona Giovanniho, tedy tak, jak končí vídeňská verze, bez závěrečného antiiluzivního „pražského“ poučení divákům.
Je to inscenace mladého týmu, doplněného scénografem Jakubem Kopeckým , kostýmní výtvarnicí Lindou Boráros , choreografkou Janou Burkiewiczovou , relativně mladým sbormistrem Pavlem Vaňkem a převážně mladými zpěváky vybranými tak, aby typově odpovídali postavám, které představují. Cílem dvojice režisérů bylo důsledně pracovat s operními herci na tvoření jejich rolí a vztahů mezi postavami a představit Mozartovu operu svojí divadelní optikou za pomoci sehraného týmu. Jejich Don Giovanni je přitažlivým mužem, který příslušné půvabné ženy (Donnu Annu, Donnu Elvíru i Zerlinu) bez problému okouzlí – pak ovšem použije a odhodí. A neštítí se, jak víme, ani vraždy. Zdá se, že jeho uvolněné řádění nezná mezí. A přece: na minimalistické bílé scéně (vnitřek Giovanniho nitra, jemuž vyhořelo zatím jen jediné z tušených oken?) přibude během prvního jednání pouze průhledný pavilonek v popředí scény a protilehlá „čekárna“ v pozadí jeviště, na jejíž střeše ironicky vévodí čapí hnízdo. A dva záhony tulipánů, které se vtipně vztyčují z podzemí. Jiné květiny než tyto záhadné (a s jedinou výjimkou) černé tulipány se v inscenaci nevyskytují – přichází s nimi i Donna Elvíra, která jimi zlostně bombarduje scénu. Nezřetelnými „okny“ vstupují do hrací arény všechny zúčastněné postavy, které jsou hybateli děje, ne tedy Komtur a balet. Po přestávce zůstává na jevišti jen torzo scénografie, bílá stěna vhodná k promítání obrázků. Jejich diváci na sebe v závěru berou obličejové masky Giovanniho, který podstupuje nejtěžší životní zápas sebe samotného se sebou samým.
Kostýmy Lindy Boráros jsou inspirovány historickými kostýmy, mají však i soudobé rysy. Všechny ženské postavy jsou bílé, s krátkými řasnatými sukněmi a bílými punčoškami, Zerlina je v pleteném, ženský sbor má alespoň pletené svetříky, šedobéžový top Donny Anny přidává do minimalistického rejstříku barev další odstín. Důležitým kostýmním prvkem jsou ostře červené Zerlininy kalhotky, které hrají svou nezastupitelnou (tragi)komickou roli, Elvíra má na krku alespoň červený „amulet“. Muži jsou v černém, v kalhotách s výrazně sníženým sedem. U někoho působí sexy, jinde (Don Ottavio) zavánějí bezmocí. Opulentní rozcuchy jsou náhradou dámských paruk, Giovanni má „paruku“ přírodní barvy s vysoko vyčesaným kohoutem, Komturovy zdůrazněně zvednuté bílé vlasy podtrhují jeho vzhled přísné, ušlechtilé autority.
Při předehře vidíme tanečníka a tanečnici, jejichž milostné dovádění sleduje Giovanni s Leporellem z černých sklápěcích kinosedadel. Vzápětí vchází Donna Anna a Ottavio, Anna má zavázané oči, takže impulzivně reaguje na záměnu bezpohlavního Ottavia Giovannim okamžitou vstřícnou reakcí. Od této chvíle je pro ni Ottavio (výborný Wesley Rogers ) jen východiskem z nouze. Podlehne Giovannimu kdykoli znovu – stejně jako ostatní ženy tohoto příběhu. Při první premiéře 9. a při repríze 13. června byl Donem Giovannim přesvědčivý a přitažlivý (pěvecky i herecky) Svatopluk Sem , Donnou Annou vynikající Jana Šrejma Kačírková , Zerlinou stejně skvělá Lenka Máčiková , Elvírou Lucie Hájková , jejíž hlasové možnosti na tuto roli ještě nestačí a barva jejího hlasu se s témbrem ostatních kolegů nepropojuje. Totéž si myslím o barevnosti basu slibného, ale ještě hlasově vyzrávajícího, herecky a pohybově tvárného Jana Šťávy jako Leporella, ne však o zralém projevu Davida Nykla v roli Masetta.
Komtur Miloslava Podskalského má patřičnou odtažitost, Ondreji Mrázovi nadzemská úspornost poněkud chybí. Komtur je zde totiž všudypřítomným obávaným odpůrcem svobodného, bezuzdného jednání Dona Giovanniho. Vstává z podlahy jeviště v podobě jakéhosi přízraku (či snad spíše ztělesnění Giovanniho svědomí) krátce po své smrti a na místě svého mrtvého těla ponechává bílý šátek, do něhož Anna ukládá jeho popel. Komturův hrob znesvětí Giovanni, který vzápětí propadá pominutí smyslů a depresi. Umírá na proscéniu v nezměrných bolestech a se srdcervoucím výkřikem. Do jeho předsmrtného utrpení vstupuje na scénu jeho dětské já, jemuž je Komtur ztělesněním přísného vychovatele. Právě ono „dítě v Giovannim“ podává Komturovi ruku a odcházejí spolu do nenávratna, možná, že do onoho vyhořelého „okna“, které kralovalo scéně na začátku opery? Fantazii se meze nekladou.
V repríze 13. června byla půvabnou Zerlinou Yukiko Šrejmová Kinjo (její hlas poněkud postrádal svítivost zejména ve vyšší poloze), pěvecky i herecky přesvědčivou Elvírou byla Alžběta Poláčková (proč nedostala premiéru?). Leporello Jana Martiníka nemá výrazné pohybové a herecké kvality Jana Šťávy, avšak svou měkkou a příjemnou barvou hlasu se spolu s Alžbětou Poláčkovou zasloužil o větší sezpívanost ansámblů, byť si ve svém pěveckém partu nebyl úplně jistý.
Hudební nastudování Tomáše Netopila mne poněkud překvapilo až laboratorní čistotou zejména předehry, která postrádala silnější dramatický náboj. Škoda že se emocionálnost operní hudby už většinou nenosí, Mozarta hrají ve Stavovském divadle koncertně, lineárně, jakoby po jednotlivých souzvucích, opouštějí do značné míry legato a pulzující dramatický výraz. V dalším průběhu opery však Mozartova hudba ožívá a podporuje dění na jevišti až do strhujícího konce. Svěží a mladistvý výklad Dona Giovanniho mě oslovil svou tragikomikou, ale také morální silou, poctivou detailní prací s operními herci a tanečníky a v neposlední řadě poetičností a hudebností jevištních metafor.
